4 Azs 298/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 298/2024- 33 - text  4 Azs 298/2024-35 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Tomáše Herce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: T. N. P., zastoupená Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2023, č. j. MV1637754/SO2023, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2024, č. j. 20 A 38/202355, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ve věci jde o to, zda a za jakých podmínek může být správní orgán rozhodující o žádosti o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana Evropské unie povinen vyslechnout žadatele podle § 169j zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem posouzení jeho závislosti na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 1 písm. d) tohoto zákona. [2] Žalobkyně podala dne 3. 8. 2022 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, neboť se považuje za rodinnou příslušnici své dcery, která je občankou České republiky. To, zda žalobkyně je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, záviselo s ohledem na okolnosti věci na posouzení podmínek podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, podle něhož musela být nejen předkem občana Evropské unie, nýbrž také být z důvodu uspokojování svých životních potřeb závislá na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie. V této souvislosti žalobkyně odkázala na závěry lékařského vyšetření, které měly svědčit o jejím špatném zdravotním stavu (trpí artritidou a artrózou). Dále navrhla provedení výslechu svého i své dcery, která o ni pečuje, živí ji a jezdí s ní pravidelně k lékaři. Žalobkyně je podle svých tvrzení zcela odkázána na péči své dcery. Provedení výslechu považovala za nezbytné. Zamítnutí žádosti by podle jejích tvrzení mělo fatální dopad do jejího soukromého a rodinného života. Na území České republiky má vytvořeno kompletní rodinné a soukromé zázemí. [3] Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) rozhodnutím ze dne 21. 7. 2023, č. j. OAM1050315/PP2022, zamítlo žádost žalobkyně o vydání povolení k přechodnému pobytu z důvodu podle § 87e odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, že není rodinnou příslušnicí občana Evropské unie, a stanovilo jí lhůtu k vycestování z území České republiky 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalované (dále jen „stěžovatelka“) bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a uvedené rozhodnutí potvrzeno. [4] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným rozsudkem rozhodnutí stěžovatelky zrušil. Uvedl v něm, že bylo na žalobkyni, aby předložila doklady k prokázání své závislosti na výživě nebo jiné péči své dcery. Neztotožnil se však se závěrem ministerstva, že k uvedené závislosti se musí v prvé řadě vyjádřit lékař, který je schopen objektivně posoudit její zdravotní stav, a že informace poskytnuté při výslechu nemusí odpovídat skutečnosti. Podle městského soudu výslech svědka může být důkazem o tvrzených skutečnostech a správní orgány nemohou hodnotit jeho věrohodnost před samotným provedením. Stěžovatelka v podstatné míře unesla břemeno tvrzení, neboť označila osobu, jejímž je rodinným příslušníkem, svůj vztah k ní doložila potřebnými dokumenty, tvrdila svou závislost na této osobě a navrhovala provedení výslechů, a to i s ohledem na doložené zdravotní záznamy. Správní orgány neprovedením navrhovaných výslechů neumožnily žalobkyni, aby své tvrzení o závislosti podpořila, resp. vysvětlila, přestože v něm byla konzistentní a provedení výslechu se domáhala. Nelze se omezovat pouze na listinné důkazní prostředky, ale je nutné připustit i jiné, mezi nimiž hraje výslech cizince stěžejní úlohu. V tomto ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 24. 2. 2023, č. j. 5 Azs 349/202037. II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobkyně [5] Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), navrhla jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Za předmět sporu označila právní otázku, zda splnění podmínek podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců lze v řízení o žádosti prokázat primárně výslechem svědka a výslechem účastníka řízení, a to za situace, kdy z lékařských zpráv (i s ohledem na jejich stručnost) žádná závislost žalobkyně na péči jiné osoby neplyne. [6] Bylo primárně na žalobkyni, aby doložila podstatné skutečnosti odůvodňující závěr, že je odkázána na péči své dcery, resp. v jakých oblastech svého fungování je omezena. Teprve následně by bylo možné hodnotit, zda na základě navrženého výslechu má být upřesněna tvrzená závislost na nutné péči. Žalobkyně doložila pouze lékařské zprávy z jednoho dne, z nichž jedna uvádí radu lékaře, že z důvodu omezení pohyblivosti stěžovatelka potřebuje někoho, kdo by ji podpořil při cvičení. Stěžovatelka to ale nepovažuje za postačující. Na podporu tohoto závěru odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž žadatele tíží odpovědnost předložit dostatečné důkazy k prokázání, že z důvodu svého zdravotního stavu je skutečně závislý na péči občana Evropské unie (rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2024, č. j. 2 Azs 268/202343, bod 24), resp. že potřebuje takovouto osobní péči (rozsudek NSS ze dne 11. 4. 2024, č. j. 9 Azs 36/202435, bod 32). Zmínit lze také právní názor, že k prokázání definičního znaku finanční závislosti, že příjem není dostatečný k uspokojení základních potřeb, obvykle nemůže postačit svědecká výpověď (rozsudek NSS ze dne 23. 2. 2023, č. j. 2 Azs 3/202250, bod 24). Žalobkyně ostatně finanční závislost na dceři v odvolání vůbec nenamítala. Ve správním řízení pouze uvedla, že ji dcera živí. [7] Podle stěžovatelky by byl výslech žalobkyně namístě pouze tehdy, jestliže by byly předestřeny konkrétní skutečnosti nasvědčující, že na ni lze pohlížet na rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Účastník řízení nemá být vyslýchán kvůli tomu, aby uváděl svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech nebo se touto formou vyjadřoval k jiným provedeným důkazům (rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2014, č. j. 6 As 147/201329, bod 13). Námitky žalobkyně uplatněné v odvolání nesměřovaly ke zpochybnění správnosti závěru ministerstva, že v řízení nebyly doloženy žádné doklady, které by prokazovaly závislost žalobkyně na výživě poskytované dcerou. Městský soud odchylně od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu uzavřel, že pouhý výslech žalobkyně a její dcery mohl vést k objasnění podstatných skutečností, byť je žalobkyně ani netvrdila a nepříznivý zdravotní stav lékařskou zprávou nedoložila. Tím fakticky na stěžovatelku přenesl důkazní břemeno, které v řízení o žádosti žalobkyně neunesla. [8] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je přípustná, byla podána osobou k tomu oprávněnou, včas a z důvodů, které zákon připouští, a za stěžovatelku jedná pověřená osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. [10] Kasační stížnost ve věci, ve které v řízení před krajským (městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce a která „svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele“, je podle § 104a s. ř. s. nepřijatelná. Specializovaný samosoudce je podle § 31 odst. 2 s. ř. s. oprávněn rozhodovat také ve věcech „žádosti o vydání oprávnění k pobytu“, jak tomu bylo v posuzované věci. [11] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 104a s. ř. s. je dán pouze za situace, že (1) kasační stížnost se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu, (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou judikaturou řešeny rozdílně, (3) kasační stížnost vyžaduje učinit odklon od ustálené judikatury, nebo (4) byloli v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS). Tato v minulosti vymezená kritéria se uplatní i za platné zákonné úpravy, která rozšířila okruh případů, kdy kasační soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (např. usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 11). [12] Zásadní pochybení krajského (městské