8 As 110/2015 — Nejvyšší správní soud

51 A 18/2016- 40 - text Pokračování - 14 - 51A 18/2016 51 A 18/2016 - 40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce BUDO CENTRUM, s. r. o., se sídlem náměstí 28. dubna 421, Brno, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2016, č. j. KUJCK 46816/2016, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2016, č. j. KUJCK 46816/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 29. 10. 2015, č. j. Spr. př. 3904/15 Lo, podle kterého se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“). Žalobce dne 4. 5. 2015 v době nejméně od 7:18 hod. do 9:40 hod. v rozporu s povinností stanovenou v § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích jako provozovatel motorového vozidla tovární značky BMW, RZ ..., nezajistil, aby při užití tohoto vozidla v ulici Česká, u domu č. p. 21, v Českých Budějovicích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Toto vozidlo bylo ponecháno na místě označeném dopravní značkou IP 12 „Vyhrazené parkoviště“, doplněné dodatkovou tabulí E13 s nápisem „Pro držitele abonentních a rezidentních karet“ a dodatkovou tabulí E 8b „Průběh úseku“, přičemž při stání nebyla ve vozidle na viditelném místě umístěna příslušná parkovací karta. Toto jednání bylo v rozporu s § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobci byla podle § 125f odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a stanovena povinnost uhradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1.000 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce předně namítá nenaplnění předpokladů pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť prvostupňový správní orgán neučinil nezbytné kroky pro zjištění osoby pachatele přestupku, řidiče vozidla. Žalobce oznámil prvostupňovému správnímu orgánu osobu řidiče pana L.Y. Prvostupňový správní orgán na toto sdělení s ohledem na jemu známé skutečnosti z úřední činnosti nereagoval a ani se této osobě nepokusil doručit výzvu k podání vysvětlení. Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 – 129, uvádí, že prvostupňový správní orgán měl ve svém rozhodnutí uvést, ze které jeho konkrétní činnosti a postupu jsou mu konkrétní skutečnosti známé. Žalobce je přesvědčen, že tak ale nelze učinit pouhým uvedením spisové značky, neboť žalobce není oprávněn nahlížet do spisové dokumentace jiných přestupců. Žalobce v tomto směru dále namítá, že ve správním spise je založena pouze doručenka, ze které plyne, že panu L.Y. nebyla doručena nějaká písemnost, což však nenasvědčuje tomu, že by se této osobě nedařilo standardně doručovat. Nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích musí být ze správního spisu zřejmé (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35). Žalobce vnímá postup prvostupňového správního orgánu jako účelový, neboť buď uvedl osobu řidiče správně, nebo s ním mělo být zahájeno správní řízení pro porušení § 10 odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce doplnil, že nebyl ani předvolán, aby podal bližší informace k osobě řidiče, např. předložením nájemní smlouvy, kterou uzavřel s panem L.Y. S ohledem na trestní povahu řízení o správním deliktu je žalobce přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť ve věci nebylo nařízeno ústní jednání, k čemuž žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35, ve kterém tento soud uvedl, že i v řízení o správních deliktech je nutné konat ústní jednání. K obdobnému závěru došel i Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 56/2014 – 35, a zejména Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. Žalobce je přesvědčen, že i kdyby nebylo nařízení ústního jednání účelné, mělo být prováděno dokazování za osobní přítomnosti žalobce. O provádění dokazování mimo nařízené jednání měl být žalobce podle § 51 odst. 2 správního řádu vyrozuměn, což správní orgán neučinil, čímž byla podle žalobce porušena zásady bezprostřednosti (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34). Žalobce byl sice vyrozuměním ze dne 7. 10. 2015 poučen podle § 36 odst. 3 správního řádu, nicméně tímto poučením nelze podle žalobce s ohledem na uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni zhojit nevyrozumění žalobce o prováděném dokazování mimo nařízené jednání. Žalobce rovněž namítá, že ve správním spise není založen protokol o provedeném dokazování, z čehož usuzuje, že dokazování nebylo vůbec prováděno, byť podle § 50 ve spojení s § 51 správního řádu provedeno být mělo. Žalobce dále namítl, že v průběhu správního řízení nebylo prokázáno, že by řidič vozidla skutečně vozidlo odstavil na místě, kde k tomu nebyl oprávněn. Tato skutečnost podle žalobce plyne pouze z úředního záznamu, který podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS, nemůže sám o sobě sloužit jako důkaz. Rovněž tak z fotodokumentace ve správním spise neplyne, že by na vozidle nebyla umístěna příslušná parkovací karta. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30 A 80/2015 – 43, žalobce uvádí, že fotografie, na kterých není jednoznačně zachyceno přestupkové jednání, nelze ke stanovení viny použít. Žalobce tedy namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu. Závěrem žalobce namítá protiústavnost skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla, neboť § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovuje provozovateli vozidla nesplnitelnou povinnost. Není objektivně v možnostech provozovatele zajistit, aby osoba řidiče dodržovala povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalobce je přesvědčen, že mu nemůže být k tíži, že řádně proškolená osoba nedodrží pravidla silničního provozu. Stejně jako vlastník střelné zbraně není odpovědný za její zneužití jinou osobou, které zbraň v souladu se zákonem svěřil, nemůže být ani provozovatel vozidla odpovědný za nedodržení pravidel silničního provozu osobou, které vozidlo svěří. Taková zákonná konstrukce je podle žalobce v rozporu se zásadami soudního trestání, správního trestání a presumpcí neviny. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukázal na to, že žalobce v průběhu správního řízení nevyužil zákonné možnosti liberace. Žalovaný neshledal v postupu prvostupňového správního orgánu žádných vad a je přesvědčen, že prvostupňový správní orgán postupoval v souladu s § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích a učinil všechny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, což jednoznačně plyne z listin založených ve správním spise. Prvostupňovému správnímu orgánu byla udaná osoba řidiče L.Y. známa z jeho úřední činnosti, kterou správní orgán řádně podložil spisovými značkami konkrétních případů, a jako dlouhodobě nekontaktní osobu, kterou v minulosti správní orgán nenalezl ani v registru obyvatel, ji již opětovně neobesílal. Uvedení jednotlivých spisových značek, ze kterých je správním orgánům osoba pana L.Y. známa, považuje žalovaný s ohledem na takto prokazované skutečnosti za dostatečné. Žalovaný rovněž poukázal na § 10 odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle něhož platí, že provozovatel vozidla nesmí svěřit řízení vozidla osobě, o které nezná údaje potřebné k určení její totožnosti, nicméně neuvedení pravdivých informací o totožnosti osoby řidiče nelze podle žalovaného bez dalšího považovat za porušení uvedené povinnosti. Žalovaný je přesvědčen, že v dané věci nebylo nutné nařizovat ústní jednání ve věci, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, podle něhož je ústní jednání nutné konat, pouze je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků řízení, např. není-li skutkový stav dostatečně zjištěn ze správního spisu