2 Afs 143/2004 — Nejvyšší správní soud

10 A 131/2015- 64 - text Pokračování - 2 - 10A 131/2015 10A 131/2015 - 64 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce ICOM transport, a. s., se sídlem Jiráskova 1424/78, Jihlava, zastoupeného JUDr. Michalem Lorencem, advokátem se sídlem Žerotínova 1132/34, Praha, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2015, č. j. 1300/1.30/15-4, t a k t o : I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 18. 5. 2015, č. j. 1300/1.30/15-4, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9 800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Michala Lorence. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 18. 5. 2015, č. j. 1300/1.30/15-4 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále jen „inspektorát práce“) ze dne 7. 1. 2015, č. j. 18049/5.30/14-4, ve výroku II. tak, že žalobci se podle § 30 odst. 2 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), ukládá pokuta ve výši 24 000 Kč. Ve zbytku bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí inspektorátu práce potvrzeno. Prvním výrokem prvostupňového rozhodnutí inspektorát práce rozhodl o tom, že se žalobce dopustil správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce tím, že porušil povinnosti týkající se organizace práce a pracovních postupů stanovené v zákoně o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví a v nařízení vlády, kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, když bývalý zaměstnanec Z. H. (pracovní poměr od 23. 9. 2008 do 14. 5. 2013 na druh práce řidič motorových vozidel) v níže uvedených dnech neměl nepřetržitý odpočinek v délce alespoň 9 hodin v průběhu 24 hodin po sobě jdoucích, když za začátek těchto 24 hodin byl považován nástup do práce. Šlo o dny: - 28. 1. 2013, kdy začal pracovat v 0:54 hod. a práci ukončil v 22:44 hod. – doba odpočinku v průběhu 24 hodin po skončení předchozí doby odpočinku byla jen 2:40 hodin; - 3. 2. 2013, kdy začal pracovat v 0:17 hod. a práci ukončil v 16:40 hod. – doba odpočinku v průběhu 24 hodin po skončení předchozí doby odpočinku byla jen 7:37 hodin; - 5. 2. 2013, kdy začal pracovat v 23:23 hod. a práci ukončil dne 6. 2. 2013 v 16:58 hod. – doba odpočinku v průběhu 24 hodin po skončení předchozí doby odpočinku byla jen 6:25 hodin; - 21. 3. 2013, kdy začal pracovat v 1:48 hod. a práci ukončil v 17:48 hod. – doba odpočinku v průběhu 24 hodin po skončení předchozí doby odpočinku byla jen 8:00 hodin; - 29. 3. 2013, kdy začal pracovat v 23:15 hod. a práci ukončil dne 30. 3. 2013 v 15:10 hod. – doba odpočinku v průběhu 24 hodin po skončení předchozí doby odpočinku byla jen 8:05 hodin; - 27. 4. 2013, kdy začal pracovat v 00:00 hod. a práci ukončil v 16:12 hod. – doba odpočinku v průběhu 24 hodin po skončení předchozí doby odpočinku byla jen 7:48 hodin. Doba zahájení a ukončení práce byla zjištěna výpisem z paměťové karty řidiče vkládané do elektronického tachografu. Inspektorát práce zhodnotil, že nedodržením doby odpočinku došlo k porušení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů, k porušení § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), k porušení § 7 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě (dále jen „nařízení vlády“) a k porušení čl. 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 561/2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 (dále jen „nařízení ES“). Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí byla žalobci uložena pokuta podle § 30 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce ve výši 60 000 Kč, která byla následně snížena v odvolacím řízení na 24 000 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 20. 7. 2015 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce předně namítal, že postupem žalovaného a inspektorátu práce bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a rovněž byla porušena zásady dvojinstančnosti správního řízení. Žalobce je rovněž přesvědčen, že rozhodnutí správních orgánů je založeno na nesprávném posouzení skutkového stavu a jeho nesprávném právním hodnocení. Žalobce především namítá, že orgány inspekce práce porušily zásadu dvojinstančnosti správního řízení, neboť před vydáním prvostupňového rozhodnutí proběhla dne 19. 8. 2014 a 16. 9. 2014 mezi inspektorátem práce (oprávněnou úřední osobou JUDr. N.) a žalovaným (oprávněnou úřední osobou v odvolacím řízení Mgr. Š.) e-mailová korespondence, která je založena ve správním spise a jejímž obsahem byla konzultace postupu ve správním řízení vedeným se žalobcem. Na základě této konzultace měl podle žalobce inspektorát práce změnit své právní posouzení věci, v čemž žalobce shledává narušení nezávislosti jednotlivých instancí orgánů inspekce práce. K tomuto závěru žalobce vede i právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2006, č. j. 2 Afs 143/2004 – 105, publikovaný ve Sbírce NSS pod č. 1620/2008, s tím, že druhá instance byla v této věci vzhledem k právnímu hodnocení věci pouze formálním stupněm, neboť bylo s ohledem na předchozí konzultaci zřejmé, jak bude věc žalovaným posouzena. Na důvěře ve spravedlivý proces žalobci nepřidalo ani to, že ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí zjistil ze správního spisu, že mu byla navržena pokuta ve výši 60 000 Kč, která mu pak následně skutečně (i při údajném zohlednění polehčujících okolností) byla uložena. Žalobce je přesvědčen, že řízení bylo od samého počátku vedeno snahou uložit mu pokutu ve výši 60 000 Kč tzv. za každou cenu. Dále žalobce namítá nesprávný právní výklad skutkové podstaty správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce. Žalobce má za to, že skutková podstata tohoto deliktu nebyla naplněna. Tuto svoji námitku žalobce argumentačně propojuje s námitkou věcné nepříslušnosti orgánů inspekce práce. Skutkovou podstatu správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce, za který byl žalobce postižen, orgány inspekce práce podle žalobce výkladem nezákonně rozšířily takovým způsobem, který odpovídá skutkové podstatě správního deliktu podle § 35 odst. 2 písm. b) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“). Žalobce je proto přesvědčen, že orgány inspekce práce překročily svoji pravomoc, resp. jednaly mimo rámec své věcné příslušnosti, neboť nedisponují zákonným zmocněním k projednávání správních deliktů a k ukládání sankcí za nedodržení doby řízení vozidla, bezpečnostních přestávek a doby odpočinku ze strany řidičů. Pravomoc inspekce práce podle žalobce nevyplývá ani z § 3 odst. 1 písm. b) a c) zákona o inspekci práce, neboť to je právní úprava obecná ve vztahu k právní úpravě zvláštní obsažené v zákoně o silniční dopravě. Svým postupem orgány inspekce práce podle žalobce porušily zásadu zakotvenou v § 2 odst. 2 správního řádu. Rozhodnutí orgánů inspekce práce nejsou proto způsobilá zasáhnout do práv a povinností žalobce ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 728/01, obdobně tak podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, č. j. 7 A 85/99 – 46, neboť podle žalobce byla vydána mimo pravomoc orgánů inspekce práce. Žalobce svůj závěr dále opírá o § 37 zákona o silniční dopravě, upravující oprávnění orgánů Policie ČR a celních úřadů kontrolovat bezpečnostní přestávky a doby odpočinku řidičů, přičemž platí, že zjištěná porušení oznamují příslušnému dopravnímu úřadu, nikoliv inspekci práce. Tato lex specialis ustanovení zákona o silniční dopravě neobsahují v současné době oprávnění orgánů inspekce práce kontrolovat bezpečnostní přestávky a doby odpočinku řidičů. Podle § 37 odst. 2 zákona o silniční dopravě, ve znění do 30. 4. 2013 mohly orgány inspekce práce kontrolovat (nikoliv sankcionovat) splnění některých podmínek stanovených zákonem o silniční dopravě