4 As 103/2025 — Nejvyšší správní soud

4 As 103/2025- 48 - text  4 As 103/2025-50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) Ing. David Jánošík IČO 72074477, se sídlem Gočárova 1105/36, Hradec Králové, insolvenční správce dlužníka SLOT Group, a.s., IČO 62741560, se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary, zast. JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, b) CEC Praha a. s., IČO 25673394, se sídlem Tlumačovská 1237/32, Praha 5, zast. Mgr. Miloslavem Petrů, LL.M., advokátem, se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 2. 10. 2024, č. j. MF16352/2020/730331, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 7. 1. 2025, č. j. MF16352/2020/730333, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 3 Af 11/202458, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Obchodní společnosti SLOT Group, a.s. a CEC Praha a. s. podaly dne 21. 2. 2020 společnou žádost o změnu čtyř rozhodnutí o povolení k provozování sázkové hry vydaných podle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. V nich se domáhaly změny osoby provozovatele hazardní hry ze společnosti SLOT Group, a.s. na společnost CEC Praha a. s. z důvodu převodu obchodního závodu v důsledku řešení úpadku společnosti SLOT Group, a.s. Žalovaný rozhodl usnesením ze dne 5. 6. 2020, č. j. MF 16352/2020/73032 (dále jen „první prvostupňové usnesení“), tak, že řízení zastavil z důvodu nepřípustnosti žádosti podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nebyla podána oprávněnou osobou. [2] Proti prvnímu prvostupňovému usnesení podaly uvedené společnosti rozklad, který ministryně financí rozhodnutím ze dne 19. 11. 2021, č. j. MF16352/2020/730311 (dále jen „první rozkladové rozhodnutí“), zamítla a první prvostupňové usnesení potvrdila. Proti prvnímu rozkladovému rozhodnutí podaly tyto společnosti žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, č. j. 10 Af 3/2022134 (dále jen „první rozsudek městského soudu“), první rozkladové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V prvním rozsudku městský soud vytkl žalovanému nedostatečnost provedeného dokazování, neboť nevyjasnil důležitou otázku, zda je společnost SLOT Group, a.s. držitelem oprávnění k provozování hazardních her. Kasační stížnost žalovaného proti prvnímu rozsudku městského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2024, č. j. 3 As 158/202353. [3] Ministr financí následně rozhodnutím ze dne 18. 6. 2024, č. j. MF16352/2020/730317 (dále jen „druhé rozkladové rozhodnutí“), první prvostupňové usnesení zrušil a věc vrátil žalovanému k novému projednání. Žalovaný však usnesením ze dne 22. 7. 2024, č. j. MF16352/2020/730321 (dále jen „druhé prvostupňové rozhodnutí“), řízení o žádosti opět zastavil, tentokrát podle § 66 odst. 1 písm. f) správního řádu, neboť došlo k zániku předmětných povolení k provozu hazardních her v souladu s § 136 odst. 9 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o hazardních hrách“). Rozklad proti druhému prvostupňovému rozhodnutí ministr financí rozhodnutím ze dne 2. 10. 2024, č. j. MF16352/2020/730331, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 7. 1. 2025, č. j. MF16352/2020/730333 (dále též „třetí rozkladové rozhodnutí“), zamítl a druhé prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. [4] Městský soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2025, č. j. 3 Af 11/202458 (dále jen „napadený rozsudek“), žalobu podanou proti třetímu rozkladovému rozhodnutí zamítl jako nedůvodnou. Mimo jiné nepřisvědčil žalobní námitce, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor ministra financí a městského soudu. Právní názor obou těchto subjektů se totiž v důsledku plynutí času stal zcela irrelevantní. Povolení k provozování hazardních her zanikla ke dni 1. 1. 2023, a proto o nich již žalovaný nemohl rozhodnout, a tedy nemohl respektovat právní názor směřující k doplnění dokazování. Žalovaný tak rozhodl správně, pokud podle § 66 odst. 1 písm. f) správního řádu řízení zastavil z důvodu, že právo v průběhu řízení zaniklo. Výkladem § 136 odst. 9 zákona o hazardních hrách přitom nelze dovodit výjimky, které by umožnily prodloužit dobu platnosti daných povolení. Není tedy dán důvod k meritornímu rozhodnutí o žádosti o změnu předmětných povolení, neboť s ohledem na jejich zánik by nebylo způsobilé založit práva a povinnosti. Městský soud na závěr konstatoval, že zastavení řízení z důvodu zániku práva je výsledkem nežádoucím, avšak zrušení třetího rozkladového rozhodnutí není myslitelným východiskem z této situace. Nemožnost tuto situaci napravit však nevylučuje případnou odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a s ní spojené právo na náhradu škody, popř. nemajetkové újmy. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Proti tomuto rozsudku městského soudu podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včasnou společnou blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění učiněném v měsíční lhůtě stanovené ve výzvě soudu uvedli, že ji podávají z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [6] Stěžovatelé namítli, že městský soud nesprávně aproboval rozhodnutí správních orgánů, která vedla k nespravedlivému výsledku. Ten s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15, shledávají ve skutečnosti, že v důsledku průtahů ve správním řízení ze strany správních orgánů došlo k zániku předmětných povolení. Ministryně financí totiž o jejich rozkladu, který podali dne 19. 6. 2020, rozhodla až dne 19. 11. 2021, tedy téměř po 17 měsících. Přitom v průběhu rozkladového řízení podali žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 odst. 3 správního řádu. Pokud by tedy správní orgány rozhodly v zákonem stanovených lhůtách, došlo by k vydání meritorního rozhodnutí před uplynutím platnosti předmětných povolení, tj. přede dnem 1. 1. 2023. [7] Podle další kasační námitky městský soud nesprávně aproboval rozhodnutí správních orgánů, ačkoliv nebyly naplněny podmínky pro zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. f) správního řádu. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu představované rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 1 As 147/202430, totiž nelze zastavit řízení podle § 66 odst. 2 správního řádu v situaci, kdy by tímto rozhodnutím bylo zasaženo do práv účastníků řízení. Ve věci stěžovatelů přitom došlo zastavením řízení k újmě na jejich právech, protože se nyní nemohou domáhat náhrady za škodu při výkonu veřejné moci. [8] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelé navrhli zrušení napadeného rozsudku, jakož i jemu předcházejících rozhodnutí správních orgánů a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15, nelze aplikovat na nyní posuzovanou věc. Správní orgány jsou totiž povinny postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Zároveň správní řád neumožňuje správním orgánům neaplikovat právní předpis či jeho část pro jejich nesoulad se zákonem. Stejně tak nemají možnost, v případě, že dospějí k závěru o rozporu zákona s ústavním pořádkem, předložit věc k Ústavnímu soudu. Tato pravomoc je svěřena výhradně soudům. Dále postupem správních orgánů nedošlo k porušení dobrých mravů. Průtahy ve správním řízení totiž nezpůsobují nezákonnost či nemravnost správního rozhodnutí, neboť lhůty pro vydání rozhodnutí jsou toliko pořádkové. K námitce splnění podmínek uvedených ve znění § 66 odst. 1 písm. f) správního řádu uvedl žalovaný, že rozhodnutí v předmětné věci bylo obligatorní a nebylo na úvaze správního orgánu, zda je na místě řízení zastavit, či nikoliv. Nakonec podle žalovaného nelze aplikovat závěry judikatury k zastavení řízení podle § 66 odst. 2 správního řádu v rámci odvolacího řízení ve smyslu § 90 odst. 4 správního řádu na nyní posuzovanou věc. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení kasačních stížností [10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelé uplatnili v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatelé v kasační stížnosti odkázali na ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož kasační stížnos