9As 71/2008 — Nejvyšší správní soud

10 A 93/2012- 77 - text Pokračování - 17 - 10A 93/2012 10A 93/2012 - 77 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce: Město Planá nad Lužnicí, Zákostelní 720, Planá nad Lužnicí, zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem v Táboře, Příběnická 1908, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, odbor výkonu státní správy II. se sídlem České Budějovice, Mánesova 3a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6.8.2012, č.j. 707/510/2012, 52962/ENV/2012, za účasti: Českomoravský štěrk, a.s., Mokrá 359, Město Tábor, Žižkovo nám. 2, Tábor a Občanské sdružení Za zdravou Planou, Nad Hejtmanem 21, Planá nad Lužnicí, t a k t o : Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, odboru výkonu státní správy II. se sídlem České Budějovice ze dne 6.8.2012 č.j. 707/510/2012, 52962/ENV/2012 a rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje č.j. KUJCK 7723/2011 OZZL/43//Tu ze dne 27.4.2012 se z r u š u j í pro vady řízení a nezákonnost a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je p o v i n e n nahradit žalobci náklady řízení ve výši 8.760,-- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalobce Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta v Táboře. Zúčastněným osobám se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 27.4.2012 o udělení souhlasu společnosti Českomoravský štěrk k provozování zařízení k využívání odpadů v lokalitě Hůrka u Plané nad Lužnicí a s jeho provozním řádem podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech a stanovení podmínek tohoto souhlasu tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalobce v žalobě uvádí, že společnost Českomoravský štěrk podala Krajskému úřadu Jihočeského kraje žádost o udělení souhlasu s provozováním zařízení k využívání odpadů v lokalitě Hůrka u Plané nad Lužnicí, kterou doplnila o zprávu o monitoringu obsahu As, Cr a Ni v zeminách a podzemní vodě v prostorách předmětného zařízení. Žalobce předložil znalecký posudek vypracovaný Ing. P. B. dne 3.4.2011 a dne 4.4.2011 podalo Občanské sdružení Za zdravou Planou své připomínky k zahájení řízení. Dne 26.8.2011 se do vedeného řízení přihlásilo Město Tábor jako další účastník řízení. Dne 27.10.2011 byl ustanoven soudní znalec Ing. M. B., který vypracoval znalecký posudek, se kterým žalobce i Občanské sdružení Za zdravou Planou vyslovili nesouhlas. Krajský úřad Jihočeského kraje vydal dne 27.4.2012 rozhodnutí, ve kterém platnost souhlasu omezil na 6 let od nabytí právní moci s tím, že toto rozhodnutí nahrazuje rozhodnutí dřívější v této věci ze dne 17.12.2009. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, napadeným rozhodnutím bylo jeho odvolání zamítnuto. Žalobce má za to, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svém právu na samosprávu, na ochranu vlastnictví a na příznivé životní prostředí a dále byl na svých právech zkrácen v důsledku porušení práv v předcházejícím řízení. Žalobce namítá, že se žalovaný nevypořádal s některými jeho námitkami. V odvolání uvedl celkem 12 důvodů, pro které navrhoval zrušení prvoinstančního rozhodnutí, odvolací orgán na dvě z těchto námitek vůbec nereagoval, konkrétně neuvedl žádnou argumentaci ve vztahu k námitce č. 1 (provozní řád nebyl účastníkům doručen spolu s napadeným rozhodnutím) a k námitce č. 4 (nejedná se o zařízení k využívání odpadů). Žalovaný rovněž ve vztahu k námitce č. 5 ohledně chybějícího posouzení vlivů na životní prostředí pominul argument uvedený pod písm. b). Proto žalobce má za to, že žalovaný postupoval v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, neboť se nevypořádal s jeho námitkami. Argumentace uvedená pod body 6 až 8 v odvolání rovněž byla vypořádána zcela formálně. Žalovaný pouze zopakoval to, co uvedl již krajský úřad a na konkrétní výhrady a právní argumentaci nereagoval. Proto nejsou seznatelné důvody, proč argumentace žalobce je mylná. Žalobce rovněž v bodě 9 v odvolání konkrétně uváděl, na kterých stranách znaleckého posudku dospěl Ing. B. k závěru, že hodnocení rizik neodpovídá ani obsahově požadavkům právních předpisů, přičemž v reakci na to žalovaný v odůvodnění reagoval tak, že názor obou znalců je shodný, přičemž žalobce jasně deklaroval, že názor Ing. B. shodný není. Postup žalovaného je proto v rozporu s § 68 odst. 1 správního řádu a zakládá nepřezkoumatelnost. Žalobce zpochybňuje zadání a závěry znaleckého posudku Ing. B.. Pokud jde o podstatnou věcnou výhradu týkající se překračování přípustných hodnot znečišťujících látek, žalovaný ji odmítl s odkazem na znalecký posudek, jehož zadání a závěry odporují zákonu. Napadené rozhodnutí se v tomto bodě odvolává na znalecký posudek Ing. B., přestože se znalec vyjadřoval k právnímu hodnocení v celé věci a nikoliv k odborné otázce. Úkolem znalce není stanovit, zda jsou splněny podmínky právních předpisů. Takové posouzení je zcela v kompetenci správního orgánu. V daném případě se znalec pustil do právního hodnocení, což mu nepřísluší a správní orgány jeho právní závěry nesprávně přijaly. Žalobce má zato, že mělo být před vydáním souhlasu s provozováním zařízení k nakládání s odpadem provedeno posouzení vlivů na životní prostředí. Tato povinnost vyplývá z toho, že se nejedná o zařízení k využívání odpadu, když pod kódem R10 je v příloze č. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech uvedeno „aplikace do půdy, která je přínosem do zemědělství nebo zlepšuje ekologii“. V daném případě se však odpady neaplikují do půdy, ale ukládají se pod úrovní terénu. Jedná se proto o odstraňování odpadů uvedené v příloze č. 4 zákona o odpadech pod kódem D1 jako „ukládání v úrovni nebo pod úrovní terénu např. skládkování“. Proto odůvodnění opřené o § 2 vyhlášky č. 294/2005 Sb. nemůže obstát. Nutnost posuzování vyplývá rovněž z bodu 1.3 kategorie II. přílohy č. 1 zákona EIA, podle nějž se posuzují také „vodohospodářské úpravy nebo jiné úpravy ovlivňující odtokové poměry (např. odvodnění, závlahy, protierozní ochrana, terénní úpravy, lesnicko-technické meliorace, atd.) na ploše od 10 do 50 ha“. V daném případě dojde k úpravě ovlivňující odtokové poměry a jde o plochu větší než 10 ha. Podle ustanovení § 10 odst. 4 zákona EIA „bez stanoviska (k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí) nelze vydat rozhodnutí nebo opatření nutná k provedení záměru v žádném správním ani jiném řízení nebo v jiném postupu podle zvláštních právních předpisů“. Z toho vyplývá, že povinnost vyžádat si od navrhovatele stanovisko k posouzení vlivů na životní prostředí se vztahuje na všechny správní orgány ve všech správních řízeních týkajících se daného záměru. Vzhledem k tomu, že správní orgány si před vydáním rozhodnutí nevyžádaly stanovisko o posuzování vlivů na životní prostředí, postupovaly v rozporu s § 10 odst. 4 zákona EIA a v rozporu se zásadou zákonnosti uvedené v § 2 odst. 1 správního řádu. Žalobce dále namítá nedostatečně zjištěný stav věci, neboť rozhodnutí bylo vydáno bez toho, aby správní orgány zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to konkrétně pokud jde o dopady spojené s nárůstem automobilové dopravy. Prvostupňové rozhodnutí nebylo oznámeno účastníkům v souladu se zákonem, neboť účastníkům nebylo řádně doručeno celé rozhodnutí, ale pouze jeho část. V podmínkách prvostupňového rozhodnutí se pod písm. a) uvádí, že nedílnou součástí tohoto rozhodnutí je provozní řád. Provozní řád ovšem součástí rozhodnutí nebyl a Městu Planá nad Lužnicí byl doručen až dodatečně poštou dne 14.5.2012. Správní orgány si nezajistily nezbytný podklad vyžadovaný právními předpisy, konkrétně hodnocení rizik, a to podle bodu 4 přílohy č. 11 vyhl. č. 294/2005 Sb. Za současného právního stavu je nezbytné, aby hodnocení rizik bylo provedeno, a není možné toto hodnocení nahradit jiným hodnocením, např. výpočtem rizika podle metodického pokynu Ministerstva životního prostředí vydaného pro analýzu rizik ekologickými zátěžemi postižených území. Dle žalobce dále namítá, žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvádí skutečnosti, které se nezakládají na pravdě, konkrétně jde o část odůvodnění, ve které se uvádí, že stanovisko MŽP, odboru geologie ke znaleckému posudku Ing. M. B. ve věci využívání odpadů v lokalitě Hůrka č.j. 36371/ENV/111098/660/11 ze dne 20.3.2012, nemá krajský úřad k dispozici. Ze samotného stanoviska však vyplývá, že toto stanovisko bylo na vědomí zasláno krajskému úřadu, proto nebylo třeba, aby jej kdokoliv znovu krajskému úřadu zasílal. Krajský úřad měl stanovisko k dispozici a byl povinen se s ním v napadeném rozhodnutí vypořádat. Žalobce namítá nezákonný souhlas s překročením nejvýše přípustných hodnot znečišťujících látek, neboť nebyly splněny podmínky, které právní předpisy stanoví pro to, aby bylo možné překročit přípustné hodnoty znečišťujících lá