3 As 168/2025 – Nejvyšší správní soud

3 As 168/2025- 41 - text  3 As 168/2025 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobce: A. T., zastoupen Mgr. Petrem Doležalem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 18, Jílové u Prahy, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2025, č. j. 5 A 118/2025  13, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu [1] Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalovaného z 31. 8. 2016, č. j. MSMT13739/20164, kterým žalovaný udělil Vysoké škole ekonomie a managementu, a. s. (dále jen „vysoká škola“) státní souhlas působit jako soukromá vysoká škola a akreditaci k několika studijním programům a zaregistroval vnitřní předpisy této školy (dále jen „rozhodnutí o akreditaci“). Žalobce v žalobě uvedl, že měl být a byl studentem této vysoké školy, přičemž s ní vedl soudní spory, v jejichž důsledku mu vznikla povinnost uhradit jí částku ve výši téměř 500 000 Kč. Dle žalobce je zásadní příčinou vzniku povinnosti uhradit vysoké škole danou částku vydání a trvání nicotného rozhodnutí o akreditaci. [2] Městský soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou, neboť rozhodnutí o akreditaci zasahuje pouze do práv vysoké školy a nijak se nedotýká právní sféry žalobce. K naplnění podmínky aktivní procesní legitimace je přitom nutné přímé dotčení na právech žalobce právě daným rozhodnutím, nikoliv rozhodnutími navazujícími. Městský soud proto žalobu v záhlaví uvedeným usnesením odmítl s odkazem na § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika [3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že městský soud nesprávně posoudil jeho aktivní procesní legitimaci a nepřihlédl k nicotnosti rozhodnutí o akreditaci ex offo. Nicotnost daného rozhodnutí stěžovatel shledává v tom, že jej žalovaný vydal v rozporu se zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a se zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem. Rozhodnutí založilo činnost vysoké školy, jejímž studentem se „měl stát“ stěžovatel, který je nyní vázán civilními soudy hradit vysoké škole finanční plnění. Stěžovateli tak svědčí aktivní procesní legitimace, neboť daným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho majetkových práv a práva na vzdělání. Podle stěžovatele městský soud nesprávně pochopil podstatu žalobního návrhu. Stěžovatel se studentem vysoké školy de iure nikdy nestal z důvodu, že vysoká škola neměla nikdy akreditaci obdržet, nemohl tak mezi nimi vzniknout ani žádný právní vztah. Nosnou myšlenkou žaloby bylo tvrzení, že žalovaný udělil souhlas vysoké škole v rozporu se zákonem, k čemuž se městský soud nijak nevyjádřil. Na základě uděleného souhlasu však mohla vysoká škola vstupovat do právních vztahů s potenciálními uchazeči, kteří tak byli v legitimním očekávání, že jí byl souhlas udělen v souladu s právním řádem, a proto i těmto bylo zasaženo do jejich práv. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2024, č. j. 8 As 210/2023  90, na nějž městský soud odkázal, stěžovatel shledává jako nepřiléhavý. Má však za to, že dostál požadavkům z něj vyplývajícím, neboť logicky, konsekventně a myslitelně tvrdil dotčení svých práv a jeho žaloba mířila proti rozhodnutí správního orgánu; jeho aktivní procesní legitimace tak byla dána. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že jediným subjektem, kterému mohlo napadené rozhodnutí zasáhnout do právní sféry, byla vysoká škola. V takovém případě by nicotnost rozhodnutí mohla napadnout pouze ona. Městský soud tak měl žalobu stěžovatele věcně projednat a přezkoumat rozhodnutí o akreditaci i z hlediska jeho možné nicotnosti. I Ústavní soud v minulosti konstatoval, že formalistický výklad podmínek přístupu k soudu nesmí vést k popření práva na soudní ochranu. S ohledem na to stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, eventuelně aby Nejvyšší správní soud vyslovil nicotnost rozhodnutí o akreditaci sám. [4] Žalovaný ve svém vyjádření shledává kasační stížnosti nedůvodnou. Městský soud posoudil otázku stěžovatelovy aktivní procesní legitimace správně. Stěžovatel nemohl být zkrácen na svých právech rozhodnutím o akreditaci, ale pouze navazujícími právními akty. Způsobená finanční újma vznikla až na základě smlouvy s vysokou školou. Aplikací stěžovatelovy argumentace by došlo k tomu, že aktivní procesní legitimace by vydáním rozhodnutí o akreditaci svědčila komukoliv, kdo by byl způsobilým uchazečem o vysokoškolské studium. Městský soud dle žalovaného nepochybil ani tím, že nezkoumal namítanou nicotnost, neboť takový postup má oporu v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 4 As 31/2004  53. Opačný postup by vedl k možnosti obejít institut odmítnutí žaloby prostřednictvím námitky nicotnosti. Navíc, i kdyby městský soud námitku nicotnosti posoudil, došel by k závěru o její nedůvodnosti. S ohledem na to žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. [5] Stěžovatel ve své replice souhlasí s žalovaným, že akceptací argumentace stěžovatele by svědčila aktivní procesní legitimace každému potenciálnímu uchazeči. Podle něj by totiž každému takovému uchazeči legitimace měla svědčit, neboť tento je v legitimním očekávání, že konkrétní škole byl souhlas ke vzdělávání udělen v souladu s právním řádem. V opačném případě by jiná osoba nemohla vadnost aktu jakkoliv napadnout, ačkoliv to v případě nicotnosti výslovně umožňuje § 65 s. ř. s. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích uplatněných důvodů kasační stížnosti a posoudil též, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Nejvyšší správní soud připomíná, že při odmítnutí žaloby přichází pojmově v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jako zvláštní ustanovení ve vztahu k ostatním důvodům dle § 103 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004  98, č. 625/2005 Sb. NSS). Nezákonnost usnesení o odmítnutí návrhu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. může obecně spočívat v nesprávném posouzení procesní právní otázky soudem, nebo také v nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2016, č. j. 6 As 2/2015  128). [9] Jádrem sporu je tedy otázka, zda městský soud postupoval v souladu se zákonem, pokud odmítl žalobu stěžovatele. [10] Vzhledem k obsahu kasační argumentace Nejvyšší správní soud předesílá, že smyslem soudního přezkumu správních rozhodnutí je poskytnutí ochrany veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným zákonem (srov. § 2 s. ř. s.). K tomu lze odkázat na rozsáhlou judikaturu správních soudů, např. na usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005  86, č. 1764/2009 Sb. NSS, dle něhož „soudní řád správní je svojí povahou ‚obrannou‘ normou. Není normou ‚kontrolní‘, která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podání žaloby ve správním soudnictví, kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní legitimaci je právě tvrzený zásah do veřejných subjektivních práv. Nikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných subjektivních práv.“ (zdůrazněno soudem). [11] Žaloba ve správním soudnictví tak může být podána jen k ochraně veřejných subjektivních práv. Tato žalobní legitimace se pak obecně vždy odvíjí od konkrétního zásahu do subjektivního veřejného práva žalobce. Odrazem shora uvedeného je ostatně i dikce § 65 odst. 1 s. ř. s., dle něhož náleží aktivní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu obsahující požadavek, aby správní soud toto rozhodnutí zrušil či vyslovil jeho nicotnost, pouze tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Opačný postup by totiž obecně vedl k tomu, že by každý