7 As 229/2025 — Nejvyšší správní soud

7 As 229/2025- 38 - text  7 As 229/2025 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Pavla Molka v právní věci žalobkyně: PUMAX, spol. s r.o., se sídlem Na Klinkách 173/2, Třebíč, zastoupena Mgr. Robertem Scigielem, advokátem se sídlem Kamenná čtvrť 687/103, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2025, č. j. 62 A 65/202552, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a usnesení krajského soudu [1] Žalobou podanou dne 15. 10. 2025 ke Krajskému soudu v Brně se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2025, č. j. KUJI 76462/2025, sp. zn. OUP 71/2025. Tímto rozhodnutím žalovaný zčásti změnil a zčásti potvrdil prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Třebíč, odboru výstavby ze dne 23. 10. 2024, č. j. OV 87188/24SPIS 7097/2014/Vš, o povolení změny dokončené stavby „Nástavba části dvorního traktu domu na K. n. č. p. 17/11 v T. pro kancelářské účely“. [2] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným usnesením podle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), odmítl jako opožděně podaný návrh. Při posuzování včasnosti žaloby vycházel z § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „nový stavební zákon“), který s účinností od 1. 7. 2024 stanoví ve vztahu k § 72 odst. 1 s. ř. s. zvláštní jednoměsíční lhůtu pro podání žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu. Rozhodnutí žalovaného bylo žalobkyni prostřednictvím zástupce doručeno dne 12. 9. 2025, což plyne z žalobních tvrzení žalobkyně, vyjádření žalovaného i z doručenky, kterou si krajský soud od žalovaného opatřil. Vzhledem k tomu uplynula podle krajského soudu jednoměsíční lhůta k podání žaloby v pondělí 13. 10. 2025 a podalali tedy žalobkyně žalobu dne 15. 10. 2025, byla žaloba podána opožděně. II. Kasační stížnost a další podání [3] Žalobkyně (dále také „stěžovatelka“) napadá výše uvedené usnesení krajského soudu kasační stížností, a to z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. [4] Nezákonnost odmítnutí žaloby spatřuje stěžovatelka v rozporu s ustanoveními s. ř. s., jako speciálního procesního zákona pro obranu proti nezákonným rozhodnutím správních orgánů i v rozporu s novým stavebním zákonem, konkrétně jeho § 330. [5] Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma § 306 odst. 1 nového stavebního zákona, namítá však § 330 odst. 1 stejného zákona, který stanoví, že „Řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů.“ V tomto ustanovení spatřuje ujištění účastníků, že se řízení zahájené před účinností nového stavebního zákona stále řídí podle původního zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“). Pojmy „řízení a postupy“ se přitom podle ní nepochybně vztahují také na postupy týkající se soudní ochrany, a tedy i lhůty. Řízení, kterého se žaloba týká, bylo přitom zahájeno již 5. 5. 2014. [6] Stěžovatelka dále poukazuje na postup žalovaného, který v úvodu svého rozhodnutí výslovně uvedl, že vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno před nabytím účinnosti nového stavebního zákona, postupuje odvolací orgán v souladu s jeho přechodným ustanovením § 330 odst. 1 podle starého stavebního zákona. Tím byla stěžovatelka ujištěna, že aplikace nové právní úpravy je pro danou věc vyloučena. Starý stavební zákon přitom zkrácenou lhůtu pro podání žaloby neznal a vycházel z obecné úpravy podle s. ř. s. [7] Stěžovatelka rovněž namítá, že rozhodnutí žalovaného neobsahuje žádné poučení o možnosti soudního přezkumu, což považuje za formální nedostatek rozhodnutí, byť si je vědoma opačného právního názoru Ústavního soudu k dané otázce. Dále také protestuje proti nastavení procesních postupů a lhůt, které vnímá jako nepřehledné a vzájemně si odporující, což podle jejího přesvědčení zasahuje do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, neboť v důsledku nejasnosti právní úpravy ztrácí možnost soudního přezkumu správního rozhodnutí. [8] Stěžovatelka dále uvádí, že si je vědoma rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/200762, č. 1742/2009 Sb. NSS, podle kterého je soudní ochrana originálním řízením, nikoliv pokračováním řízení správního. Domnívá se však, že závěry plynoucí z rozsudku z roku 2008 jsou v nynější věci neaplikovatelné pro zcela odlišný právní kontext vyvolaný § 330 nového stavebního zákona a sdělením žalovaného v úvodu rozhodnutí o nepoužitelnosti nové právní úpravy v dané věci. S ohledem na ujištění žalovaného nesouhlasí stěžovatelka ani s aplikací závěrů z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24, a rozsudku NSS ze dne 17. 4. 2025, č. j. 1 As 25/202530, na její případ. [9] Stěžovatelka v této souvislosti setrvává na stanovisku, že pokud se na věc nemá aplikovat nový stavební zákon, neměl by být aplikován ani jeho § 306 omezující lhůtu k podání žaloby. Naopak je třeba vycházet z procesních pravidel obsažených v s. ř. s., který považuje za lex specialis k soudnímu přezkumu všech řízení zahájených před 1. 1. 2024. V situaci, kdy právní úprava nabízí více možných způsobů výkladu, žádá stěžovatelka Nejvyšší správní soud, aby se v souladu s ústavními principy přiklonil k výkladu pro ni příznivějšímu. Z výše uvedených důvodů tak stěžovatelka žádá, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil. [10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 24. 11. 2025 uvedl, že žaloba byla podána až po uplynutí jednoměsíční lhůty od doručení rozhodnutí žalovaného, což potvrzuje i sama žalobkyně. Žaloba byla tedy podána opožděně, a tudíž došlo správně k jejímu odmítnutí. Z tohoto důvodu navrhuje kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [12] Poté soud přistoupil k přezkoumání napadeného usnesení v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [13] Kasační stížnost není důvodná. [14] Nejvyšší správní soud předesílá, že v případě, kdy je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu, přichází v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. jako zvláštní ustanovení ve vztahu k ostatním důvodům podle § 103 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/200498, č. 625/2005 Sb. NSS). „Nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. může obecně spočívat v nesprávném posouzení právní otázky soudem (např. aplikujeli soud výluku ze soudního přezkumu, která na věc nedopadá), nebo v nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, zejména skutkových (např. odmítneli podání pro opožděnost, ačkoliv rozhodné skutečnosti nezjistil), popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohlali mít taková vada za následek, že došlo k odmítnutí návrhu a tím i odmítnutí soudní ochrany, ač pro takový postup nebyly splněny podmínky.“ (rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2016, č. j. 6 As 2/2015128). Vzhledem k tomu, že krajský soud žalobu pro opožděnost odmítl, tedy ji meritorně neposuzoval, ani Nejvyššímu správnímu soudu v takové situaci nepřísluší jakkoliv se vyslovovat k meritu věci, tedy k zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného. [15] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je obecně upravena v § 72 odst. 1 s. ř. s., podle něhož lze žalobu podat do dvou měsíců ode dne, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, ovšem nestanovíli zvláštní zákon lhůtu jinou. Takovým zvláštním zákonem je i nový stavební zákon (srov. např. rozsudek NSS ze dne 23. 5. 2025, č. j. 5 As 31/202526), který v § 306 odst. 1 stanoví, že „žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, lze podat do 1 měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno“. [16] Ačkoliv stěžovatelka správně uvádí, že podle § 330 nového stavebního zákona se řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů, opomíjí současně § 331 stejného zákona, který se týká právě soudních řízení a podle kterého