7 Afs 70/2025 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 70/2025- 29 - text  7 Afs 70/2025 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: GREGOCAR, s.r.o., se sídlem Vlkošská 279, Vracov, zastoupen JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pivovarská 58/8, Vyškov, proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem Náměstí Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2025, č. j. 29 Af 16/202342, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný nařídil v návaznosti na vykonatelný výkaz nedoplatků ze dne 12. 1. 2023, č. j. 67645/23/301000540711474, exekučním příkazem na přikázání pohledávky z účtu ze dne 13. 1. 2023, č. j. 70341/23/301000540711474 (dále též „exekuční příkaz 1“) daňovou exekuci na bankovních účtech žalobce č. ú. 0289202286/0300 a č. ú. 0293339568/0300 ve výši 2 048 150,32 Kč. Žalobce se proti exekučnímu příkazu 1 bránil námitkou, kterou žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 8. 3. 2023, č. j. 872290/23/301000540711474 (dále též „napadené rozhodnutí 1“). Dále žalovaný nařídil exekučním příkazem na přikázání pohledávky z účtu ze dne 13. 1. 2023 č. j. 76551/23/301000540711474 (dále též „exekuční příkaz 2“) daňovou exekuci na bankovním účtu žalobce č. ú. 2101082411/2010 celkem ve výši 2 048 150,32 Kč. I proti exekučnímu příkazu 2 se žalobce bránil námitkou, kterou žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 8. 3. 2023, č. j. 871464/23/301000540711474 (dále též „napadené rozhodnutí 2“). II. [2] Proti napadeným rozhodnutím podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. [3] Neshledal, že by námitky žalobce byly vyhodnoceny nesprávně, neshledal ani porušení právních předpisů. Žalovaný se vypořádal se všemi namítanými důvody a řádně rozhodnutí odůvodnil. Nařízenou exekuci nepovažoval ani za předčasnou či v jsoucí v rozporu se zásadami exekučního řízení. Rozhodnutí, na jejichž základě byla exekuce nařízena (nedoplatky na dani z příjmů právnických osob), byla pravomocná a vykonatelná, nedoplatky žalobcem uhrazeny nebyly. Nepřisvědčil námitce týkající se porušení zásady zdrženlivosti při zajištění účtů. Považoval za zcela srozumitelné, z jakých důvodů žalovaný přistoupil k nařízení daňové exekuce – žalobce neuhradil daňové nedoplatky. Nařízeným způsobem exekuce má být dosaženo úhrady stanovené daně. Neztotožnil se s názorem žalobce, že exekuční příkaz nezákonně postihuje tentýž daňový nedoplatek, a to stejným způsobem zvolené daňové exekuce. Vymáhaná částka nemusí být k dispozici na účtu ihned, poskytovatel platebních služeb je však povinen blokovat účet dalších 6 měsíců ode dne vyrozumění o právní moci exekučního příkazu. Provedením výkonu rozhodnutí se peněžní ústav zprostí v rozsahu plnění vyplaceného oprávněnému své povinnosti vůči povinnému. Daňová exekuce tedy zaniká jejím provedením, a to i v případě, že na předmětný účet nedošly žádné peněžní prostředky. Správce daně o tom nevydává žádné rozhodnutí. V případě žalobce došlo k provedení exekuce, tj. uplynutím zmíněné doby, nikoli k jejímu zastavení. Žalovaný proto ani nemohl vydat rozhodnutí o zastavení exekuce. Krajský soud dodal, že dřívější exekuční příkazy nabyly právní moci v dubnu 2022 a daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb běžela maximálně po dobu 6 měsíců a po uplynutí této doby exekuce zanikla. Dne 13. 1. 2023, kdy byly vydány nové exekuční příkazy, neběžela žádná exekuce postihující bankovní účty žalobce. Nejednalo se proto o duplicitní vedení exekuce. Dále konstatoval, že exekuce nemusí být nařizována pouze na jediný účet, resp. na pohledávku z jednoho účtu. Máli daňový subjekt účtů několik, lze jich postihnout více, jeli to pro uspokojení vymáhané pohledávky s příslušenstvím nezbytné. III. [4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Setrval na tom, že je nepřípustné vést duplicitní daňovou exekuci téhož nedoplatku více exekučními příkazy. Exekuční příkazy považoval též za vadné. Duplicitu nařízení daňové exekuce měl potvrdit i žalovaný tím, že připustil, aby nedoplatky, které jsou vymáhány exekučními příkazy, byly již dříve vymáhány daňovými exekucemi na přikázání pohledávky z účtů. Došlo tedy k tomu, že tytéž pohledávky již byly předmětem exekuce přikázáním pohledávky z téhož účtu. Nedošlo přitom k ukončení či dřívějšímu omezení daňové exekuce. Takový postup považoval za svévolný, nezákonný a nepřípustný. Krajský soud uvedenou žalobní námitku posoudil zcela nelogicky a nesprávně. Argumentaci krajského soudu odkazující na zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, považoval za nesprávnou, neboť ten lze použít pouze subsidiárně. Rozhodnutí krajského soudu považoval za vnitřně rozporné, neboť soud na jedné straně uvedl, že exekuce důvodně probíhá i po uplynutí doby 6 měsíců, jelikož peněžní ústav může provést výkon rozhodnutí i po uplynutí 6 měsíců, na straně druhé však tvrdí, že daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu končí nejpozději 6 měsíců po právní moci exekučního příkazu. Nadále nesouhlasil s názorem, že exekuce přikázáním pohledávky z účtu končí nejpozději 6 měsíců poté, kdy byl o právní moci exekučního příkazu vyrozuměn poskytovatel bankovních služeb. Daňová exekuce se nařizuje exekučním příkazem, čímž je zahájeno exekuční řízení. Jedná se o formalizovaný proces, který musí mít konkrétní konec v podobě zákonem vymezeného okamžiku skončení řízení. To upravuje § 181 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále též „daňový řád“), podle nějž správce daně daňovou exekuci zastaví v konkrétních situacích. O zastavení exekuce je nutné vydat rozhodnutí. Nelze akceptovat závěr, podle nějž trvá exekuční řízení do nekonečna s tím, že exekuční řízení zaniká a o tomto skončení správce daně nevydává žádné rozhodnutí. Uplynutí doby 6 měsíců sledovacího období znamená pouze zproštění povinnosti bankovního ústavu blokovat na účtu finanční prostředky. Právní předpis nestanoví, že uplynutím 6 měsíců se zastavuje exekuční řízení. Je proto povinností správce daně zastavit daňovou exekuci rozhodnutím. Považoval proto za chybný názor, že v okamžiku nařízení daňové exekuce dle nyní rozhodných exekučních příkazů neběžela žádná exekuce postihující bankovní účty. Žalovaný již v minulosti zahájil exekuční řízení, které nebylo doposud v souladu se zákonem skončeno. Jde o zjevné porušení překážky litispendence a exekuční příkazy jsou dle jeho názoru nezákonné. IV. [5] Žalovaný ve vyjádření kasační stížnosti navrhl stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Rozsudek krajského soudu považuje za zákonný a přezkoumatelný. Opětovně zdůraznil, že daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu končí ex lege nejpozději 6 měsíců ode dne vyrozumění o právní moci exekučního příkazu. Tato skutečnost je vyjádřena v § 190 odst. 2 daňového řádu a subsidiárně též v § 307 o. s. ř. Vzhledem k tomu daňové exekuce nařízené exekučními příkazy ze dne 13. 1. 2023 nemohly být „duplicitní“. V. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval obecně namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Pouze jeli napadený rozsudek přezkoumatelný, může Nejvyšší správní soud přistoupit k věcnému hodnocením uplatněných námitek. Podle ustálené judikatury platí, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06 nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/200462, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/200875). Tato kritéria napadený rozsudek splňuje. Z odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně vyplývá, z jakých důvodů považoval krajský soud nařízenou exekuci i exekuční příkazy za zákonné. Je zřejmé, jakými úvahami se krajský soud při rozhodování řídil a jak se vypořádal se žalobní argumentací. Kasační soud proto shledal, že napadený rozsudek je přezkoumatelný. [9] Dle § 190 odst. 2 daňového řádu je poskytovatel plate