7 As 261/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 261/2024- 51 - text  7 As 261/2024 - 53 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Faisala Husseiniho a Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Dr. rer. oec. Ing. V H., Ph.D., MBA, zastoupen Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2024, č. j. KUKHK13538/SM/2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2024, č. j. 32 A 5/202446, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Magistrát města Hradec Králové rozhodnutím ze dne 5. 3. 2024, č. j. MMHK/161209/2024/OP/Šed, uznal žalobce vinným z úmyslného spáchání přestupku podle § 93m odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (dále jen „zákon o vysokých školách“), neboť „dne 9. 11. 2023, 15. 12. 2023 (2x) a 2. 1. 2024 užil v rámci své odborné znalecké činnosti v odvětví ekonomiky a marketingu titul ve zkratce „dr.“ a rovněž ve zkratce „Dr.“, a dále na svých osobních internetových stránkách prezentuje u svého jména titul ve zkratce „dr.“, ačkoliv tento nezískal žádným ze svých studií a není oprávněn k jeho užívání. Svým jednáním se tak dopustil přestupku tím, že úmyslně neoprávněně užíval titul absolventa vysoké školy.“ Žalobci byl za tento přestupek uložen podle § 93m odst. 2 zákona o vysokých školách správní trest pokuty ve výši 5 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 4. 2024, č. j. KUKHK13538/SM/2024, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové. V ní byl toho názoru, že žádnou vědeckou hodnost neoprávněně nepoužíval, neboť příslušný obor absolvoval a pouze používá zkrácenou verzi svého řádně získaného titulu. Akademická hodnost Doktor der Wirtschaftswissenschaften, se zkratkou Dr. rer. oec. mu byla udělena v roce 1999 švýcarskou Univerzitou v Teufenu. Následně mu Masarykova univerzita vydala v roce 2001 osvědčení o uznání tohoto vysokoškolského vzdělání. Je třeba vzít v potaz i právo Švýcarské konfederace a to, že od roku 2001 mají osoby, které jsou držiteli akademické hodnosti „doktor“ z členského státu Evropské unie, právo používat ve všech formálních, právních a zveřejněných sděleních akademickou hodnost „doktor“ nebo „Dr.“ bez dalších dodatků. Žalobce podle svého přesvědčení nemohl být potrestán ani proto, že neporušil žádné ustanovení zákona o vysokých školách; z toho důvodu bylo třeba aplikovat zásadu nullum crimen sine lege. [3] Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. Krajský soud po shrnutí skutkového stavu věci, s ohledem na obdobnou již posuzovanou věc a obdobnou žalobcovu žalobu z minulosti, především odkázal na svůj rozsudek ze dne 26. 7. 2023, č. j. 29 A 7/202261. Z tohoto rozsudku odcitoval závěry týkající se toho, že žalobce nebyl oprávněn zkracovat shora uvedený titul, který získal na zmíněné švýcarské univerzitě. Dále zopakoval závěry týkající se úpravy akademickovědeckých titulů dle zákona o vysokých školách a jemu předcházejícího zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách. Z citace rozsudku č. j. 29 A 7/202261 plynul také názor na věc z pohledu dřívější související judikatury (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, č. j. 1 A 67/201335). Již v rozsudku č. j. 29 A 7/202261 se krajský soud vyjádřil k problematice uznávání vysokoškolských titulů v rámci Evropské unie vyjádřil se k námitkám týkajícím se vymezení skutku a společenské škodlivosti spáchaného přestupku. K tomu krajský soud doplnil, že citovaným rozsudkem již bylo odpovězeno na žalobcovy námitky ohledně údajně svévolného výkladu § 93m odst. 1 zákona o vysokých školách, společenské škodlivosti spáchaného přestupku, obdržení akademickovědecké hodnosti univerzitou ve Švýcarsku a aplikovatelnosti práva Švýcarské konfederace. Proto považoval krajský soud za nadbytečné, aby jinými slovy říkal totéž; z toho důvodu „si dovoluje na vyčerpávající odůvodnění zmíněného rozsudku, které plně dopadá i na posuzovaný případ, odkázat“. Nad rámec toho se krajský soud vyslovil k formě zavinění, v jaké byl přestupek spáchán (minimálně nepřímý úmysl), a vyslovil se k argumentu, že titulem „Dr.“ či „dr.“ žalobce označily některé orgány a instituce. [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel soudu vytkl, že „příliš vlastních právních názorů do Rozsudku nevtělil, neboť odvodnění Rozsudku je dle názoru stěžovatele velmi strohé a s většinou právních názorů a právních posouzení ve věci samé odkazuje na dříve vydaný rozsudek téhož soudu ze dne 26. 7. 2023, č. j. 29 A 7/202261, což je dle názoru stěžovatele právně nevhodný přístup“. Podle stěžovatele by se soud měl každou věcí zabývat tak, aby byl znatelný jeho vlastní právní názor věc, a to nikoliv pouze za užití rozsudku stejného soudu, který již obdobnou věc rozhodoval. Stěžovatel se dle svého názoru dostal do situace, že kasační stížnost míří do právního posouzení věci z jiného případu a jiného rozsudku než ten, který má být kasační stížností napadán. Proto se dle stěžovatele některé námitky shodují i s námitkami uplatněnými ve správním řízení. Podle názoru stěžovatele došlo „k porušení práva na spravedlivý proces dle ústavněprávní doktríny“, a to proto, že krajský soud výslovně považoval bližší odůvodňování svých závěrů za nadbytečné. Ve zbytku pak stěžovatel prakticky jen, až na drobné formulační a formální změny, přejal svou žalobní argumentaci. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, resp. s ohledem na možné vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [6] Předně se Nejvyšší správní soud zaměřil na posouzení podmínek přijatelnosti dané kasační stížnosti. Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se totiž Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje stěžovatelovy zájmy (§ 104a s. ř. s.). Neníli tomu tak, odmítne ji jako nepřijatelnou (usnesení NSS z 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, a z 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS, body 1112). Z uvedené judikatury vyplývá, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. [7] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou. [8] Stěžovatel se k přijatelnosti své kasační stížnosti vůbec nevyjadřuje a neuvádí tedy žádný důvod pro to, proč by ji Nejvyšší správní soud měl považovat za přijatelnou. Nedefinoval tedy žádnou právní otázku, jejíž zodpovězení by bylo nutné v zájmu sjednocování judikatury správních soudů a jež by podstatně přesahovala jeho vlastní zájem. Eventuální důvod přijatelnosti kasační stížnosti by, jak vyplývá z výše uvedeného, podle jejího obsahu bylo možno zařadit nejspíše pod „zásadní pochybení krajského soudu, jež mělo dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.“ Takovou vadu by v daném případě mohla z uplatněných námitek představovat jen nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (k tomu viz níže), neboť ve zbytku kasační stížnosti stěžovatel „pouze“ nesouhlasí s hodnocením věci, jak jej provedl krajský soud. [9] K závěrům uvedeným v bodě [8] Nejvyšší správní soud dodává, že si je vědom skutečnosti, že ke stěžovatelem nastolené otázce naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 93m odst. 1 zákona o vysokých školách, zejména v kontextu užívání titulu „Dr.“ či „dr.“, neexistuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu. V tomto smyslu by se tedy nabízela úvaha o naplnění podmínky přijatelnosti 1), jak ji kasační soud zmínil v bodě [6] tohoto usnesení. K tomu je ale třeba uvést, že v souvislosti s touto podmínkou přijatelnosti neuplatnil stěžovatel žádnou přípustnou kasační námitku. [10] Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že většina stížních bodů je nepřípustná, neboť je pouze zkopírovaným textem žaloby, ve kterém bylo – v zásadě – pouze zaměněno slovo „žalobce“ za slovo „stěžovatel“. [11] Nejvyšší správní soud se touto situací zabýval v usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/201963, č. 4051/2020 Sb. NSS, jakož i v nav