7 Azs 19/2026 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 19/2026- 31 - text 7 Azs 19/2026 - 33 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: U. S., zastoupen Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vyšehradská 415/9, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2026, č. j. 4 Az 17/202533, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 16. 5. 2025, č. j. OAM1196/ZAZA15ZA20R22023 (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“). II. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Uzavřel, že žalovaný dodržel právní názor vyslovený městským soudem ve zrušujícím rozsudku ze dne 11. 11. 2024, č. j. 4 Az 10/202424. Řádně zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a s jeho závěry se ztotožnil. Podrobně se zabýval situací v zemi původu. Rozsudek městského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 s. ř. s., jelikož měl za to, že postup soudu, kterým byla žaloba proti rozhodnutí žalovaného zamítnuta, je postupem nezákonným a nepřezkoumatelným. Namítal nedostatečné posouzení jednotlivých důvodů pro udělení azylu a neodůvodnění závěrů správního orgánu. Především vytýkal, že jak žalovaný, tak městský soud vycházeli z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nevypořádali se řádně s jím uplatněnými azylovými důvody a opřeli své závěry o obecné podklady o zemi původu. Podle stěžovatele žalovaný porušil základní zásady správního řízení, zejména povinnost zjistit stav věci bez důvodných pochybností a přihlédnout ke specifikům jeho případu, přičemž nedostatečně posoudil bezpečnostní situaci v Bělorusku v kontextu války na Ukrajině a její dopady na jeho osobu. Dále namítal, že byla bagatelizována role Běloruska v jeho zapojení do probíhajícího ozbrojeného konfliktu i obecná povaha tamního režimu, a že nebyla zohledněna individuální rizika, která mu v případě návratu hrozí, včetně možnosti nuceného nástupu do armády. Z výjezdních příkazů v jeho cestovním dokladu lze dovodit podání žádosti o mezinárodní ochranu, byť se v něm žádný záznam o žádosti nenachází. Žalovaný nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a shromážděné důkazy nehodnotil v jejich souhrnu. Rovněž zdůraznil, že jeho žádost měla být posouzena i s ohledem na širší bezpečnostní a politické souvislosti a zájmy ČR, a s ohledem na preventivní hledisko ve vztahu k navracení osob do států zapojených do konfliktu. Městskému soudu pak vytýkal, že pochybil, neboť tyto žalobní námitky buď pominul, nebo nesprávně právně posoudil, čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, když se spokojil s nedostatečně odůvodněným správním rozhodnutím, opřeným o neúplné a obecné podklady o zemi původu. Byl přesvědčen, že nelze vyloučit existenci azylově relevantního pronásledování. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. IV. [4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu. Zjistil stav věci dostatečně, reagoval na důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany a shromáždil ve vztahu k nim relevantní podkladové informace. Stejně tak se i městský soud vypořádal se všemi žalobními námitkami adekvátně, přesvědčivě a srozumitelně. Plně odkázal na spisový materiál, obsah napadeného rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě. V. [5] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle § 104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje. [6] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon. [7] Podle ustálené judikatury platí, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06 nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352 a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/200875). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/201245, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/201664). [8] Napadený rozsudek požadavkům přezkoumatelnosti dostál. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z rozsudku je patrné, z jakého skutkového stavu městský soud vyšel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak na skutkový stav aplikoval rozhodnou právní úpravu. Městský soud se v napadeném rozsudku neomezil na pouhý odkaz na přezkoumávané rozhodnutí žalovaného, nýbrž rozhodné důvody, o které opřel své závěry, sám popsal. Městský soud v napadeném rozsudku posoudil situaci v Bělorusku, jak se staví k občanům, kteří pobývali v jiné zemi (a žádali o mezinárodní ochranu), zabýval se možnou brannou povinností stěžovatele v případě návratu i celkovým dopadem ozbrojeného konfliktu na Ukrajině na stěžovatele. Odkázal na relevantní judikaturu, přičemž vyhodnotil, že ačkoliv situace v zemi původu není ideální, stěžovateli nehrozí uvěznění, mučení ani jiné nelidské zacházení a vyjádřil se k možnému zapojení do vojenských struktur. Též vysvětlil, že z výjezdních příkazů nelze dovodit, že stěžovatel žádal o mezinárodní ochranu. Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud vypořádal podstatu žalobní argumentace a napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. [9] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce o vadě správního řízení. Žalovaný na základě shromážděných podkladů popsal všeobecnou situaci v zemi původu stěžovatele, v níž vládne autoritářský režim, s čímž je v některých ohledech spojen i snížený standard ochrany práv jednotlivců. Zároveň však konstatoval, že konkrétní situace stěžovatele a důvody, pro které o mezinárodní ochranu žádá, nejsou azylově relevantní. Judikatura Nejvyššího správního soudu je založena na východisku, že podstatná pro posouzení naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu je konkrétní situace stěžovatele a jeho důvody, nikoli obecná situace v zemi původu, která dopadá na všechny obyvatele země (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2005, č. j. 5 Azs 207/200453). Nespokojenost se stavem dodržování lidských práv či původ žadatele ze země s nedemokratickým či autoritativním režimem přitom nejsou samy o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany; to platí i ve vztahu k Bělorusku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2023, č. j. 2 Azs 47/202319). [10] Stěžovatel namítal nesprávné posouzení hrozby pronásledování ze strany běloruských státních orgánů v důsledku toho, že pobýval v zemi NATO a žádal tam o mezinárodní ochranu. Dle ustálené judikatury platí, že ačkoliv je Bělorusko autoritářským a nedemokratickým státem, nelze žadateli z této země udělit mezinárodní ochranu bez dalšího, a to ani po posledních prezidentských volbách, napadení Ukrajiny Ruskem či po uvalení sankcí ze strany Evropské unie (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2023, č. j. 10 Azs 238/202330, nebo ze dne 22. 2. 2024, č. j. 2 Azs 350/202327). Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2020, č. j. 1 Azs 3/202070 se podává: „(…) je Bělorusko považo