50 Af 31/2017

Žalobou doručenou dne 7. 8. 2017 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2017, č. j. OEKO – OŘ 44013/2013/otba/21, jímž bylo změněno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ve věci vyměření penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně.

V žalobě se uvádí, že Magistrátem města České Budějovice byla žalobci poskytnuta dotace na mezinárodní hudební festival Bohemia JazzFest 2011. Dne 18. 4. 2013 Magistrát města České Budějovice vydal platební výměr na odvod části dotace za porušení rozpočtové kázně. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo žalovaným projednáno po více než třech letech. Poté co bylo o odvolání rozhodnuto, vydal magistrát města platební výměr, jímž stanovil penále za prodlení s odvodem. Postup žalovaného ve věci rozhodování o odvolání proti platebnímu výměru č. 1 o odvodu dotace nelze považovat za postup bez zbytečných průtahů podle § 7 odst. 1 daňového řádu. Žalobce byl tři roky v nejistotě, zda bude povinen vyměřenou částku zaplatit, protože vyčkával na rozhodnutí žalovaného o odvolání. Jako absurdní jeví se žalobci, že odvolání nebylo vyhověno pro opožděné předložení vyúčtování projektu o dva měsíce. Ani při projednávání odvolání proti výměru č. 2 o penále nebylo rozhodováno bez zbytečných průtahů, stalo-li se tak s odstupem půl roku.

Protože povinnost, odvést dotaci, nebyla žalobcem uhrazena, byl 18. 4. 2013 vydán platební výměr č. 1, proti kterému žalobce podal odvolání a vyčkával rozhodnutí odvolacího orgánu. Po doručení rozhodnutí o odvolání žalobce odvod zaplatil. Byť rozhodnutí odvolacího orgánu nemá odkladný účinek, rozhodoval-li by odvolací orgán včas, jak mu ukládá zákon a na jeho rozhodnutí žalobce vyčkával, nehradil by penále v tak vysoké výši. Průtahy řízení odvolacího orgánu měly vliv na výši penále.

Poukazuje se na to, že žalobce neporušil pravidla rozpočtové kázně a podal žádost o posečkání s platbou penále. O tom nebylo žalovaným rozhodnuto a vznikají další průtahy.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Popsal sled úkonů žalobce a správních orgánů a uvedl, že ustanovení § 7 daňového řádu ukládá povinnost správci daně postupovat bez zbytečných průtahů, což odpovídá principům dobré správy. Nicméně daňový řád nestanoví konkrétní lhůtu pro vyřízení odvolání a vydání rozhodnutí v odvolacím řízení. Tyto tzv. průtahy proti platebnímu výměru na odvod dotace, kdy žalobce vyčkával na okamžik splatnosti odvodu, neměly vliv na výši vyměřovaného penále. Je tomu tak proto, že vykonatelnost platebního výměru č. 1 na odvod penále uplynula po třiceti dnech od doručení rozhodnutí příjemci, protože podané odvolání nemá odkladný účinek. Proto stále běžela doba prodlení k úhradě odvodu pro výpočet penále až do doby jeho uhrazení, tj. do doby vykonání exekučního příkazu z 21. 7. 2016. Ve věci platebního výměru č. 2 na penále byl podnět na ochranu před nečinností shledán nedůvodným. Argument, že odvolací orgán nerozhodl bez zbytečných průtahů a tím ovlivnil výši uloženého penále, nemá oporu v daňovém řádu. Výše penále byla stanovena podle § 22 odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech. Zpochybňovaná platnost platebních výměrů pro tvrzení, že žalobce rozpočtovou kázeň neporušil, nemá význam, jestliže rozhodnutí ve věci platebního výměru na odvod dotace bylo potvrzeno krajským soudem.

Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti.

Podle smlouvy ze dne 10. 6. 2011 byla žalobci Statutárním městem České Budějovice poskytnuta dotace v částce 200.000 Kč na projekt mezinárodní hudební festival Bohemia JazzFest 2011. Dne 18. 4. 2013 byl vydán platební výměr č. 1 na odvod části dotace pro nesplnění podmínek při čerpání dotace. Proti platebnímu výměru na odvod dotace bylo dne 28. 5. 2013 podáno odvolání, které bylo projednáno žalovaným rozhodnutím z 8. 7. 2016, kdy odvolání žalobce bylo zamítnuto.

Magistrát města České Budějovice vydal dne 27. 6. 2016 exekuční příkaz na realizaci platebního výměru na odvod dotace. Po vydání tohoto exekučního příkazu a rozhodnutí o odvolání ve věci odvodu dotace z 8. 7. 2016 žalobce dne 21. 7. 2016 povinnost stanovenou platebním výměrem na odvod dotace uhradil. Magistrát města České Budějovice vydal dne 20. 12. 2016 platební výměr č. 2, jímž žalobci vyměřil penále. Doba prodlení byla ukončena dnem 21. 7. 2016, kdy stanovený odvod byl uhrazen.

V odvolání proti platebnímu výměru na penále se žalobce mimo jiné dovolával průtahů při vyřizování odvolání proti platebnímu výměru na odvod části dotace, jehož výsledků vyčkával a právě v důsledku těchto průtahů penále narostlo.

Odvolání žalobce bylo projednáno napadeným rozhodnutím, které je odůvodněno tím, že rozhodnutí na odvod dotace je vykonatelné, je-li účinné, jestliže odvolání nemá odkladný účinek a uplynula-li lhůta k plnění, pokud byla stanovena. Účinným se platební výměr stal okamžikem jeho oznámení příjemci, odvolání nemá odkladný účinek, vydání exekučního příkazu proto nic nebránilo. K porušení příkazu postupovat v řízení bez zbytečných průtahů se uvádí, že pro rozhodnutí o odvolání není stanovena žádná lhůta. Okolnost, že žalobce vyčkával na okamžik, kdy odvod bude splatný, neměli vliv na výši penále. Vykonatelnost platebního výměru na odvod proběhla po třiceti dnech od doručení tohoto rozhodnutí příjemci, byť ten měl možnost se proti tomuto rozhodnutí odvolat. Odvolání však nemělo odkladný účinek. Žalobce byl proto v prodlení do doby uhrazení odvodu. Odvolací námitka, že žalovaný nerozhodoval bez zbytečných průtahů a tím ovlivnil výši penále, není proto namístě. Začátek prodlení byl vymezen výzvou z 22. 6. 2012 o vrácení části dotace, konec prodlení představuje den, kdy došlo k připsání peněžních prostředků na účet poskytovatele, tedy 21. 7. 2016.

Žaloba proti rozhodnutí správních orgánů ve věci vyměření odvodu části dotace byla projednána Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 17. 5. 2017 pod č. j. 50 Af 19/2016-34, kdy žaloba byla zamítnuta. Pro důvody uvedené v tomto rozsudku soud uzavřel, že žalobce rozpočtovou kázeň porušil a uložení povinnosti odvést část dotace je souladné se zákonem. O kasační stížnosti proti tomuto rozsudku nebylo v době projednávání věci krajským soudem rozhodnuto.

Krajský soud rozsudkem ze dne 5. 1. 2018 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Učinil tak s úvahou, že tříleté odvolací řízení ve věci platebního výměru č. 1 bylo neúměrně dlouhé, exekuční příkaz byl vydán několik let po splatnosti platebního výměru č. 1. Správní orgány obou stupňů tak porušily základní zásadu daňového řízení postupovat bez zbytečných průtahů. Žalobce sice mohl a měl zaplatit dlužnou částku dříve, avšak na výši penále měly vliv i správní orgány prve uvedeným postupem.

Rozsudek krajského soudu zrušil dne 10. 1. 2019 Nejvyšší správní soud a věc vrátil nadepsanému soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že ustanovení § 22 odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů předepisuje způsob výpočtu penále a jeho maximální výši a upravuje začátek a konec prodlení. Prodlení nemůže skončit dříve než v den, kdy příjemce dotace vrátil dlužnou částku. Ze skutečnosti, že probíhá odvolací řízení o otázce samotné existence dluhu a dlužník se rozhodl s platbou vyčkat do skončení odvolacího řízení, nelze dovozovat žádné právní důsledky. Je zapotřebí vycházet z toho, jaké vznikly stranám právní možnosti či právní povinnosti. Poukazuje se na to, že odvolání v daňovém řízení nemá odkladný účinek, o čemž žalobce zastoupený advokátem mohl mít povědomost. Jestliže byl žalobce přesvědčen o správnosti svého názoru, že mu povinnost vrátit neoprávněně použitou část dotace nevznikla a finanční prostředky odpovídající této části dotace nezaplatil, musí nést následky svého rozhodnutí, k nimž patří i povinnost zaplatit penále v celé předepsané výši. Rozhodnutí o odvolání nebylo vydáno bez zbytečného odkladu a odvolací řízení bylo vedeno nepřiměřeně dlouho, avšak skutečnost, že orgán veřejné moci se dopustil průtahů, nemůže přivodit nezákonnost rozhodnutí. Nebyla shledána ani dobrá víra žalobce, protože ta nemůže být založena na nerespektování platební povinnosti vzešlé ze standardního rozhodnutí v daňovém řízení. Zásada stanovená v § 9 odst. 2 daňového řádu, podle které správce daně činí úkony nezbytné k tomu, aby osoby plnily své povinnosti, nemůže převážit nad obecnějším pravidlem, podle nějž se dluhy platit mají. Právní názor krajského soudu byl zhodnocen jako prakticky neproveditelný, jestliže není zřejmé, jak by měl být hodnocen podíl stran na výši penále.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

V projednávané věci je povinností krajského soudu podle § 110 odst. 4 s. ř. s. řídit se v dalším řízení právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Předmětem řízení bylo učiněno rozhodnutí o vyměření penále za prodlení s odvodem části dotace za porušení rozpočtové kázně. Žalobce namítá, že penále neúměrně narostlo v důsledku průtahů, k nimž došlo v odvolacím řízení při projednání odvolání proti platebnímu výměru na odvod části dotace.

Rozhodování o penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně se řídí ustanovením § 22 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Podle ustanovení § 22 odst. 15 zákona se procesní postup řídí daňovým řádem.

Rozhodnutí o odvodu o vrácení části dotace pro porušení rozpočtové kázně bylo napadeno odvoláním žalobce, přičemž ve smyslu § 109 odst. 5 daňového řádu odvolání nemá odkladný účinek, pokud zákon nestanoví jinak. Ve věci rozhodování podle § 22 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů žádný zákon jinak nestanoví, a proto odvolání proti platebnímu výměru na odvod části dotace odkladný účinek nemělo. Platební výměr se proto podle § 103 odst. 2 stal účinným a vykonatelným, protože odkladný účinek byl vyloučen. Povinností žalobce proto bylo, aby prvostupňový platební výměr splnil a odvod uhradil. Jestliže tak neučinil, dostal se zaviněně do prodlení. To nemůže skončit dříve než v den, kdy příjemce dotace dlužnou částku odvodu vrátil. Poskytovatel dotace je pak povinen příkaz plynoucí z úpravy prodlení respektovat.

Na dobu, kdy žalobce byl v prodlení a vznikla mu povinnost uhradit penále z dlužné částky, nemá vliv argumentace žalobce o vyčkávání rozhodnutí o odvolání o povinnosti vrátit část dotace, přičemž rozhodnutím o odvolání mělo být najisto postaveno, že k porušení rozpočtové kázně došlo a v jakém rozsahu. Tato okolnost neznamená vyloučení odkladného účinku. Jestliže by o úhradě odvodu bylo v odvolacím řízení rozhodnuto ve smyslu, že žalobce se porušení rozpočtové kázně nedopustil, či by došlo ke snížení odvodu, pak by žalobci vznikl vratitelný přeplatek, který by musel být žalobci vrácen. Pro případ zrušení či změny prvostupňového platebního výměru v odvolacím řízení by pak žalobci vznikl podle § 254 daňového řádu nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně. Na žalobci proto bylo, aby svou povinnost podle vykonatelného rozhodnutí splnil a pokud tak neučinil, dostal se do prodlení a tím mu vznikla povinnost platit penále. Penále pak narůstá po celou dobu trvání odvolacího řízení a je tím vyšší, čím delší odvolací řízení je. Doba trvání odvolacího řízení však nemá žádné právní důsledky pro správné hodnocení věci. Rozhodné je to, jaké účastníkům řízení vznikly právní možnosti či právní povinnosti.

Z platebního výměru o povinnosti vrátit část dotace měl žalobce povědomost o tom, že toto rozhodnutí odkladný účinek nemá. Pokud se žalobce rozhodl dlužnou částku nezaplatit pro přesvědčení o správnosti svého názoru, že povinnost vrátit část dotace mu nevznikla, musí nést následky svého rozhodnutí, k nimž patří i povinnost zaplatit penále v celé předepsané výši.

Odvolací řízení bylo sice vedeno nepřiměřeně dlouho, avšak skutečnost, že v odvolacím řízení došlo k průtahům, neznamená nezákonnost napadeného rozhodnutí. tříletá délka prodlení však nebyla způsobena průtahy v odvolacím řízení, ale tím že žalobce dlužnou částku splatnou v roce 2013 neuhradil. Kdyby žalobce povinnost stanovenou platebním výměrem o vrácení části dotace včas splnil, nemohlo jakkoli dlouhé odvolací řízení jeho právní postavení změnit. Přitom platební povinnost mohl žalobce splnit kdykoli v průběhu odvolacího řízení. Argumentace dobrou vírou pak namístě není, jestliže tu šlo o nerespektování platební povinnosti vzešlé z rozhodnutí vydaném v daňovém řízení. Poskytovateli dotace pak nelze vytýkat, že k vymáhání dluhu nepřistoupil dříve s odkazem na § 9 odst. 2 daňového řádu. Tam vyjádřené pravidlo nepřevažuje nad pravidlem o tom, že dluhy se plnit mají.

Soud proto uzavřel, že pro důvody uvedené v žalobě není napadené rozhodnutí vadné.

Vzhledem k těmto důvodům Krajský soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti.

Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.