5 As 18/2026 — Nejvyšší správní soud

5 As 18/2026- 46 - text  5 As 18/2026 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: S T A Z co., s.r.o., se sídlem Pražská 108/10, Beroun, zast. Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem Míru 231, Rokycany, proti žalovanému: Městský úřad Hostivice, se sídlem Husovo náměstí 13, Hostivice, zast. Mgr. Janem Fikarem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2026, č. j. 37 A 58/202545, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti v záhlaví označenému usnesení, kterým Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) odmítl její žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, a to podle § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [2] Rozhodnutím ze dne 10. 6. 2001, č. j. SÚ 0496/01Ga (dále jen „rozhodnutí z roku 2001“), které nabylo právní moci dne 16. 7. 2001, žalovaný stěžovatelce nařídil odstranit deponii inertního materiálu na tehdejším pozemku PK 365 v k. ú. H. (nyní jde o pozemky parc. č. 1218/5, 1218/45, 1218/51, 1218/52, 1231/1, 1219/1, 1218/53, XA, 1219/20, XB, 1223, XC a XD v k. ú. H., jejichž vlastníkem je Letiště Praha, a. s.). [3] Povinnost odstranit deponii měla stěžovatelka splnit do 31. 12. 2010, avšak do dnešního dne ji nesplnila. Stěžovatelka nicméně dne 1. 5. 2025 žalovanému písemně oznámila zahájení prací na odstranění deponie. Na toto oznámení žalovaný zareagoval vydáním sdělení ze dne 10. 7. 2025, č. j. 08602/25/SÚ/JŠp (dále jen „sdělení“), ve kterém stěžovatelku informoval, že rozhodnutí z roku 2001 je nicotné. [4] Žalovaný své sdělení vydal podle § 154 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť v daném případě nelze postupovat v souladu § 77 správního řádu a nicotnost prohlásit rozhodnutím nadřízeného správního orgánu, a to s ohledem na § 182 odst. 1 správního řádu, který stanoví, že „[u]stanovení tohoto zákona o nicotnosti se použijí jen pro úkony správních orgánů učiněné po účinnosti tohoto zákona“. Podle § 184 pak správní řád nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2006, vydání rozhodnutí z roku 2001 tak zjevně bylo úkonem učiněným před účinností správního řádu. Dříve účinná právní úprava jiný postup k prohlášení nicotnosti správním orgánem, který by žalovaný mohl zvolit, nevymezovala. [5] Závěr o nicotnosti rozhodnutí z roku 2001 vyplývá ze soukromoprávního sporu, který iniciovala právní předchůdkyně současného vlastníka posuzovaných pozemků (a sice Český Aeroholding, a.s.) podáním žaloby na vyklizení těchto pozemků směrující mimo jiné proti panu Aleši Štolcbartovi (ten měl být v posuzované době vlastníkem deponie a nyní je jednatelem stěžovatelky). Materiál tvořící deponii (zemina/stavební materiál) byl na předmětné pozemky navážen až do roku 2003. Žalobou na vyklizení pozemků se zabýval Okresní soud Prahazápad (rozsudek ze dne 19. 3. 2013, č. j. 9 C 135/2006640), dále Krajský soud v Praze (rozsudek ze dne 13. 6. 2017, č. j. 31 Co 410/2013807) a následně také Nejvyšší soud (usnesení ze dne 9. 12. 2019, č. j. 22 Cdo 5603/2017921), všechny zmíněné instance se shodly na povaze deponie jakožto věci movité. Žalovaný tak na základě rozhodnutí civilních soudů, která deponii považují za věc movitou, zastupitelnou a zuživatelnou, jež není součástí pozemku, dospěl k závěru, že deponie není stavbou ani nejde o terénní úpravu. Z pohledu stavebního práva žalovaný v roce 2001 rozhodoval o neexistujícím předmětu řízení. Rozhodnutí z roku 2001 by fakticky mohlo být rozhodnutím o vyklizení pozemku, k takovému rozhodnutí však žalovaný postrádal věcnou příslušnost. 2. Rozhodnutí krajského soudu [6] Stěžovatelka v žalobě namítala, že vydání sdělení představuje nezákonný zásah. Sdělení podle stěžovatelky zasahuje do její právní jistoty, do jejího postavení jako stavebníka stavby (terénní úpravy) deponie, do jejího práva nakládat s materiálem v deponii při jejím odstraňování a do práva nakládat s deponií jako s nedokončenou stavbou. Krajský soud stěžovatelku vyzval, aby konkretizovala, jakým způsobem sdělení přímo, myslitelně a negativně zasáhlo do jejích veřejných subjektivních práv a aby uvedla, proč deponii neodstranila ve lhůtě stanovené rozhodnutím z roku 2001, ale chtěla rozhodnutí splnit až cca 15 let po marném uplynutí určené lhůty. Stěžovatelka upřesnila, že zásah spatřuje v samotném prohlášení nicotnosti rozhodnutí z roku 2001. Stěžovatelka z rozhodnutí z roku 2001 dovozovala své vlastnické právo, jelikož nedisponovala jiným nabývacím titulem, proto sdělení nerespektuje její vlastnictví a oslabuje její právní jistotu jako vlastníka a stavebníka deponie (coby stavby/terénní úpravy). K neodstranění deponie ve lhůtě stěžovatelka uvedla, že od roku 2005 probíhaly v těsné blízkosti této deponie rozsáhlé práce na stavbě dálnice, a to až do roku 2008. Po zprovoznění dálnice došlo k trvalému přerušení jediné příjezdové komunikace k deponii, proto stěžovatelka v oznámení ze dne 1. 5. 2025 požádala o určení použitelné příjezdové komunikace. [7] Krajský soud se nejprve zabýval tím, zda je stěžovatelka legitimována k podání žaloby a dospěl k závěru, že je osobou zjevně neoprávněnou k podání této zásahové žaloby. Stěžovatelka zcela pomíjí faktické účinky sdělení. Rozhodnutí z roku 2001 stěžovatelce žádná práva nezakládalo ani neměnilo, pouze stanovilo povinnost deponii odstranit a určilo jí podmínky k tomuto odstranění. Prohlášením nicotnosti tak zanikla tato povinnost. Rozhodnutí z roku 2001 nemohlo sloužit jako jakýsi druh nabývacího titulu (jak se mylně domnívá stěžovatelka), jelikož stavební úřad není věcně příslušný k posouzení otázky vlastnictví a tato otázka vůbec nebyla předmětem rozhodnutí z roku 2001, jeho výrok se tak otázky vlastnictví vůbec netýká. Závazné vyřešení otázky vlastnictví deponie náleží civilním soudům. Zásah do vlastnického práva stěžovatelky spočívající ve vydání sdělení proto není myslitelný. S tímto tvrzením souvisel i tvrzený zásah do práva nakládat s materiálem v deponii. Ani v tomto případě nebyl stěžovatelkou namítaný zásah myslitelný, jelikož rozhodnutí z roku 2001 stěžovatelce žádné takové právo nezakládalo. K namítaným zásahům do postavení stavebníka a práva nakládat s deponií jako s nedokončenou stavbou krajský soud vyzval stěžovatelku, aby tyto zásahy blíže specifikovala, což však neučinila. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka musí tvrdit dotčení na svých hmotných právech, nyní posuzované jednání zásah do hmotných práv stěžovatelky nepředstavovalo. [8] Ve vztahu k zásahu do právní jistoty stěžovatelky krajský soud vycházel z jejího dodatečného vysvětlení, proč k odstranění deponie chtěla přistoupit až po téměř 15 letech od uplynutí stanovené lhůty. Z tvrzení stěžovatelky nebylo patrné, proč se nepokusila situaci řešit dříve, byť o zániku jediné technicky způsobilé cesty k odvozu materiálu z deponie musela vědět nejpozději od roku 2008, kdy byla dokončena stavba dálnice. Rozhodnutí z roku 2001 formálně existovalo téměř 24 let, přesto stěžovatelka ani netvrdí, že by se mu snažila vyhovět. Stěžovatelka se tak podle krajského soudu nemůže úspěšně domoci ochrany právní jistoty ohledně právní povahy deponie. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu odmítl, a to v souladu s § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. 3. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika [9] Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, v níž navrhla zrušení napadeného usnesení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. [10] Podle stěžovatelky by k odmítnutí žaloby mělo docházet jen v případě zjevného nedostatku žalobní legitimace, který je bez pochybností zjistitelný již z obsahu žaloby. Krajský soud však odmítnutí žaloby vystavil na obsáhlém hodnocení skutkových okolností, což překračuje rámec posouzení podmínek řízení a nahrazuje meritorní přezkum. Krajský soud neměl žalobu odmítnout, ale meritorně projednat a rozhodnout o její důvodnosti rozsudkem. Odmítnutím žaloby byl stěžovatelce odepřen přístup k soudu. Rozhodnutím z roku 2001 bylo jednoznačně a závazně určeno, že posuzovaná deponie je stavbou/terénní úpravou. Správní orgány nemohou své pravomocné rozhodnutí účelově zpochybňovat či popírat jinak než zákonem stanovenými procesními postupy. Zpochybnění pravomocného určení stavby bez vydání nového rozhodnutí je nezákonným zásahem. Sdělení autoritativně deklarovalo nicotnost rozhodnutí z roku 2001 a měnilo právní kvalifikaci deponie. Postup žalovaného stěžovatelce zasáhl do právní jistoty a legitimního očekávaní vyplývajícího z existence pravomocného rozhodnutí. Krajský soud pominul, že postup žalovaného nebyl opřen o ž