I.ÚS 1305/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1305/09 ze dne 8. 2. 2010 N 19/56 SbNU 185 K nepřiměřené délce trestního řízení a k nečinnosti orgánů činných v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 8. února 2010 sp. zn. I. ÚS 1305/09 ve věci ústavní stížnosti T. T. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 53/2009 ze dne 18. 2. 2009, kterým bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné stěžovatelovo dovolání, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 66/2001 ze dne 9. 5. 2002, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody, zákazu činnosti a peněžitému trestu, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení. Výrok I. Nerespektováním principu obsaženého v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a příkazu obsaženého v čl. 4 Ústavy České republiky bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 53/2009 ze dne 18. 2. 2009 porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. III. V dalším se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 3, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 14 odst. 3 písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu argumentaci stran porušení jeho základních práv, ke kterému mělo dojít ve třech rovinách. 1) Stěžovatel tvrdí, že byl odsouzen a uvězněn pro jednání, které ve své době a za tehdy účinného zákona nebylo trestným činem. 2) Stěžovatelova vina byla zjištěna v rámci hlavního líčení, které nebylo započato zákonným způsobem. 3) Stěžovatelovo právo na osobní svobodu bylo omezeno nepodmíněným trestem odnětí svobody, který v době jeho uložení postrádal jakoukoli preventivní či korektivní funkci. 3. K námitce 1): Stěžovatel byl odsouzen za trestný čin podvodu v úmyslu přímém, sestávajícím z 25 útoků. Stěžovatel je však toho názoru, že k jeho odsouzení došlo na základě svévolné aplikace příslušných ustanovení trestního práva hmotného, když obecné soudy, v rozporu s dostupnými důkazy, nahradily chybějící znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu subjektivními prvky založenými na obecných danostech a na účelové dedukci odporující prokázaným skutečnostem. Stěžovatel dále obsáhle rozebírá jednotlivé skutky, okolnosti svého podnikání a stav podnikatelského prostředí na počátku 90. let minulého století. Stěžovatel uvedl, že jeho jednání neslo jisté známky společenské nebezpečnosti, nikoli však v míře naplňující všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Stěžovatel se sám považuje za modelového pachatele trestného činu předlužení, který však byl včleněn do českého právního řádu až dne 1. 5. 2000. Stěžovatel uvedl, že v době páchání trestné činnosti byl v platební neschopnosti, nové závazky tak měly sloužit nikoli k obohacení ve smyslu § 250 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (dále též jen "tr. zák."), ale k úhradě dřívějších závazků a k revitalizaci podnikatelské činnosti. Z výše uvedeného pak stěžovatel dovozuje, že byl stíhán a odsouzen pro skutek, který ve své době nebyl trestným činem. K této námitce pak stěžovatel dále uvádí, že Nejvyšší soud porušil jeho právo garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se nezabýval právě jím namítaným nesprávným právním posouzením skutku. 4. K námitce 2): Dle názoru stěžovatele nebyl v jeho věci dodržen zákonný postup pro zahájení hlavního líčení, kdy toto bylo konáno, aniž by stěžovatel souhlasil se zkrácením lhůty k přípravě, resp. nesouhlasí s obecnými soudy provedenou interpretací jeho zaprotokolovaného výroku "zdržuji se na ulici V. 53, kam žádám, aby mi bylo doručováno, a žádám, aby hlavní líčení bylo konáno" (č. l. 1879, str. 19 ústavní stížnosti) jako kvalifikovaného souhlasu s provedením hlavního líčení ve smyslu § 198 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. ř."). Stěžovatel uvedl, že byl předsedkyní senátu vyzván, zda souhlasí s konáním hlavního líčení, přičemž z přirozeného respektu k soudu odpověděl kladně, aniž by však měl ponětí o existenci zákonné lhůty, resp. základního práva k přípravě obhajoby. 5. K námitce 3): Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707), kdy dle jeho názoru ústavní stížností napadená rozhodnutí neodpovídají závěrům v něm vyjádřeným. Dle názoru stěžovatele obecné soudy při stanovení výše trestu ústavně konformním způsobem nezohlednily délku řízení, dosavadní chování stěžovatele a účel trestu, když po 10 letech od spáchání skutku mu uložily "tabulkový" trest odnětí svobody (str. 21 ústavní stížnosti). Stěžovatel je toho názoru, že v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/06 (N 65/45 SbNU 83) je právě na Nejvyšším soudu korigovat chybějící kompenzaci délky řízení do výše uloženého trestu. Nejvyšší soud však tuto svou povinnost nesplnil, neboť stěžovatele pouze odkázal na "nový prostředek k ochraně práva poskytnutý zákonem č. 160/2006 Sb.", přičemž si však neuvědomil, že citovanou normu nemůže stěžovatel využít, jelikož se jedná o normu působící do budoucna (sic!, str. 22 ústavní stížnosti, viz bod 7). 6. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil. 7. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud prostřednictvím příslušného předsedy senátu prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a podrobně zopakoval důvody pro odmítnutí dovolání. Závěrem pak navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout. K námitce stěžovatele o nemožnosti uplatňovat nemateriální újmu za nesprávný úřední postup (průtahy v řízení) uvedl Nejvyšší soud, že přechodné ustanovení novely č. 160/2006 Sb. ve svém čl. II. části první umožňuje uplatňovat tento nárok i na škodu vzniklou před účinností této novely za podmínky, že tento nárok nebyl promlčen. Vrchní soud v Olomouci prostřednictvím příslušného předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila v jednotlivých stížnostních námitkách odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zamítnout. 8. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno. II. 9. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 27/97, z něhož zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti. 10. Usnesením ze dne 24. 9. 1992 (č. l. 2) bylo Policií České republiky na základě oznámení Okresní prokuratury Břeclav zahájeno trestní stíhání vůči neznámému pachateli pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zák. Usnesením ze dne 23. 10. 1992 (č. l. 3) bylo proti stěžovateli vzneseno obvinění, a to pro výše uvedený trestný čin, kterého se měl stěžovatel dopustit v souvislosti se svou činností ve firmě IZ SYSTEM Pohořelice. Usnesením ze dne 19. 11. 1992 (č. l. 10) bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., který byl v obžalobě krajského státního zastupitelství ze dne 20. 11. 1997 překvalifikován (č. l. 1152) na trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 tr. zák. Usneseními ze dne 4. 6. 1993 (č. l. 11), ze dne 22. 7. 1993 (č. l. 15) a ze dne 25. 11. 1993 (č. l. 20) bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 tr. zák., a to pro skutky uvedené v části I pod body 1-2, 4-26 a v části druhé obžaloby (č. l. 1306). Usnesením ze dne 26. 10. 1993 (č. l. 18) bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., které bylo usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. Kv 212/93-136 ze dne 2. 7. 1996 zastaveno. V průběhu trestního řízení pak následně došlo k vyloučení skutků uvedených v části I po