5 Azs 244/2025 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 244/2025- 20 - text  5 Azs 244/2025 - 24 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: D. K., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 105/2025-29, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Žalobkyně, státní příslušnice Ukrajiny, podala žádost o dočasnou ochranu, kterou ji žalovaný (dále jen „stěžovatel“) vrátil dne 10. 9. 2025 jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“). Stěžovatel vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou, protože v minulosti získala dočasnou ochranu v Bulharsku; to stěžovatel zjistil z Platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany, v níž je u žalobkyně v rubrice „Type of protection“ uveden znak „tp“, který se používá tehdy, získal-li cizinec v členském státě povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany a dosud je jeho držitelem. [2] Žalobkyně se domáhala zásahovou žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) určení, že tento zásah stěžovatele je nezákonný a požadovala obnovení stavu před vrácením žádosti jako nepřijatelné. Namítala, že stěžovatel jí nemohl odepřít právo na projednání její žádosti o dočasnou ochranu, nadto pokud se v srpnu 2025 vzdala dočasné ochrany v Bulharsku a poté přicestovala do České republiky za účelem jazykového kurzu a studia na vysoké škole. Dle žalobkyně nemohl stěžovatel shledat její žádost nepřijatelnou na základě nového důvodu dle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, který stejně tak jako dosavadní důvody vedené pod písm. c) a d) téhož zákona, odporuje právu Evropské unie. Závěry judikatury stran důvodů dle písm. c) a d) neovlivnilo nově učiněné prohlášení ČR podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. [3] Městský soud žalobě vyhověl a shledal nezákonný zásah stěžovatele spočívající v tom, že žalobkyni dne 10. 9. 2025 vrátil její žádost o dočasnou ochranu, evidovanou pod č. j. OAM415666/DO-2025 (dále jen „žádost o dočasnou ochranu“), jako nepřijatelnou. Zároveň mu městský soud přikázal, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. [4] Městský soud se především zabýval tím, zda lze aplikovat § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, nebo je toto ustanovení v rozporu s unijním právem. Městský soud konstatoval, že na § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je třeba nahlížet ve světle dosavadní judikatury k § 5 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona. Odkázal na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C753/23, ECLI:EU:C:2025:133, na nějž navázala četná judikatura Nejvyššího správního soudu. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina podle městského soudu propojuje původní samostatné důvody podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina a nově k nim připojuje kumulativní podmínku, a sice předchozí oznámení o riziku vyčerpání kapacit podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina. [5] K první podmínce městský soud uvedl, že žadateli vzniká nárok na „přiznání dočasné ochrany“ již na základě čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), pokud splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2022“). Městský soud shrnul, že žadateli vzniká nárok na to, aby si zvolil hostitelský stát a v důsledku vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně i na to, aby se přemístil do státu jiného. Dále soud rekapituloval postup, jak má stěžovatel s žádostmi osob uvedených v informačním systému Temporary Protection Platform (TPD) nakládat. Podle městského soudu na uvedeném nic nemění ani prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2025“). Ani z něj totiž neplyne, že by stát mohl vrátit žádost jako nepřijatelnou bez věcného posouzení. [6] Ke druhé podmínce městský soud upozornil, že ji aktivuje sám stěžovatel tím, že Evropské komisi doručí oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Toto oznámení se svou povahou blíží žádosti o postup dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Posledně jmenovaný institut je přitom politickým, nikoli právním aktem, z něhož nelze dovozovat ztrátu práv držitelů dočasné ochrany. Městský soud podotkl, že oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina je navíc pouze oznámením o riziku překročení kapacit, nikoli oznámením o překročení kapacit. Nemohou z něj tedy vyplynout závažnější důsledky, než jaké předpokládá směrnice o dočasné ochraně v čl. 25 odst. 3. Městský soud zdůraznil, že směrnice o dočasné ochraně neumožňuje členskému státu, aby jednostranně omezil práva, která žadatelům plynou ze směrnice a prováděcích rozhodnutí. Připomněl, že směrnice o dočasné ochraně stanoví minimální požadavky, žalovaný tedy nemohl použít § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 3 odst. 3 lex Ukrajina. Závěrem městský soud poukázal na to, že § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina arbitrárně rozlišuje mezi žadateli, kteří žádají o dočasnou ochranu poprvé, a těmi, kteří se dožadují práva druhotného pohybu. [7] V kasační stížnosti stěžovatel namítá kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V úvodu žádá Nejvyšší správní soud o zvážení předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. Namítá, že pokud by mělo existovat právo sekundárního pohybu, muselo by plynout přímo z textu směrnice o dočasné ochraně. Přímý účinek směrnice však vyžaduje, aby bylo jasně, přesně a bezpodmínečně formulováno právo, které je jednotlivci garantováno. Takové ustanovení však ve směrnici chybí. Ani normativní text prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022 právo sekundárního pohybu neobsahuje. Naopak, prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2025 potvrzuje, že předchozí výklad nebyl správný. Stěžovatel zdůrazňuje, že nejde „o prchání z válečného konfliktu“, ale o pouhé stěhování. [8] Ve vztahu k bodům 4 a 6 odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2025 stěžovatel upozorňuje, že žádný z těchto bodů ani rozsudek Soudního dvora ve věci Krasiliva nepožadují asistenci orgánů členského státu ve vztahu k držiteli dočasné ochrany při „zrušení jeho dočasné ochrany“ v jiném členském státě. Podle stěžovatele výkladové pravidlo bodu 6 odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2025 poskytuje rovněž výklad bodu 5, který se týká vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Rada tím podle něj (1) dala najevo, že žádosti osob, které jsou oprávněny k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státu, by měly být bez dalšího zamítnuty, a (2) upřesnila význam dohody o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Stěžovatel je přesvědčen, že je stěžejní, jaký význam přikládají dohodě její účastníci (obzvlášť tehdy, bylali schválena jednomyslně). [9] Stěžovatel má za to, že právo přestěhování se v rámci Evropské unie náleží pouze občanům EU, nikoli příslušníkům třetích zemí oprávněně pobývajícím na území některého ze členských států. Rada nemůže prováděcím rozhodnutím rozšířit rozsah práv, která jsou osobám požívajícím dočasnou ochranu přiznána. Pokud tedy právo sekundárního pohybu neplyne přímo ze směrnice o dočasné ochraně, nelze je dovozovat z prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022. V rozsudku ze dne 19. 12. 2024, Kaduna, C244/24 a C290/24, ECLI:EU:C:2024:1038, Soudní dvůr upozornil, že toto prováděcí rozhodnutí nemůže být v rozporu s uvedenou směrnicí ani ji měnit. Jeho smyslem je pouze vyjasnit obsah ustanovení směrnice a určit způsoby jejich provádění. [10] Podle stěžovatele je sporný výklad Nejvyššího správního soudu, že pokud Česká republika jednou učinila spolu s ostatními státy prohlášení, je jím navždy vázána, leda