1 As 192/2025 — Nejvyšší správní soud

1 As 192/2025- 101 - text  1 As 192/2025 - 103 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Sylvy Šiškeové a soudce Petra Pospíšila v právní věci žalobkyně: J. S., proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Mgr. E. S., zastoupená JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem sídlem Mariánské údolí 126, Příbram, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2025, č. j. 069511/2025/KUSK, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2025, č. j. 41 A 50/2025 – 111, takto: Věc se postupuje rozšířenému senátu. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Tato věc je rozšířenému senátu předložena za účelem vyjasnění povahy lhůty pro podání žádosti o dodatečné povolení stavby v řízení o odstranění stavby [§ 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], konkrétně otázky, zda jde o lhůtu propadnou či pořádkovou. [2] Prvostupňovým rozhodnutím stavební úřad dodatečně povolil stavební úpravy rodinného domu žadatelky (nyní osoby zúčastněné na řízení) podle § 129 odst. 3 stavebního zákona. Napadeným rozhodnutím žalovaný prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že vypustil jednu z podmínek pro provedení a dokončení rozestavěné stavby a ve zbytku je potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí brojila žalobkyně (vlastnice sousedních pozemků) žalobou u krajského soudu. Namítala zejména, že žadatelka podala žádost o dodatečné povolení až po uplynutí zákonem stanovené třicetidenní lhůty, která je propadná. Oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby bylo vydáno dne 6. 6. 2022, zatímco žadatelka podala žádost až dne 26. 10. 2022. Nedodržení této lhůty znamená zánik práva podat žádost o dodatečné povolení. Žádost proto neměla být vůbec projednána. [3] Krajský soud identifikoval dvě judikaturní linie Nejvyššího správního soudu v otázce povahy lhůty podle § 129 odst. 2 stavebního zákona a přiklonil se k závěru, že lhůta je propadná. Napadené rozhodnutí proto podle § 309 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon z roku 2021“), změnil tak, že jej zrušil a řízení o dodatečném povolení stavby zastavil pro zjevnou právní nepřípustnost žádosti [§ 90 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád]. II. Obsah kasační stížnosti a další podání účastníků II.a Kasační stížnost [4] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. V ní navrhla, aby jej Nejvyšší správní soud zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. [5] Nejednotnost výkladu povahy lhůty podle § 129 odst. 2 stavebního zákona zasahuje do právní jistoty stavebníka, který je veden principem legitimního očekávání. Proto by měla být lhůta vykládána ve prospěch žadatele o dodatečné povolení stavby. Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1956/19, připustil, že lze zmeškání lhůty výjimečně prominout. Prominout marné uplynutí propadné lhůty lze obecně pouze na základě zákona, Ústavní soud však připustil její prominutí „vzhledem k individuálním okolnostem případu“. Podle jeho závěrů by tak byla lhůta propadná jen pro některé osoby a záleželo by na správním orgánu, jak povahu lhůty u každého jednotlivého případu posoudí, což je nepřípustné. [6] Skutečnost, že by bylo možné v případě pořádkové povahy lhůty žádost podávat opakovaně, stavební úřad nezatěžuje. V případě obstrukčních žádostí úřad není povinen řízení přerušit (rozsudek NSS ze dne 14. 1. 2016, č. j. 6 As 230/2015  34), a v případě neobstrukčních žádostí nic stavebnímu úřadu nebrání vydat rozhodnutí o odstranění stavby v zákonných lhůtách. [7] Stěžovatelka nesouhlasí s argumentem krajského soudu, že zákonodárce novelou stavebního zákona č. 350/2012 Sb. zamýšlel zabránit zneužívání žádostí o dodatečné povolení stavby. Důvodová zpráva je nedostatečná. Pokud by chtěl lhůtu upravit jako propadnou, učinil by tak výslovně. Zavedení třicetidenní lhůty přesto znamenalo zpřísnění, neboť podle stěžovatelky po jejím uplynutí dochází ke ztrátě právního nároku na přerušení řízení o odstranění stavby. [8] Stěžovatelka také uvedla, že v jejím případě nejde o „novostavbu postavenou tzv. na zelené louce“, nýbrž pouze o rekonstrukci rodinného domu. Nemožností požádat o dodatečné povolení stavby a vydáním rozhodnutí o odstranění stavby by nastala absurdní situace, jelikož by stěžovatelka musela navrátit na střechu nefunkční eternitovou střešní krytinu, obnovit staré krovy apod. Také by musela vracet částku z hypotečního úvěru. To představuje „zcela nepřiměřený zásah do vlastnického práva stěžovatelky“. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že by vyhovění žádosti o dodatečné povolení stavby zasahovalo do práv žalobkyně, opak podle ní vyplývá i ze správních rozhodnutí obou instancí. II.b Vyjádření žalobkyně [9] Žalobkyně má naopak za to, že krajský soud posoudil povahu lhůty správně. Tento výklad je v souladu s účelem zákona, jímž je sankční funkce lhůty a zabránění účelovému protahování řízení o odstranění stavby. Nyní účinná právní úprava (§ 255 odst. 1 stavebního zákona z roku 2021) explicitně potvrdila účel původní právní úpravy. Účel zákona má přitom vyšší váhu než gramatické znění ustanovení. [10] Žalobkyně se ztotožňuje s argumentací rozsudku NSS ze dne 30. 1. 2023, č. j. 3 As 260/2020  42, v němž Nejvyšší správní soud poukázal na to, že § 129 odst. 2 stavebního zákona stanoví dva následky dodržení lhůty – povinnost přerušit řízení o odstranění stavby a právo vést řízení o dodatečném povolení stavby. Pokud stavebník lhůtu nedodrží, musí nést oba negativní následky. [11] Poukázala také na to, že postup příznivější pro stěžovatelku nutně znamená méně příznivý postup pro žalobkyni. Právní řád přitom nemůže chránit jednání, které je nezákonné a dále pokračuje na úkor práv třetích osob. Dále také brojila proti možnosti prominout zmeškání lhůty, zpochybnila dobrou víru stěžovatelky a zdůvodnila, proč podle ní napadené rozhodnutí zasahuje do jejích práv. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. II.c Navazující vyjádření účastníků [12] Stěžovatelka ve své replice uvedla, že uplynutí lhůty má za následek pouze to, že nelze přerušit řízení s odkazem na § 129 odst. 2 stavebního zákona, nýbrž s odkazem na § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu. Takový postup neporušuje práva třetích osob, jelikož je na uvážení stavebního úřadu, zda je projednání žádosti podané po třicetidenní lhůtě vzhledem k ostatním skutečnostem v souladu s principem proporcionality. Stěžovatelka také doplnila, že se dozvěděla, že prostřednictvím svého tehdejšího zmocněnce ohlásila stavbu dne 5. 5. 2022. K řízení o odstranění stavby tedy nikdy nemuselo dojít. To má být další argument pro „nepropadnou“ povahu lhůty. Reagovala také na další námitky žalobkyně týkající se individuálních okolností případu. [13] Žalobkyně v duplice zopakovala svou argumentaci a vyjádřila se k tvrzené dobré víře stěžovatelky, zásahu do jejích práv a k dalším individuálním okolnostem případu. Tvrzení o podání ohlášení stavby dne 5. 5. 2022 je podle ní nepřípustné novum a zároveň je jeho odůvodnění spekulativní. Kasačnímu soudu předložila popis minulých událostí vedoucích k současnému okamžiku a sporu mezi stěžovatelkou a žalobkyní, na něž stěžovatelka reagovala tak, že předložila svůj výklad těchto událostí. K nové námitce uvedla, že ji dříve nepředložila, neboť nevěděla, že se dokument ve spise nenachází. Tento spis přitom úřední osoba nevedla řádně. [14] Žalovaný se k žádnému z výše uvedených podání nevyjádřil. III. Důvody pro předložení věci rozšířenému senátu [15] Předkládající senát dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. [16] Předně považuje za nezbytné vyjádřit se k námitce stěžovatelky, podle níž ve skutečnosti měla stavebnímu úřadu doručit ohlášení stavby prostřednictvím zmocněnce již dne 5. 5. 2022. Tuto námitku uvedla stěžovatelka poprvé až v kasační stížnosti. Ať už věděla, či nevěděla, zda je ohlášení součástí správního spisu, před krajským soudem netvrdila, že takové ohlášení vůbec existuje a bylo podáno, ačkoli to tvrdit mohla. Z tohoto důvodu je tato námitka nepřípustná (§ 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). I kdyby však rozšířený senát (narozdíl od předkládajícího senátu) dospěl k závěru, že námitka je přípustná, považuje ji předkládající senát za ryze spekulativní. Stěžovatelka se totiž o podání ohlášení stavby podle svých slov dozvěděla nově (ve své kasační stížnosti dokonce uvedla, že teprve „musí k tomu zjistit konkrétní údaje“). O měsíc později doplnila, že její tehdejší zmocněnec podal ohlášení stavby na stavebním úřadě osobně, avšak nedostal žádné potvrzení a podání ani nebylo zaneseno do knihy podání, a tak stěžovatelka nemá o doručení žádné potvrzení. Odkazuje se přitom na tvrzené chaotické vedení spisu úřední osobou (viz replika stěžovatelky, č. l. 72