5 Afs 27/2026 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 27/2026- 53 - text  5 Afs 27/2026 - 56 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: BZENEC1630 s.r.o., se sídlem Růžová 972/1, Praha, zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha, za účasti: BZENEC SEKT a.s., se sídlem Růžová 972/1, Praha, zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, o kasační stížnosti žalobkyně proti výrokům II. až VII. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2026, č. j. 18 Af 17/202534, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2026, č. j. 18 Af 17/202534, se ve výroku II. až VII. ruší a věc se v daném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla v záhlaví uvedené usnesení, kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) spojil ke společnému projednání žaloby pod sp. zn. 18 Af 17/2025, sp. zn. 18 Af 18/2025, sp. zn. 18 Af 19/2025 a sp. zn. 18 Af 20/2025 s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 18 Af 17/2025 (výrok I.); městský soud dále rozhodl o odmítnutí těchto žalob, jimiž stěžovatelka brojila proti čtyřem exekučním příkazům žalovaného ze dne 4. 11. 2025, č. j. 8398933/25/208081541609327, č. j. 8398077/25/208081541609327, č. j. 8397423/25/208081541609327, a č. j. 8399508/25/208081541609327 (výrok II.), současně rozhodl o odmítnutí návrhů na nařízení předběžného opatření (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VII.). [2] Zmíněné exekuční příkazy spolu souvisejí a týkají se nařízení daňové exekuce prodejem nemovitých věcí podle § 178 odst. 1 a odst. 5 písm. f) a § 218 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a to za účelem vymožení daňových nedoplatků společnosti BZENEC SEKT a.s., tedy osoby zúčastněné na řízení (dále jen „OZNŘ“), v celkové výši 9 742 404 Kč. Exekučními tituly byly vykonatelné zajišťovací příkazy ze dne 9. 7. 2025, jimiž žalovaný zajistil úhradu daně, u které dosud neuplynul den splatnosti – a sice daně z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období říjen 2020 až leden 2021, u níž byla v návaznosti na výsledky daňové kontroly prokázána existence daňového podvodu a vědomá účast OZNŘ; ta je tudíž daňovým dlužníkem, vůči němuž žalovaný nařídil daňovou exekuci prodejem pozemků, přičemž součástí jednoho z nich je stavba č. p. 1630, vše na listu vlastnictví: 5805, k. ú. Bzenec. 2. Rozhodnutí městského soudu [3] V žalobách podaných proti exekučním příkazům stěžovatelka uvedla, že není daňovým dlužníkem, neboť žalovaný vede exekuci vůči OZNŘ na základě zmíněných zajišťovacích příkazů; v rámci této daňové exekuce však nelze postihnout majetek stěžovatelky, a to konkrétně exekucí postižené nemovité věci, které jsou v jejím vlastnictví. Tyto nemovitosti stěžovatelka nabyla od OZNŘ na základě smlouvy o převodu obchodního závodu ze dne 9. 7. 2025 (vklad vlastnického práva byl proveden dne 15. 8. 2025 s právními účinky ke dni 21. 7. 2025). Odůvodnění exekučních příkazů žalovaného ohledně absolutní neplatnosti tohoto převodu kvůli porušení inhibitoria měla stěžovatelka za nepřezkoumatelné. Poukázala také na nezákonnost exekuce postihující její majetek, jakož i na to, že exekuční příkazy nebyly řádně doručeny dlužníkovi a exekuce je nepřiměřená (nedoplatek činí cca 9,7 mil. Kč, zatímco hodnota nemovitostí přesahuje 124 mil. Kč). [4] Městský soud všechny žaloby spojil a současně je odmítl, neboť dospěl k závěru, že byly podány osobou zjevně neoprávněnou – viz § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“); v návaznosti na to odmítl i návrhy na nařízení předběžného opatření (povinnosti zdržet se dalšího provádění exekuce). [5] V odůvodnění vyšel městský soud z toho, že veřejná subjektivní práva, jimž může být poskytnuta ochrana v tomto soudním řízení, nenáleží stěžovatelce, ale případně jen OZNŘ jako daňovému dlužníkovi. Veřejné subjektivní právo stěžovatelky na nepostižení majetku, jehož je dle svých žalobních tvrzení vlastníkem, může a má být podle názoru městského soudu chráněno cestou samostatného řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce (§ 179 daňového řádu). Právě a jen toto řízení slouží k ochraně tvrzeného veřejného subjektivního práva a proti rozhodnutí vzešlému z tohoto řízení svědčí stěžovatelce aktivní procesní legitimace. Dotčení stěžovatelky dovozované v žalobách není dáno přímo napadenými exekučními příkazy, jež se týkají nařízení daňové exekuce k vymožení nedoplatku dlužníka, který je osobou od stěžovatelky odlišnou, nýbrž teprve eventuálním postižením jejího majetku v exekuci nařízené na majetek dlužníka, jemuž se lze bránit shora naznačeným způsobem. [6] Na uvedeném nic nemění to, že podle tvrzení stěžovatelky došlo k převodu obchodního závodu (vč. předmětných nemovitých věcí), ani to, že je stěžovatelka jako vlastník dle katastru nemovitostí v záhlaví exekučních příkazů označena. Stejně tak je v této souvislosti bez významu, že jí žalovaný exekuční příkazy doručoval. Dle městského soudu stěžovatelka nebyla příjemkyní napadených exekučních příkazů, i když jí byly doručeny; toto doručení mělo toliko informativní povahu a žádné povinnosti jím stěžovatelce stanoveny nebyly. Třetí osoba, jež tvrdí existenci svého práva vylučujícího výkon rozhodnutí, nemůže být exekučním příkazem bez dalšího dotčena; nedochází k bezprostřednímu postižení (zpeněžení) majetku. Třetí osoba může být dotčena až prováděním/provedením exekuce, tj. konkrétními kroky správce daně vůči své osobě, resp. majetku. V takovém případě se má bránit podáním návrhu na vyloučení věcí z exekuce. 3. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [7] Stěžovatelka napadla rozhodnutí městského soudu v rozsahu výroků II. až VII. kasační stížností z důvodu nezákonnosti [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.] a navrhla, aby toto rozhodnutí Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil v daném rozsahu k dalšímu řízení městskému soudu. Konkrétně stěžovatelka uplatnila několik navazujících námitek. [8] V prvé řadě stěžovatelka zpochybnila, že by se jí žalobou napadené exekuční příkazy přímo nedotýkaly, jak dovodil městský soud s tím, že stěžovatelka není daňovým dlužníkem, resp. vlastníkem dotčených nemovitostí. Vedení exekuce na majetek dlužníka je jednou z podmínek zákonnosti vedení exekuce. Už při soudním přezkumu zákonnosti vydaných exekučních příkazů je tak možno v rámci posouzení splnění zákonných podmínek zkoumat, zda byly postiženy nemovité věci ve vlastnictví daňového dlužníka. A právě předběžná otázka, kdo je vlastníkem nemovitých věcí, měla být předmětem věcného přezkumu ze strany městského soudu. Ten však podle stěžovatelky nepochopitelně bez dalšího vyšel z premisy, že exekučními příkazy byl postižen majetek dlužníka, ač jde o nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí, z něhož plyne, že vlastníkem je stěžovatelka. [9] Exekuční příkazy postihují nemovité věci, k nimž stěžovatelka má (tvrdí) vlastnické právo; tzn., že dochází k dotčení veřejného subjektivního práva stěžovatelky, aby její majetek nebyl postižen exekucí. To, že k zásahu do uvedeného práva dochází až prováděním, resp. provedením exekuce, jak tvrdí městský soud, je přitom podle názoru stěžovatelky ve vzájemném logickém rozporu s jiným závěrem městského soudu – a to tím, že se má stěžovatelka bránit podáním návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce. Ustanovení § 179 daňového řádu předpokládá podání návrhu na vyloučení věci z daňové exekuce po nařízení exekuce (tj. vydání exekučního příkazu), přičemž logicky lze tento návrh úspěšně podat nejdéle do okamžiku, než dojde k provedení exekuce – zde dražebnímu prodeji nemovitých věcí uvedených v exekučních příkazech (po prodeji věcí již nelze majetek z exekuce vyloučit, neboť dojde k převodu vlastnického práva na vydražitele). [10] Na závěr stěžovatelka uvedla, že požadavek městského soudu, aby postupovala podle § 179 daňového řádu, a zajistila si tak v podstatě duplicitní rozhodnutí správce daně, jenž se otázkou vlastnického práva stěžovatelky k postiženým nemovitým věcem zabýval při vydání exekučních příkazů, je požadavkem nepřiměřeným a jdoucím nad rámec smyslu a účelu právní úpravy. Návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce není řádným opravným prostředkem ve vztahu k vydaným exekučním příkazům, ale představuje jinou v úvahu přicházející cestu právní ochrany, nikoli však cestu jedinou. Žádné zákonné omezení v tomto smyslu dáno není, a městský soud tak měl preferovat přístup k soudní ochraně namísto odmítnutí žalob proti exekučním příkazům, u nichž je nadto nutno zohlednit specifickou situaci, kdy v nich žalovaný výslovně označil stěžovatelku jakožto příjemce a exekuční příkazy jí