61 Af 6/2020

Finanční úřad pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Jindřichově Hradci (dále jen „správce daně“) zahájil u žalobkyně dne 2. 6. 2017 kontrolu na daň z příjmů za zdaňovací období let 2013 a 2014. V tomto období byla hlavním předmětem činnosti žalobkyně výroba a prodej školního nábytku. V rámci daňové kontroly se správce daně zaměřil na prověření podmínek emise korunových dluhopisů a návazně daňové uznatelnosti nákladových úroků vyplácených z titulu jejich držby. Žalobkyně totiž zaúčtovala do nákladů ovlivňujících základ daně v roce 2013 úroky ve výši 2 248 125 Kč a v roce 2014 úroky ve výši 2 725 000 Kč. Jelikož žalobkyně dle závěru správce daně neprokázala ekonomickou racionalitu těchto operací, představoval hlavní důvod emise dluhopisů v rozporu se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění rozhodném pro posuzovaná zdaňovací období (dále jen „zákon o daních z příjmů“), získat neoprávněnou výhodu. Postup žalobkyně považoval správce daně za zneužití práva.

Správce daně dodatečnými platebními výměry ze dne 19. 7. 2018, čj. X, žalobkyni doměřil za uvedená zdaňovací období daň ve výši 427 120 Kč, resp. 517 750 Kč a uložil povinnost uhradit penále ve výši 85 424 Kč, resp. 103 550 Kč.

Žalobčino odvolání žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a napadené dodatečné platební výměry správce daně potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 10. 7. 2020 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

Žalobkyně úvodem předestřela, že rozhodnutí žalovaného je kombinací jeho 1) tvrzení, že došlo ke zneužití práva, aniž by specifikoval, jaké konkrétní ustanovení zákona o daních z příjmů bylo zneužito a jaký je smysl a účel takovéhoto ustanovení, 2) tvrzení, že žalobkyně získala nedovolené daňové zvýhodnění na dani z příjmů, které žalovaný prokazuje teoretickou existencí údajného daňového zvýhodnění držitele dluhopisů (tedy nikoli žalobkyně) na srážkové dani (nikoli daně z příjmů), a 3) tvrzení že emise dluhopisů žalobkyně byla čistě účelová a fiktivní, přestože žalobkyně prokázala její ekonomický význam.

Dle žalobkyně je nesporné, že uplatněné nákladové úroky za předmětná zdaňovací období byly daňově uznatelnými náklady dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Smyslem tohoto ustanovení totiž je, aby byla daněna pouze ta část příjmů podnikatele, která převyšuje související jím vynaložené náklady, a to proto, aby docházelo k obnovování techniky, hmotného investičního majetku a k rozvoji podnikání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 438/2001). Institut údajného zneužití práva by ostatně nebylo možné ve věci aplikovat, pokud by se nejednalo o uplatnitelné náklady. Žalobkyně poukázala též na to, že zneužití práva představuje prostředek ultima ratio (k tomu citovala rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2015, čj. 1 Afs 61/2015-46).

Další nesporné skutečnosti žalobkyně shrnula v rámci podaného odvolání, na něž v žalobě odkázala. Spornou naopak zůstala otázka naplnění podmínek pro aplikaci institutu zneužití práva, a zda v příčinné souvislosti s údajným zneužitím práva vzniklo žalobkyni neoprávněné daňové zvýhodnění na dani z příjmů právnických osob.

Správce daně dle žalobčina názoru s ohledem na dikci § 85 daňového řádu překročil svá zákonná oprávnění, pokud v rámci daňové kontroly daně z příjmů právnických osob ověřoval žalobčina tvrzení a další skutečnosti týkající se srážkové daně, přestože byl povinen v rozsahu těchto skutečností zahájit samostatnou daňovou kontrolu, případně existující daňovou kontrolu rozšířit. Předmět a rozsah daňové kontroly byl totiž vymezen jako: „Kontrola daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2013 a kalendářního roku 2014.“

Ačkoli správce daně ve zprávě o daňové kontrole nijak nespecifikuje normu, jejíž smysl a cíl měl být daným jednáním žalobkyně porušen, lze ze zprávy o daňové kontrole nepřímo dovodit, že se mohlo jednat o § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Toto ustanovení se však týká srážkové daně a nikoli daně z příjmů fyzických osob, která byla předmětem kontroly.

Pro účely posouzení uznatelnosti nákladových úroků ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je pak zcela irelevantní, zda tyto nákladové úroky vznikly z dluhopisu vydaného před 31. 12. 2012 nebo poté, eventuálně zda se jedná o dluhopis v takové jmenovité hodnotě, aby při aplikaci § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů bylo zdanění úrokového příjmu srážkovou daní ve výši 15 % rovno 0 Kč, či nikoli.

Na podporu své argumentace žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2004, čj. 1 Afs 18/2004-65. Jelikož správce daně vykročil mimo jím vytyčený rámec daňové kontroly a začal údajné zneužití práva prokazovat tvrzeními a argumenty vztahujícími se ke srážkové dani, zatížil řízení procesní vadou vedoucí k nezákonnosti jeho rozhodnutí.

Žalobkyně namítla, že v řízení nebylo prokázáno splnění subjektivní a objektivní podmínky pro aplikaci institutu zneužití práva.

Na základě § 92 odst. 5 daňového řádu žalobkyně dovozuje, že je to žalovaný, kdo je povinen prokázat svá tvrzení týkající se daňové povinnosti, tedy i své tvrzení, že žalobkyně zneužila právo v oblasti zdanění. K tomu žalobkyně poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, a ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 664/04. Nelze proto dovozovat, že pokud žalobkyně prokázala splnění podmínek dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů ve vztahu k úrokům z dluhopisů, avšak dle názoru žalovaného údajně neprokázala ekonomické důvody předmětné emise dluhopisů, jedná se bez dalšího o účelově provedené jednání.

Naopak je to žalovaný, kdo je povinen na základě konkrétních a důkazy podložených skutečností prokázat, že výsledkem jednání žalobkyně bylo (i přes formální splnění příslušných podmínek) získání daňového zvýhodnění, které je v rozporu se smyslem a účelem sledovaným příslušným daňovým zákonem (objektivní podmínka neboli test účelu a cíle právní normy), a současně že ze všech objektivních okolností vyplývá, že jednání žalobkyně bylo vedeno především záměrem získat daňové zvýhodnění, a to umělým vytvořením podmínek pro jeho získání (subjektivní podmínka neboli test motivu transakce). K tomu žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2015, čj. 9 Afs 58/2015-127. Žalobkyně je přitom přesvědčena, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neprokázal splnění ani jedné z výše popsaných podmínek, natož obou společně.

Na stranách 8 až 15 následně žalobkyně obsáhle popisuje povahu svého podnikání a průběh jednotlivých transakcí. Jednatelem žalobkyně je J.Š., který je momentálně také jejím jediným společníkem. V rámci svých podnikatelských aktivit se žalobkyně dlouhodobě zabývá výrobou a prodejem školního nábytku, což vyžaduje dlouhodobé zdroje financování na nákup materiálu, mzdy, servis vybavení, náklady spojené s marketingem a distribucí, neustálé zdokonalování a zefektivňování výrobního procesu atd. V letech 2010 až 2012, jakož i předchozích účetních období, žalobkyně vykazovala kladné hospodářské výsledky včetně kladného základu daně z příjmů a vždy řádně hradila své daňové povinnosti.

S ohledem na žalobčiny podnikatelské úspěchy schválila valná hromada žalobkyně v letech 2010 až 2012 Š. mimořádné odměny. J.Š. se pak v roce 2012 také významně podílel na vytvoření a zahájení implementace komplexního strategického investičního záměru rozvoje podnikání žalobkyně. Žalovaný důvodnost těchto odměn v napadeném rozhodnutí nezpochybňuje, přičemž tato odměna byla vždy řádně zdaněna a podléhala odvodům sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění. V souvislosti se změnou žalobčiny organizace v roce 2012 a následujících letech přešly rozhodovací pravomoci na další zaměstnance, kteří obsadili klíčové strategické pozice. Po roce 2012 proto již Š. dále významnější odměny vypláceny nebyly.

V období let 2011 a 2012 začal Š. budovat žalobkyni jako rodinnou firmu, ve které v budoucnu proběhne generační obměna. Proto došlo k rozhodnutí o zahájení prací na vytvoření a implementaci shora uvedeného investičního záměru, který měl být financován prostřednictvím externího financování v několika formách. Prostředky z úvěru poskytnutého Komerční bankou, a. s., ve výši 20 000 000 Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne 23. 5. 2013 a ve výši 5 000 000 Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne 29. 4. 2014, a z dotace v rámci Operačního programu Podnikání a inovace ve výši 4 709 152 Kč a 7 325 872 Kč jí byly poskytnuty až dne 23. 5. 2013 (v rozsahu 20 000 000 Kč), dne 29. 8. 2013 (v rozsahu 4 709 152 Kč), dne 29. 4. 2014 (v rozsahu 5 000 000 Kč) a dne 25. 6. 2014 (v rozsahu 7 325 872 Kč). Žalobkyně tak musela zajistit jak na zahájení realizace záměru, tak na běžné provozní náklady, které mu v té době vznikaly a které nebylo možné hradit z účelově vázaných úvěrů a dotací.

Prostředky, které měla žalobkyně v letech 2011 a 2012 deponovány na svém bankovním účtu, přitom nebyly pro financování zahájení realizace záměru určeny, neboť tvořily její disponibilní pracovní kapitál k financování výkyvů v toku pracovního kapitálu, tj. např. v případě delšího prodloužení lhůty splatnosti pohledávek u některých odběratelů.

Žalobkyně se proto nejprve rozhodla využít krátkodobých půjček od paní Š. a paní Š na základě smluv o půjčce ze dne 20. 1. 2011 a 10. 12. 2012 na částky 2 250 000 Kč a 20 000 000 Kč se splatností do 31. 12. 2013. Tyto prostředky žalobkyně plánovala využít na financování úvodní fáze záměru, avšak záhy se ukázalo, že rekonstrukce a dostavba výrobního závodu žalobkyně bude mnohem nákladnější, návratnost investice Š. a paní Š. bude mnohem delší než do 31. 12. 2013 (případná nutnost splacení těchto krátkodobých úvěrů by ohrozila financování zbylých částí záměru) a zároveň realizace záměru bude vyžadovat další přísun dlouhodobého financování, jelikož k ní bude docházet až v delším časovém horizontu po roce 2012. Žalobkyně se proto rozhodla situaci řešit kombinací tří finančních instrumentů uvedených dále.

Prvním z nich byla emise dluhopisů ve zjednodušené formě dle zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, a to pro dostupnost tímto způsobem získaných finančních prostředků, dlouhodobý charakter a neomezenost co do účelu jejich využití bez nutnosti zajištění závazku. K emisi dluhopisů v hodnotě 25 000 000 Kč s datem výplaty výnosu dne 21. 12. 2032 žalobkyně přistoupila dne 21. 12. 2012. Téhož dne upsali Š. část dluhopisů v hodnotě 18 500 000 Kč a Š. v hodnotě 2 000 000 Kč. Zbývající dluhopisy v hodnotě 4 500 000 Kč upsal Š. dne 21. 12. 2013. Ke splacení emisního kurzu dluhopisů pak došlo formou zápočtu proti pohledávkám z titulu výše uvedených půjček, zápočtu proti pohledávce z titulu dohody o přistoupení k dluhu ze dne 28. 12. 2012 a bezhotovostního převodu částky ve výši 2 483 500 Kč.

K upsání dluhopisů ze strany Š. a paní Š. došlo právě z důvodu rozhodnutí, že žalobkyně bude nadále rozvíjena jako rodinná firma. V případě úpisu dluhopisů třetí osobou by tato mohla získat významný vliv na fungování žalobkyně. Emisí a vydáním dluhopisů žalobkyně získala možnost disponovat s finančními prostředky odpovídajícími emisnímu kurzu těchto dluhopisů po významně delší dobu (20 let), než vyplývalo z výše uvedených smluv o půjčce. Financování ze strany Š. a paní Š. hodnotí banky a jiné finanční instituce jako velmi pozitivní faktor odrážející jejich důvěru v prosperitu a fungování žalobkyně.

Takto získané prostředky žalobkyně investovala do rekonstrukce a dostavby výrobních hal, do nového technického vybavení, do nových procesů v rámci technické přípravy a kontroly kvality, do rozšíření portfolia odběratelů v důsledku rozšíření škály výrobních produktů a do vývoje a výroby nových produktů (např. židle Pinia).

Dalším způsobem dlouhodobého financování byly úvěry od Komerční banky ve výši 20 000 000 Kč a 5 000 000 Kč na základě smluv o úvěru ze dne 23. 5. 2013 a 29. 4. 2014. Na rozdíl od dluhopisů se jednalo o financování účelově vázané. Poslední splátka obou úvěrů byla splacena dne 25. 12. 2018. Prostředky z těchto úvěrů žalobkyně od poloviny roku 2013 využila především k úhradě investic do rekonstrukce a dostavby výrobních hal a do nového technického vybavení.

Posledním z instrumentů dlouhodobého financování byla dotace v rámci Operačního programu Podnikání a inovace, kterou žalobkyně dne 29. 8. 2013 čerpala ve výši 4 709 152 Kč a dne 25. 6. 2014 ve výši 7 325 872 Kč. Na rozdíl od emise dluhopisů se v tomto případě jednalo také o financování účelově vázané. Podmínkou čerpání těchto dotací přitom bylo předchozí profinancování v rozsahu uvedených částek z vlastních zdrojů. Aby mohla žalobkyně dotaci využít, musela nejprve disponovat potřebnými prostředky. O to důležitější pro ni bylo získat prostředky z emise dluhopisů.

Žalobkyně netvrdila, že by peníze získané emisí dluhopisů byly využity pouze na jednu část investičního záměru v podobě rekonstrukce a dostavby výrobního závodu. Na druhé straně je zřejmé, že s touto rekonstrukcí a dostavbou žalobkyně započala již v roce 2012, kdy ještě nebylo možné využít finance z poskytnutého bankovního úvěru a dotace. Následně v období od 4. 1. 2013 do 23. 5. 2013 investovala žalobkyně do dostavby hal 11 150 177 Kč (tedy téměř polovinu částky, kterou emisí dluhopisů získala). Rekonstrukce a dostavba byla dokončena až v roce 2015, přičemž smysl investic je patrný z předložené fotodokumentace.

Mezi lety 2013 a 2016 bylo dále v rámci realizace celého investičního záměru (tedy nikoli pouze rekonstrukce a dostavby výrobního závodu) proinvestováno celkem dalších 50 153 075 Kč, které pomohly rozvinout žalobčino podnikání. V uvedeném období tedy žalobkyně proinvestovala minimálně 61 303 253 Kč, přičemž tuto částku financovala částečně z emise dluhopisů (25 000 000 Kč), částečně z bankovních úvěrů (25 000 000 Kč), částečně z dotace (12 035 024 Kč) a částečně z vlastních zdrojů. Bez cizích zdrojů včetně dluhopisového financování by tak realizace investičního záměru nebyla možná. Vedle toho pak žalobkyně nesla též náklady na pracovní kapitál a potřebné rezervy. Část prostředků z emise dluhopisů tak byla použita i na tyto účely.

Z žalobkyní předložené finanční analýzy za roky 2011 až 2018 pak vyplývají důvody ekonomické potřeby finančních prostředků, získaných emisí a splacením dluhopisů, umístění těchto finančních prostředků získaných z emise dluhopisů a jejich vazba na obchodní činnost daňového subjektu. Tato analýza jasně prokazuje, že finanční prostředky získané emisí dluhopisů byly využity na obchodní činnost žalobkyně, jež generovala zdanitelné příjmy. V podrobnostech žalobkyně odkázala na doplnění odvolání ze dne 19. 11. 2019.

Žalobkyně zopakovala, že žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nebyl schopen prokázat, ba ani zkonstruovat existenci objektivní podmínky zneužití práva. Správce daně je totiž povinen tvrdit právní normu, jejíž účel a smysl měl být údajně jednáním žalobkyně porušen, provést výklad účelu a smyslu dotčené právní normy, popsat jednání žalobkyně, jež by mělo být údajně v rozporu účelem a smyslem právní normy, prokázat rozpor mezi jednáním žalobkyně a účelem a smyslem právní normy, označit daňové zvýhodnění, které mělo být údajným jednáním žalobkyně neoprávněně získáno, a konečně prokázat příčinnou souvislost mezi získaným daňovým zvýhodněním a porušením účelu a smyslu právní normy. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, čj. 2 Afs 178/2005-64, a ze dne 29. 10. 2015, čj. 9 Afs 58/2015-127.

Jak žalovaný v napadeném rozhodnutí, tak správce daně ve zprávě o daňové kontrole, však zůstávají v tvrzení o údajném splnění objektivního prvku zneužití práva pouze v obecné rovině, aniž by své tvrzení opřeli o konkrétní právní normu, jejíž smysl a účel by měl být údajně jednáním žalobkyně porušen. V jejich rozhodnutí proto absentuje i jakýkoli výklad smyslu a účelu takovéto normy. Jejich závěry tak žalobkyně v této souvislosti může dovozovat pouze nepřímo. Správce daně spatřoval zneužití práva v samotné emisi korunových dluhopisů v roce 2012. Žalobkyně tak mohla nabýt přesvědčení, že správce daně mohl zneužití práva shledat v porušení účelu a cíle § 36 odst. 3, popřípadě § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

Ani k jednomu z těchto ustanovení však daňové orgány výklad jejich účelu a smyslu neprovedly. Žalobkyně v tomto ohledu poukázala na závěr žalovaného, dle něhož racionální zákonodárce měl s možností nákupu korunových dluhopisů počítat, jelikož je neomezil. Žalovaný tak nevyloučil možnost, že se v případě § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů mohlo jednat o zákonem připuštěnou optimalizaci zdanitelných příjmů.

Daňové orgány ani nepopsaly, které konkrétní jednání žalobkyně bylo z jejich strany shledáno jako jednání v rozporu s účelem a smyslem takto blíže nespecifikované právní normy (zda prodej dluhopisů jako takových, prodej dluhopisů v takové jmenovité hodnotě, aby při aplikaci § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů bylo zdanění úrokového příjmu držitele dluhopisů srážkovou daní ve výši 15 % rovno 0 Kč, nebo snad jiné jednání žalobkyně). Nemohly tak prokázat ani jejich vzájemný rozpor.

Není pravdivé tvrzení žalovaného, který jako daňové zvýhodnění označuje to, že žalobkyně v předmětných zdaňovacích obdobích uplatnila do základu daně nákladové úroky jako daňově účinný náklad dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalovaný ignoruje, že pokud by se žalobkyně rozhodla financovat své obchodní aktivity jinou cestou než emisí dluhopisů (např. cestu dlouhodobé půjčky), musely by tyto půjčky být adekvátně úročeny, aby věřitele motivovaly k dlouhodobému vzdání se dispozic s částkou odpovídající půjčce bez jakéhokoliv zajištění (tzn. za podmínek srovnatelných s úpisem dluhopisů). I v tomto případě by tedy žalobkyni vznikaly nákladové úroky z půjček (pravděpodobně v obdobné výši) jako daňově účinné náklady. Sama možnost uplatnění takovýchto nákladů dle posledně citovaného ustanovení nedovolené daňové zvýhodnění představovat nemohla. S touto námitkou se žalovaný nikterak nevypořádal.

Na základě tvrzení žalovaného by bylo možné se také domnívat, že jako problematickou spatřuje především emisi dluhopisů před 31. 12. 2012, což vedlo k tomu, že srážková daň z každého dluhopisu se po zaokrouhlení dle tehdy platné úpravy rovnala 0 Kč. Tato skutečnost však z pohledu uznatelnosti nákladových úroků není rozhodná, neboť tyto úroky by vznikaly z jakéhokoli dluhopisu, popřípadě krátkodobé či dlouhodobé půjčky.

Žalobkyně opětovně zdůraznila, že předmětem daňové kontroly a tohoto řízení nebyla a není srážková daň, nýbrž daň z příjmů právnických osob, přičemž uznatelnost nákladových úroků ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů není závislá na tom, na základě jakého finančního nástroje vznikly. Správce daně tak musí prokázat neoprávněné daňové zvýhodnění žalobkyně v souvislosti s daní z příjmů právnických osob, nikoli zvýhodnění na straně srážkové daně.

Pro absenci shora uvedených úvah považuje žalobkyně rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí je dále zřejmá i v návaznosti na povinnost správce daně aplikovat institut zneužití práva tak, aby výsledný stav odpovídal stavu, jako by ke zneužití práva nedošlo (tj. zda by měly být vyloučeny nákladové úroky, ale srážková daň z úrokových výnosů by nadále měla činit 0 Kč, či zda by i srážková daň měla být vyšší, popř. jak by mělo být nahlíženo na dluhopisové financování), což nelze za situace, kdy daňové orgány nevysvětlily účel a smysl konkrétní právní normy, kterou měla žalobkyně porušit.

Pokud by krajský soud shledal rozhodnutí žalovaného přezkoumatelným, trvá žalobkyně na tom, že je nezákonné z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť žalovaný neprokázal splnění objektivní podmínky institutu zneužití práva.

Žalobkyně dále namítla, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neprokázal ani splnění subjektivní podmínky pro aplikaci institutu zneužití práva.

Žalobkyně odmítla závěr želovaného, který v jejím jednání spatřoval uměle a účelově vytvořenou konstrukci s cílem získání daňového zvýhodnění. Žalovaný nahlížel na emisi dluhopisů zcela izolovaně a nezohlednil důkazní prostředky předložené žalobkyní (především finanční analýzu a finanční výkazy za roky 2011 až 2013 a 2018). Argumentace žalovaného je pak zcela nesprávná, tendenční a mnohdy popírají základní ekonomickou realitu tržního hospodářství.

Žalovaný přikládá nepřiměřenou váhu skutečnosti, že žalobkyně provedla vzájemný zápočet závazků z půjček s pohledávkou vzniklou z prodeje dluhopisů, přičemž se celé transakce zúčastnily spojené osoby. Pokud žalovaný uvádí, že tyto okolnosti indikují možné zneužití práva, pak je nutno prokázat, proč tomu tak právě v případě žalobkyně skutečně bylo. Jelikož tak žalovaný neučinil, je jeho závěr v daném ohledu nepřezkoumatelný.

Platné právní předpisy nijak nezakazují, aby vydané dluhopisy upsala osoba, která je v pozici společníka, případně jiné osoby spojené s emitentem, a není nijak výjimečné, že obchodní korporaci poskytne půjčku přímo její společník či statutární orgán, což ostatně potvrdil i žalovaný. Postup žalobkyně pak byl také v souladu se shora popsanou strategií žalobkyně rozvíjet svou činnost coby rodinné podnikání. Okolnost spočívající v osobách upisovatelů přitom nemá ani žádnou souvislost s tvrzeným zneužitím práva. Žalovaný neprokázal, že by úpis předmětných dluhopisů osobou Š. a paní Š. představoval jednání, které by bylo vedeno především záměrem získat daňové zvýhodnění.

Nepřípadná je též polemika žalovaného týkající se okamžiku vydání části z emitovaných dluhopisů, která byla Š. předána dne 21. 12. 2013, v souvislosti s § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů. Citované ustanovení je totiž možné aplikovat pouze na srážkovou daň, která nikdy nebyla předmětem daňové kontroly. Uvedená okolnost nemá dopad na daňovou uznatelnost nákladových úroku ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Právní režim možnosti uplatnit si nákladové úroky jako daňově účinné náklady byl přitom stejný před i po 31. 12. 2012. Žalovaný neprokázal, že by konkrétní datum emise dluhopisů představovalo jednání, které by bylo vedeno především záměrem získat daňové zvýhodnění.

Nesprávný je též závěr žalovaného, dle něhož žalobkyně emisí dluhopisů nezískala žádné dodatečné finanční prostředky, jelikož jejich úhrada byla provedena zápočtem již existujících závazků. Žalovaný totiž nevzal v úvahu, že emisí dluhopisů došlo k refinancování předchozího zdroje financování žalobčiny obchodní činnosti, čímž došlo k náhradě krátkodobého druhu financování za dlouhodobý. Veškeré transakce jsou pak zachyceny v účetních knihách žalobkyně, které byly předmětem kontroly ze strany nezávislého auditora. Právě nepochopení celé operace refinancování a procesu nahrazení původních krátkodobých závazků dlouhodobými vede žalovaného k chybným závěrům, přičemž zcela opomíjí realizaci investičního záměru, která v konečném důsledku vede k zvýšení žalobčina hospodářského výsledku. Naprosto nelogický je pak z uvedených důvodů (náhrada krátkodobého financování za dlouhodobé) i závěr žalovaného, dle něhož nebyl objasněn ekonomický smysl emise dluhopisů. Čistě z logického a operativního hlediska je pak mnohem rozumnější provádět zápočet vzájemných pohledávek, než je vypořádávat vzájemným převodem finančních prostředků.

Žalobkyně odmítla též konstatování žalovaného, že tvrzený nedostatek finančních prostředků neodpovídá ani stavu finančních prostředků na žalobčiných bankovních účtech, neboť pouze posouzením stavu příchozích finančních prostředků na bankovních účtech k definovanému datu totiž nelze disponibilitu finančních prostředků, potřebu zajištění dalších finančních prostředků a efektivitu jejich využití posuzovat. S poukazem na shora popsaný způsob financování investičního záměru pak žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem žalovaného, dle něhož prostředky získané emisí dluhopisů nepotřebovala. Pokud se dnes žalovaný v napadeném rozhodnutí dívá na žalobkyni jako na finančně úspěšnou společnost, je třeba podotknout, že za svůj finanční úspěch v nemalém měřítku vděčí právě emisi dluhopisů.

Žalovaný tedy neprokázal, že by konkrétní způsob úhrady dluhopisů představoval jednání, které by bylo vedeno především záměrem získat daňové zvýhodnění.

Žalobkyně namítla, že žalovaný hodnotil ekonomický smysl emise dluhopisů bez předložených důkazních prostředků, a to především soupisu úhrad z běžného účtu před schválením úvěru v roce 2013 a soupisu investic mezi lety 2013 a 2016 po schválení úvěru. Mimo jiné z nich je patrno, že emise dluhopisů umožnila žalobkyni financovat realizaci investičního záměru a také další podnikatelské činnosti, které prokazatelně vedly k navýšení jejích zdanitelných příjmů.

Žalovaný taktéž při porovnávání výhodnosti emise dluhopisů s ostatními zdroji financování porovnává neporovnatelné. Není možné bez dalšího porovnávat krátkodobou půjčku se splatností 3 roky a úrokem 3 % p. a. s dluhopisem se splatností 20 let s úrokem 10,9 % p. a. Úrok totiž reflektuje míru rizika, které je spojeno s konkrétním financováním. To stejné platí při absenci zajištění. V případě úroku 10,9 % bez zajištění závazku se jedná o na trhu běžné podmínky pro poskytování půjček tohoto typu. Pokud je žalovaný přesvědčen o opaku, měl svůj závěr relevantně podložit, což se však nestalo. Výhodnost dluhopisového financování pro žalobkyni navíc nelze posuzovat pouze optikou úrokové sazby, nýbrž je třeba vzít v úvahu i dodatečné transakční náklady (administrativní i časové), účelovost sjednávaného financování či potřebu poskytnutí zástavy. Výhodou dluhopisů coby cenného papíru je též i možnost jednoduchého převodu na další osobu či osoby. Z pohledu žalobkyně se tak jednalo o efektivnější zdroj financování než bankovní úvěr. Na podporu své argumentace žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2007, čj. 1 Afs 35/2007-108. Žalobkyně následně další dluhopisy nevydala, jelikož již nebyla v postavení jako na počátku financování investičního záměru. Z této skutečnosti nelze zneužití práva dovozovat.

Žalovaný neprokázal, že by konkrétní způsob financování investičního záměru dluhopisovým financováním představoval jednání, které by bylo vedeno především záměrem získat daňové zvýhodnění.

Žalovaný dává v napadeném rozhodnutí podmínky emise dluhopisů a údajné daňové výhody do spojitosti bez dalšího vysvětlení, jaká výhoda na dani z příjmů právnických osob žalobkyni z emise dluhopisů plynula, resp. proč by mu tato výhoda neplynula také z jiné formy získání externího financování (například z úvěru nebo půjčky). Žalovaný neprokázal, že by konkrétní podmínky transakce s dluhopisy žalobkyně představovaly jednání, které by bylo vedeno především záměrem získat daňové zvýhodnění.

Vnitřní rozpornost argumentace žalovaného a snaha za každou cenu doměřit daň je patrná také na způsobu, jakým se žalovaný vypořádal z částí emitovaných dluhopisů, kterým i dle názoru žalovaného ekonomické opodstatnění nechybělo, tj. konkrétně s 2 483 500 ks dluhopisů, za které Š. uhradil žalobkyni dne 19. 12. 2013 částku 2 483 500 Kč. Pokud žalovaný považoval tuto část emise dluhopisů za opodstatněnou, měl žalobkyni v této části bez dalšího umožnit uplatnění nákladových úroků z těchto dluhopisů jako daňově účinných ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Tím, že se tak nestalo, se dostává žalovaný do absurdní situace, kdy popírá sám své vlastní tvrzení.

Nezákonnost rozhodnutí žalovaného spatřuje žalobkyně též v odepření možnosti výpovědi svědků, a to s nedostatečným odůvodněním. Vzhledem k náročnosti celého sporu považovala žalobkyně výpověď externí účetní (paní J.P.) za nezbytnou k prokázání ekonomického smyslu emise dluhopisů. Tato osoba totiž znala a často byla jako první obeznámena s dalšími kroky, které žalobkyně období let 2010 až 2018 plánovala. Mohla tak žalovanému předestřít, jak v roce 2011 a 2012 vlastními smysly vnímala smysl a důvody emise dluhopisů a to, že k ní vedlo mnoho důvodů, z nichž převažovala především realizace investičního záměru. Žalovaný nejenže k svědecké výpovědi nepřistoupil, ale její neprovedení žalobkyni nezdůvodnil a za velmi krátkou dobu, následující den po odeslání svého odmítavého stanoviska (tedy tak aby žalobkyně již nemohla jakkoli na postup žalovaného reagovat), vydal rozhodnutí ve věci samé. Neprovedení navržených svědeckých výslechů je přitom nezbytné velmi pečlivě odůvodnit. K tomu žalobkyně poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, čj. 2 Afs 93/2007-85, ze dne 17. 9. 2010, čj. 5 Afs 15/2010-71, ze dne 11. 8. 2011, čj. 2 Afs 15/2011-80, a ze dne 6. 2. 2019, čj. 6 Afs 249/2018-26.

Žalobkyně zpochybňuje též zákonnost uloženého penále, neboť jí správce daně před zahájením daňové kontroly nevyzval k dobrovolnému podání dodatečného tvrzení ve smyslu § 145 odst. 2 věty první daňového řádu. Správce daně tedy nerespektoval hierarchii postupů vedoucích ke správnému stanovení daně. K podpoře této argumentace žalobkyně poukázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, čj. 1 Afs 183/2014-55, č. 3566/2017 Sb. NSS, a komentářovou literaturu k § 145 (Rozehnal, T. Daňový řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 259). Správce daně tak řízení zatížil závažnou procesní vadou způsobující nezákonnost dodatečných platebních výměrů, přičemž žalovaný tento postup aproboval.

Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný předně odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a uvedl, že žalobkyně vytrhává jeho argumentaci z kontextu.

Žalovaný konstatoval, že dostál požadavkům, které na přezkoumatelnost rozhodnutí klade judikatura správních soudů a Ústavního soudu. Zabýval se přitom otázkou, zda (hlavním) účelem předmětné emise dluhopisů bylo získání daňové výhody v podobě nižšího základu daně a nižší daňové povinnosti, přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, proč má žalovaný za to, že jednání žalobkyně vykazuje znaky zneužití práva. Žalovaný se řádně vypořádal s námitkami žalobkyně a dostačujícím způsobem vyjádřil vyhodnocení důkazů a úvahy, které žalovaného k učiněným závěrům dovedly.

Žalobkyně dle názoru žalovaného nepochopila podstatu a celkové důvody/okolnosti vedoucí ke zvolenému postupu. Žalovaný proto následně obšírně shrnul judikatorní závěry stran institutu zneužití práva. Konkrétně citoval usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 374/06, a ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 2714/07, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, čj. 2 Afs 178/2005-64, ze dne 17. 12. 2007, čj. 1 Afs 35/2007-108, ze dne 16. 10. 2008, čj. 7 Afs 55/2006-122, ze dne 15. 10. 2015, čj. 9 Afs 57/2015-120, ze dne 7. 6. 2016, čj. 8 Afs 34/2015-71, ze dne 26. 10. 2016, čj. 8 Afs 87/2016-60, a ze dne 14. 11. 2019, čj. 6 Afs 376/2018-46, rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, čj. 7 Afs 54/2006-155, č. 1778/2009 Sb. NSS, rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 14. 12. 2000, Emsland-Stärke, C-110/99, ECLI:EU:C:2000:695, a rozsudky velkého senátu Soudního dvora ze dne 21. 2. 2006, Halifax, C-255/02, ECLI:EU:C:2006:121, ze dne 12. 9. 2006, Cadburry Schweppes, C-196/04, ECLI:EU:C:2006:544, a ze dne 13. 3. 2007, Thin Cap Group, C-524/04, ECLI:EU:C:2007:161. Žalovaný poukázal též na skutečnost, že od 1. 4. 2019 je zákaz zneužití práva zakotven též v § 8 odst. 4 daňového řádu.

Žalobkyně v posuzované věci postupovala formálně v souladu se zákonem o daních z příjmů, avšak proběhlé operace, tj. emise dluhopisů, neměly ekonomické opodstatnění a byly nastoleny „uměle“ s cílem získat daňové zvýhodnění v podobě nižšího základu daně a nižší daňové povinnosti. Při posuzování této otázky totiž nelze jednotlivé okolnosti případu či důkazy vytrhávat z kontextu, ale je třeba je vnímat a posuzovat ve vzájemných souvislostech. Podle názoru žalovaného emise a následné upsání dluhopisů bylo v tomto případě uskutečněno především za účelem zatížení žalobkyně nákladovými úroky (současně došlo i k získání neoprávněné výhody upisovatelů, tj. jednatele žalobkyně a jeho manželky, která je zaměstnankyní žalobkyně, v podobě výnosových úroků z dluhopisů dle § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů), a to na několik let, tj. došlo k vytvoření umělého zadlužení žalobkyně za účelem snížení její daňové povinnosti. Dle názoru žalovaného lze v konání žalobkyně identifikovat objektivní i subjektivní složky zneužití práva.

Naplnění objektivního kritéria lze spatřovat především v 1) aktérech celé transakce (emise dluhopisů, poskytovatelé půjček, nabyvatelé dluhopisů), jež jsou spojené osoby – jediný jednatel žalobkyně a jeho manželka/zaměstnankyně žalobkyně, 2) k emisi dluhopisů došlo v závěru roku 2012, 3) způsob úhrady (podstatné části) dluhopisů započtením závazků, 4) rozdílné výši úrokové sazby dluhopisů (roční úrokový výnos 10,9 %, splatnost 20 let) a půjček (bezúročné až do 3 %), 5) neprokázání ekonomického smyslu vydání dluhopisů, 6) šlo o jedinou emisi dluhopisů v historii žalobkyně, 7) nestandardní vyplacení odměn Š. v prosinci 2012.

Subjektivní kritérium je pak naplněno tím, že se jednalo o uměle vytvořenou transakci právě z důvodu propojenosti osob, přičemž tato transakce byla „nastavena“ osobou jednatele (a jeho manželkou), jenž měl z titulu svých práv a své řídící funkce jednoznačný vliv na veškerá rozhodnutí a učiněné kroky žalobkyně a rozhodl jak o emisi korunových dluhopisů, tak o osobách upisovatelů. Právě uvedená propojenost pak umožnila, aby výsledkem transakcí bylo uplatnění daňové účinnosti plynoucích úrokových nákladů žalobkyně a zároveň nezdanění příjmů společníka, tj. fyzické osoby. Tím došlo k umělému vytvoření situace, která je v rozporu s účelem zákona.

Uvedené skutečnosti vedly žalovaného k závěru o zneužití práva, přičemž žalobkyni se ekonomické důvody předmětných transakcí objasnit nepodařilo. Žalovaný proto také odmítl žalobčiny úvahy stran nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost.

Žalobní námitku, dle které nelze stanovit, jaký by měl být dle žalovaného a správce daně výsledný stav v případě údajného splnění podmínek pro aplikaci institutu zneužití práva, označil žalovaný za nesrozumitelnou.

K námitce nezákonnosti daňové kontroly žalovaný konstatoval, že daňová kontrola byla zahájena co do předmětu a rozsahu ohledně daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2013 a 2014. Tato byla v tomto rozsahu řádně vedena a tomu též odpovídala jednotlivá konečná zjištění. Pro posouzení případného zneužití práva je nutné zabývat se pozadím celého případu a posoudit ekonomickou racionalitu uskutečněných souvisejících operací. Získání neoprávněné výhody jednatele a jeho manželky v podobě výnosových úroků podle § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů bylo pouze dalším vodítkem podporujícím tento závěr o zneužití práva (nejedná se o stěžejní ani jediný důkaz). V souvislosti s učiněnými zjištěními správce daně rovněž vydal výzvy na podání dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob u Š. a paní Š. Žalovaný se neztotožnil s námitkou, dle níž je vydání korunových dluhopisů pro uznání nákladových úroků irelevantní.

V daném případě došlo k naplnění formálních podmínek pro daňovou uznatelnost nákladů (úroků z korunových dluhopisů) podle § 24 zákona o daních z příjmů, avšak tyto podmínky žalobkyně vytvořila pouze uměle a nerespektují skutečný smysl zákona.

Žalovaný spatřuje získání daňové výhody v podobě nižšího základu daně a nižší daňové povinnosti žalobkyně na dani z příjmů právnických osob obecně (v podrobnostech žalovaný odkázal zejména na odstavce [67] až [70] svého rozhodnutí). Námitka, dle níž žalobkyně emisí dluhopisů získala možnost disponovat s financemi po delší dobu (20 let), než vyplývalo ze smluv o půjčce, je nedůvodná a spekulativní. Dluhopis lze sice charakterizovat jako cenný papír, nicméně na rozdíl od majetkových cenných papírů nejsou dluhové cenné papíry spojené s právem držitele na podíl na zisku emitenta či právem hlasování na valné hromadě. Úroky vyplacené nezávislým třetím osobám přitom automaticky nejsou výdaje vynaložené za účelem dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, což dokládají doložené emisní podmínky dluhopisů. Daňové orgány nezpochybňují žalobčin podnikatelský záměr, nicméně kromě částky 2 483 500 Kč v roce 2013 žalobkyně emisí dluhopisů žádné nové finanční prostředky nezískala. Žalobkyně mohla prodloužit splatnost úvěrů, neboť ty jí poskytly stejné osoby, které následně nakoupily dluhopisy.

K námitce neprokázání naplnění objektivní a subjektivní podmínky zneužití práva žalovaný předně odkázal na strany 39 až 41 zprávy o daňové kontrole a své vyjádření popsané výše. V tomto případě jde o celkovou souhru jednotlivých okolností a skutečností, které jsou rozhodné pro učinění tohoto závěru. Žalobkyně se sama vystavila nepřiměřenému úrokovému zatížení částkou 2 725 000 Kč ročně (pouze v roce 2013 se jedná o částku 2 248 125 Kč). Do doby splatnosti dluhopisů se jedná o celkovou částku na úrocích přesahující 54 milionů Kč, přičemž by šlo v tomto případě (teoreticky) o daňově účinný náklad.

Žalovaný odmítl, že by okolnosti emise dluhopisů hodnotil účelově a izolovaně a že by nezohlednil předložené důkazní prostředky. Daňové orgány naopak hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlížely ke všemu, co vyšlo najevo. Vlastnictví dluhopisů a obecně personální propojenost osob je pro celkové hodnocení důležitá a je jednou ze stěžejních předpokladů konceptu zneužití práva. Jde právě o to, že se jednalo o uměle vytvořenou transakci právě z důvodu propojenosti osob, přičemž tato transakce byla „nastavena“ osobou jednatele, a zvolený postup by nebyl možný právě bez propojenosti jednotlivých subjektů.

K otázce okamžiku vydání dluhopisů žalovaný uvedl, že stěžejní v tomto případě je ta skutečnost, že žalobkyní nastavenou situací došlo k uplatnění vyšších úroků z dluhopisů (10,9 % oproti „původním“ 3 % z půjček) do základu daně žalobkyně jako daňově účinného nákladu, čímž byla získaná daňová výhoda. Pouze nad rámec toho dodal, že bylo nastavenou situací rovněž umožněno daňové zvýhodnění též jednateli daňového subjektu a jeho manželce.

K otázce způsobu úhrady dluhopisů žalovaný uvedl, že primárně nebyl objasněn ekonomický smysl vydání dluhopisů, neboť žalobkyně jejich prostřednictvím de facto nové finanční prostředky nezískala a v podstatě je ani nepotřebovala. Zápočtem vzájemných pohledávek nedošlo k přímému navýšení finančních prostředků. Žalobkyně v letech 2012 až 2014 měla dostatek finančních prostředků potřebných k zajištění provozního financování, tak i k financování investičních nákladů bez potřeby emise dluhopisů. Přeměny krátkodobého financování na dlouhodobé mohla žalobkyně dosáhnout i prodloužením splatnosti půjček. Toto řešení by bylo pro žalobkyni rychlejší, levnější i méně administrativně náročné než emise dluhopisů. Rovněž by nešlo o žádné veřejné nabízení dluhopisů a neohrozilo by to „rodinnou firmu“.

Ohledně financování žalobčina investičního záměru žalovaný konstatoval, že shodné výhody jako emise dluhopisů (tj. absence účelové vázanosti a ručení) mělo i financování prostřednictvím půjček Š. a p. Š. Nastavená transakce spočívající v (1) přeměně závazku z (2) půjčky vůči jednateli žalobkyně v závazek z titulu (3) neveřejně nabízených vydaných dluhopisů a jejich následným započtením - neměla ekonomicky racionálně odůvodněný smysl, neměla žádné objektivní logické vysvětlení a nepřinesla žalobkyni prakticky žádný pozitivní ekonomický přínos.

Z napadeného rozhodnutí (odst. [70] a [71]) je zcela zřejmé, že výhoda na dani z příjmů právnických osob žalobkyni vznikla navýšením nákladové položky v podobě dluhopisových úroků. Není proto pravda, že by žalovaný nevysvětlil spojitost podmínek emise dluhopisů a daňové výhody.

Žalovaný vyjádřil nesouhlas s tím, že by část vydaných dluhopisů uznal za ekonomicky opodstatněnou. Navíc tyto finanční prostředky z prodeje dluhopisů ve výši 2 483 500 Kč obdržela žalobkyně od Š. dne 19. 12. 2013, ačkoli smlouva o převodu dluhopisů byla podepsána až dne 21. 12. 2013. Lze si stěží představit situaci mezi nezávislými osobami, kdy by byla provedena úhrada části kupní ceny dluhopisů ve výši 2 483 500 Kč ještě před tím, než byl v roce 2013 smluvně dojednán jejich převod.

K námitce neprovedení svědecké výpovědi externí účetní P. žalovaný uvedl, že správce daně i žalovaný je oprávněn posoudit přínos navrženého důkazního prostředku včetně návrhu na výslech svědka. Navržená svědecká výpověď nemusí být provedena zejména tehdy, jestliže se disponuje uceleným souborem důkazů, které ve svém komplexu vytvářejí hodnověrný obraz reality, a navrhovaný důkaz by nebyl způsobilý k tomu, aby na jeho základě mohlo dojít ke zpochybnění dosavadních zjištění, resp. k prokázání tvrzení daňového subjektu. Ohledně navrhovaných svědeckých výpovědí Š. a paní P. žalovaný vydal dne 6. 5. 2020 sdělení, kterým žalobkyni informoval o důvodech, proč považuje jejich výslechy za nadbytečné. V tomto případě bylo řádně a zákonně vedeno dokazování s výše uvedeným výsledkem a případný výslech účetní žalobkyně není s to uvedený závěr změnit. Žalobkyně v návrhu na výslech svědka nadto ani neuvedla, čeho měla být svědkyně přítomna a na čem konkrétním se podílela.

Ve vztahu k namítanému porušení § 145 odst. 2 daňového řádu žalovaný uvedl, že při zahájení daňové kontroly zde nebyl důvodný předpoklad, že daň bude doměřena. Žalobkyně v posuzovaných zdaňovacích období splnila formální předpoklady daňové uznatelnosti předmětných nákladů, přičemž správce daně nemohl vědět, že v daném případě došlo k zneužití práva, neboť to vyplynulo až z následně provedeného dokazování. Judikatura, na niž žalobkyně odkazuje, tvrzení žalobkyně nepodporuje. Povinnost uhradit penále pak žalobkyni vznikla přímo na základě zákona.

Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

Žalobkyně v rámci repliky k vyjádření žalovaného předně namítla, že žalovaný se nepřípustným způsobem pokouší měnit předmět sporu, kterým je daňová uznatelnost nákladů ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů a nikoli otázka, jakým způsobem měly být daněny úrokové výnosy z každého jednotlivého dluhopisu. Přestože správce daně daňovou kontrolu uzavřel s tím, že nákladové úroky nelze považovat za daňově uznatelný náklad, přesto se žalovaný snaží tvrdit, že zneužitím práva je sama o sobě skutečnost vydání korunových dluhopisů, jelikož jejich upisovatelé nemuseli z úrokových výnosů odvádět daň z příjmů. Žalovaný se tak snaží soudu podsouvat, že ke zneužití práva mělo dojít nikoli ve vztahu k § 24 odst. 1, ale k § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů. Jedná se o novou argumentaci a již proto by mělo být rozhodnutí žalovaného zrušeno. Jedná se o nezákonné překročení předmětu daňové kontroly a porušení § 85 odst. 1 daňového řádu. I kdyby žalobkyně vydala dluhopis o hodnotě 25 000 000 Kč nebo by došlo k prodloužení splatnosti půjček, což by vedlo ke zvýšení úrokové sazby, nebyl by to ve vztahu k dani z příjmů žádný rozdíl.

Žalovaný dle žalobčina názoru nesprávně pracuje s citovanou judikaturou, neboť nezohledňuje skutkový stav řešený v citovaných rozhodnutích a aplikovatelnost soudních závěrů v nynějším případě. Dle žalobkyně není možné pouze citovat pravidlo nebo úryvek soudního rozhodnutí, a pak bez jakékoli aplikace uzavřít, že se vztahuje k předmětnému sporu a svědčí ve prospěch názoru žalovaného. Stejně nesprávná je také práce žalovaného s judikaturními závěry Ústavního soudu ve vztahu k povinnosti vypořádání žalobčiny argumentace, z nich žalovaný dovozuje, že se nemusí vyjadřovat ke všem výtkám žalobkyně a s tímto poukazem nereaguje na zásadní argumenty žalobkyně. Ústavní soud jistě neměl v úmyslu vyjádřit, že se žalovaný nemusí vyjadřovat k námitkám zásadním, dle kterých žalovaný v napadeném rozhodnutí něco netvrdil nebo něco neprokázal. V opačném případě by mohl žalovaný zcela rezignovat na jakákoli tvrzení či dokazování. Žalobkyně i nadále považuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné.

Žalobkyně dále znovu poukázala na některé argumentační nesrovnalosti, kterých se měl žalovaný dopustit. Žalovaný sice vyzdvihuje údajné nestandardnosti podmínek emise dluhopisů, avšak neuvádí, co by mělo být oním standardem.

Žalovaný taktéž při svých úvahách zcela opomíjí, že není bez dalšího možné porovnávat krátkodobou půjčku s maximální dobou splatnosti 3 roky (od roku 2011 do roku 2013) a úrokovou sazbou 3 % p. a. s dlouhodobým dluhopisovým financováním s dobou splatnosti 20 let a úrokovou sazbou 10,9 % p. a. Úroková sazba je vyjádřením míry rizika a je i u komerčních bank úměrná (mimo jiné) délce splatnosti cizího zdroje financování, případně délce období, na které je úroková sazba fixována. V nynějším případě úroková sazba dluhopisů odpovídá podmínkám na trhu. Daňové dopady srovnatelných způsobů financování by byly obdobné.

V kontextu uvedeného je zjevná též změna pohledu žalovaného na personální propojení Š., jakožto subjektu poskytujícího půjčky a jakožto subjektu případně upisujícího dluhopisy. Zatímco v případě upsání dluhopisů Š. žalovaný spatřuje zjevnou nestandardnost, následně sám naznačuje, že správným řešením by mělo být prodloužení splatnosti půjček, které Š. žalobkyni poskytl.

Závěr žalovaného, dle něhož primárně nebyl objasněn ekonomický smysl vydání dluhopisů, je pak v rozporu s tím, že dle žalovaného uplatněné nákladové úroky za předmětná zdaňovací období splnily zákonné předpoklady uvedené v § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Pokud tedy žalovaný tvrdí, že byly uvedené podmínky splněny, znamená to také, že výdaje byly ekonomicky opodstatněné.

Žalobkyně setrvala na svém přesvědčení, že žalovaný neprokázal existenci objektivní podmínky zneužití práva. Dále žalobkyně opětovně obšírně popsala podmínky aplikace institutu zneužití práva, kterým dle jejího názoru žalovaný neporozuměl, neboť naplnění objektivní podmínky spatřuje v absenci ekonomického smyslu emise dluhopisů. Taktéž popis nestandardních podmínek na straně 8 vyjádření žalovaného se pak spíše přibližuje teoretickému popisu (definici) subjektivní podmínky zneužití, aniž by však bylo jakkoli prokázáno, že k jejímu naplnění došlo. Výklad účelu zákona, resp. konkrétní normy se pak ani ve vyjádření žalovaného nenachází.

Žalovanému se nepodařilo prokázat ani existenci subjektivní podmínky zneužití práva, neboť jím tvrzené nestandardnosti jsou zcela logicky vysvětlitelné. Žalobkyně zopakovala svou argumentaci stran pohnutek Š. přeměnit žalobkyni v rodinnou společnost. Vzhledem k této skutečnosti, jakož i plánovanému investičnímu záměru je načasování emise dluhopisů naprosto pochopitelné. Žalobkyně upozornila, že právní úprava zjednodušené emise dluhopisů (která učinila i pro běžné podnikatele dluhopisové financování atraktivní alternativou bankovního financování právě z důvodu zjednodušení celého procesu emise) byla uzákoněna až v létě roku 2012. Nebylo proto možné dluhopisy emitovat dříve. Není tak na místě ve vydání dluhopisů v prosinci 2012 spatřovat účelovost. Ze samotného načasování emise dluhopisů pak žalobkyně nemohla získat žádnou daňovou výhodu. I kdyby žalobkyně vydala dluhopisy až v roce 2013 a nevztahovalo by se na ně přechodné ustanovení čl. IV bodu 2. zákona č. 192/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 192/2012 Sb.“), ekonomická situace žalobkyně byla stále stejná. Změnila by se pouze redistribuce částky vynaložené na úrocích, kdy by v roce 2012 celou částku získal držitel dluhopisu, zatímco v roce 2013 by se o ni částečně dělil s Českou republikou.

Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zcela nedostatečně vypořádal se skutečností realizace žalobčina investičního záměru a potřebou finančních prostředků. Pokud byla emise dluhopisů pouze fiktivní a umělá, je třeba vysvětlit, z čeho žalobkyně tento investiční záměr financovala, což však žalovaný nečiní. Ačkoli žalovaný tvrdí, že nerozporuje podnikatelský záměr žalobkyně, dále ignoruje předložené důkazy (především soupis investic a výpisy z bankovního účtu), které prokazují využití finančních prostředků při realizaci záměru. Žalobkyně zopakovala, že emisí dluhopisů došlo k refinancování původního dluhu vzniklého na základě půjček poskytnutých Š. a paní Š. Žalobkyně tak měla k dispozici „staré“ prostředky, které však mohla využívat mnohem delší dobu, ponechat je investované v investičním záměru a nemusela je vracet.

Ačkoli žalovaný uznává, že žalobkyně emisí dluhopisů de facto získala částku 2 483 500 Kč (s čímž žalobkyně nesouhlasí a považuje toto tvrzení za zkratkovité), není schopen se již vypořádat s tím, že co do této částky (resp. dluhopisů tuto částku odrážejících) by měl být jím toliko prosazovaný ekonomický smysl transakce považován za prokázaný a úroky z této části dluhopisů by si žalobkyně mohla do nákladů promítnout. Žalovaným vyzdvihovaná úhrada dva dny před uzavření smlouvy nepředstavovala ve vztahu jednatele a společnosti žádné riziko.

Žalovaný neuvádí jiný způsob financování investičního záměru než prodloužení splatnosti stávajících půjček. Samotné prodloužení splatnosti půjček by ale mělo stejný daňový dopad jako emise dluhopisů. Argument žalovaného, že pokud půjčky poskytly personálně propojené osoby, tak tyto mohly tyto půjčky prodloužit se stále stejně nízkým úrokem nebo dokonce bezúročně je zcestný. Osoba vlastníka žalobkyně a žalobkyně samotná jsou dvě odlišné osoby, které se musí chovat tržně a jednat ve svém nejlepším zájmu. Majitel žalobkyně se tedy nemůže finančně poškozovat jen proto, že je s žalobkyní propojen. Netržnímu jednání mezi spojenými osobami brání také zákon o daních z příjmů ustanoveními o převodních cenách (§ 23 odst. 7 tohoto zákona).

Pokud žalovaný tvrdí, že žalobkyně zneužila právo, tak vlastně tvrdí, že uměle vytvořila stav, jehož výsledkem je, že místo aby se určitá částka danila ve „zdaňovacím režimu A“, se tato částka bude danit ve „zdaňovacím režimu B“, tak aby zdanění bylo pro žalobkyni výhodnější. Žalovaný tak ale musí být schopen definovat onen „zdaňovací režim A“. To však žalovaný ani správce daně neučinili. Žalobkyně má za to, že toho správce daně není schopen právě z důvodu oprávněnosti nákladových úroků, které je možné odečíst od základu daně.

K povinnosti správce daně postupovat dle § 145 odst. 2 daňového řádu žalobkyně dodala, že správce daně zahájil daňovou kontrolu dne 2. 7. 2017, přičemž v té době měl již z povahy věci z veřejně dostupných zdrojů, finančních výkazů a daňových přiznání žalobkyně veškeré informace o tom, že žalobkyně emitovala korunové dluhopisy, kdy se tak stalo, kdo tyto dluhopisy upsal, jaký úrok se s těmito dluhopisy pojil, na jak dlouhou dobu byla stanovena splatnost dluhopisů i to, jakým způsobem byly tyto uhrazeny a jak byly využity prostředky z nich získané. Je tedy patrné, že v té době již mohl předpokládat, že daň bude doměřena.

Žalovaný ve své duplice vyjádřil nesouhlas s tím, že by se snažil měnit předmět sporu. Z vedeného daňového řízení i vyjádření žalovaného je patrné, že předmětem sporu je zneužití práva spočívající v získání neoprávněné daňové výhody prostřednictvím nákladových úroků souvisejících s předmětnou emisí korunových dluhopisů; ta přitom nesledovala žádný jiný účel než daňové zvýhodnění jak na straně eminenta, tak na straně jejich upisovatelů s eminentem spojeným. Získání neoprávněné daňové výhody jednatele a jeho manželky v podobě výnosových úroků z dluhopisů podle § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů bylo pouze dalším vodítkem pro závěr o zneužití práva.

Žalovaný odmítl námitky stran nesprávné práce s judikaturou a setrval na svých závěrem týkajících se nestandardností celé emise dluhopisů. Správce daně pochybnosti o oprávněnosti vynaložených úroků vyjádřil již ve výzvě ze dne 12. 9. 2017, a bylo tedy na žalobkyni, aby ekonomický smysl emise dluhopisů prokázala. K tomu ovšem nedošlo.

Žalovaný uvedl, že kdyby byly upraveny podmínky půjček pana Š. a paní Š tak, že by došlo ke změně na dlouhodobé půjčky (delší splatnost) s výší úroků 10,9 % p. a., došlo by v roce 2012 k poskytnutí finančních prostředků ve shodné výši a za obdobných podmínek, jako u vydání dluhopisů. Úrokový příjem věřitelů z těchto půjček by ale musel být zdaněn platnou sazbou daně z příjmů fyzických osob. Upřednostnění emise dluhopisů v prosinci roku 2012 před jiným zdrojem financování vyplývalo tedy jednoznačně z důvodu získání daňové výhody a ne z potřeb uváděných žalobkyní. Bankovní úvěr je sice vázán účelovostí jeho použití, nutností zástavy majetku daňového subjektu a je časově náročnější, ale oproti financování prostřednictvím emise dluhopisů je v daném případě levnější. Žalobkyně ostatně využila i dva investiční úvěry od Komerční banky, které byly úročeny sazbou v rozmezí 1,33 % až 1,43 %.

Žalovaný poukázal na skutečnost, že původní půjčky od Š. a paní Š., které žalobkyně nahradila emitovanými dluhopisy, byly splatné až koncem roku 2013, což dokládá účelovost emise dluhopisů již v roce 2012. Žalobkyně totiž měla finanční prostředky z těchto úvěrů (vyjma částky 2 483 500 Kč) ještě po celý rok 2013 k dispozici. Nahrazení levnější půjčky za dražší žalobkyni navíc v roce 2013 odčerpalo další prostředky. Žalovaný zdůraznil, že část kupní ceny dluhopisů byla v roce 2013 rovněž hrazena zápočtem pohledávky vzniklé z titulu předpisu úroků z držby dluhopisů za období od 22. 12. 2012 do 21. 12. 2013.

Jelikož žalobkyně neprokázala ekonomický smysl emise dluhopisů, žalovaný ani správce daně v tomto počinu neshledávají porušení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ale jsou toho názoru, že svědčí umělému navození situace bez ekonomického opodstatnění, tj. svědčí o zneužití práva. Obecně lze říci, že nedošlo k porušení hmotněprávních podmínek pro uplatnění daňových výdajů (nákladů), neboť žalobkyně vyhověla dikci posledně citovaného ustanovení. Jazykovým výkladem zákona tedy lze dospět k tomu, že žalobkyně má právo uplatnit v daňových výdajích (nákladech) zkoumané položky, ovšem pokud v pozadí celého případu existují zcela nestandardní podmínky transakce, bylo na místě, aby se správce daně dále zabýval i dalšími okolnostmi, tj. podmínkami emise dluhopisů z širšího hlediska.

Žalovaný dále zopakoval předpoklady aplikace institutu zneužití práva a uvedl, že o zneužití práva se jedná v tom případě, pokud je učiněn úkon, který nemá jiný hospodářský účel, než snížit jeho daňovou povinnost, přičemž se opírá o výklad textu zákona, který poplatník provedl pouze za použití jazykové metody výkladu právní normy, a to v rozporu se smyslem a účelem tohoto zákona. K tomu žalovaný poukázal na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 Afs 376/2018-46. Dále žalovaný znovu obšírněji shrnul okolnosti, v nichž spatřuje naplnění tzv. objektivní složky zneužití práva (viz shora odstavec 57). Objektivní a subjektivní složka se přitom vzájemně prolínají, neboť bez provázanosti smluvních stran transakce v osobě pana Š., jeho manželky a žalobkyně by k jejich naplnění nedošlo. S poukazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2021, čj. 10 Af 29/2019-123, žalovaný konstatoval, že pro závěr o naplnění nebo nenaplnění objektivního i subjektivního prvku zneužití práva je nezbytné se zabývat nejen konkrétním jednáním (transakcemi) žalobkyně a dalších členů (v daném případě pana Š. a jeho manželky), ale též pozadím celého případu a posoudit ekonomickou racionalitu uskutečněných operací jako celku. Žalovaný setrvával na svém závěru, že byla kumulativně naplněna přítomnost objektivního i subjektivního prvku zneužití práva.

Emise dluhopisů v závěru roku 2012 byla jednou ze skutečností svědčící o zneužití práva ze strany žalobkyně, neboť dle § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a ve spojení s přechodným ustanovením čl. IV bod 2. zákona č. 192/2012 Sb., je ve vztahu pro další zdaňovací období daňová povinnost vzhledem ke způsobu zaokrouhlování úrokového příjmu z dluhopisů nulová. S vyšším úrokovým zatížením se tak zvýšily daňové náklady žalobkyně a následně i příjmy věřitelů, spojených osob, z úrokového výnosu, který jim nezakládal daňovou povinnost. Tato skutečnost v souvislosti s propojeností osob podílejících se na emisi a úpisu dluhopisů v nyní posuzované věci tak byla důvodem neveřejné emise a jednoznačně i důvodem neoslovení externích investorů.

Správce daně s odkazem na odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jsou-li splněny podmínky pro aplikaci institutu zneužití práva, je správce daně jej povinen aplikovat tak, aby výsledný stav odpovídal stavu, jako by ke zneužití práva nedošlo. Přitom je nutné v souladu se zásadami právní jistoty a legitimního očekávání vždy poskytnout daňovému subjektu prostor, aby vysvětlil, zda jeho ekonomická činnost nemá jiný hlavní účel (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2015, čj. 10 Af 568/2012-142). Emise dluhopisů byla uskutečněna s cílem vytvoření umělého zadlužení žalobkyně za účelem snížení její daňové povinnosti v kontrolovaných obdobích i v dalších letech. Proto nebylo možné vyplacené úroky z upsaných dluhopisů za zdaňovací období roku 2013 ve výši 2 248 125 Kč a za zdaňovací období roku 2014 ve výši 2 725 000 Kč uznat jako daňově účinné, neboť sporné náklady byly vynaloženy v rozporu s účelem § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a výsledkem by tedy mělo být odčerpání neoprávněně získané výhody.

V rámci rozsáhlé tripliky žalobkyně opětovně vyložila svůj názor na vymezení předmětu sporu, kterým je daň z příjmu právnických osob (žalobkyně) a nikoli daň z příjmu osob fyzických (upisovatelů dluhopisů). Žalobkyně setrvala na svém názoru, že daňové orgány zneužití práva neprokázaly. Žalovaný nedokázal příslušné podmínky zneužití práva správně uchopit. Žalobkyně znovu zopakovala své stanovisko k možným alternativám financování a jejich případným daňovým dopadům. Žalobkyně uvedla, že mezi ní a žalovaným není sporná ekonomická přínosnost emise dluhopisů. Ekonomický smysl emise dluhopisů spočíval v refinancování stávajících závazků. Jelikož žalobkyně v rámci tripliky v podstatě pouze znovu (případně jinými slovy) zopakovala již shora vyloženou argumentaci, není účelné obsah tripliky na tomto místě blíže