I.ÚS 1604/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1604/18 ze dne 3. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje David Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Lucií Vaverkovou, advokátkou se sídlem Jakubská 1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. května 2014 č. j. 61 T 1/2014-26214, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. února 2015 č. j. 3 To 96/2014-26929 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018, č. j. 6 Tdo 1553/2016-272, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí 1. Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 61 T 1/2014, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a obviněný R. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Oba se dopustili trestné činnosti, podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, stručně řečeno tím, že úmyslně za účelem získání majetkového prospěchu společně vyrobili v objektu společnosti Opavia REAL, s. r. o., směs složenou z methylalkoholu a etanolu v přesně nezjištěném poměru, a to v objemu cca 10 000 litrů, přičemž s ohledem na obecně známou vědomost o vysoké zdravotní závadnosti látky methylalkohol i své konkrétní vědomosti museli být srozuměni s možnou vysokou zdravotní závadností této směsi. Tuto směs následně prodali obžalovanému J. V., který směs dále distribuoval. Z jimi připravené a dále nekontrolovatelně šířené směsi se pak na území České republiky intoxikovalo nejméně 117 osob, z nichž u 38 došlo k úmrtí a u 60 k těžké újmě na zdraví. Takto vyrobená a nekontrolovatelně šířená směs byla způsobilá usmrtit nebo způsobit vážnou intoxikaci až 158 000 lidí přinejmenším na celém území České republiky. 3. Za tuto trestnou činnost byli stěžovatel i obviněný R. F. odsouzeni k trestu odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. V., M. J., A. J., A. S., M. C., V. K., L. V. a R. S. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných k náhradě škody specifikované ve výroku rozsudku nalézacího soudu a podle § 229 odst. 2 trestního řádu byli poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2015 sp. zn. 3 To 96/2014 byl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu rozsudek nalézacího soudu z podnětu odvolání poškozené České republiky - Ministerstva spravedlnosti České republiky zrušen ve výrocích, jimiž byli stěžovatel a obvinění R. F. a J. V. zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit Ministerstvu spravedlnosti České republiky náhradu škody v částkách 100 000 Kč, 425 000 Kč a 152 606 Kč. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel a obvinění R. F. a J. V. byli podle § 228 odst. 1 trestního řádu společně a nerozdílně zavázáni k povinnosti nahradit poškozené České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky škodu ve výši 677 606 Kč. Odvolání stěžovatele i obviněného R. F. byla týmž rozsudkem podle § 256 trestního řádu zamítnuta. 5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. 6 Tdo 1553/2016 byla dovolání stěžovatele i obviněného R. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuta. II. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti 6. Právo na spravedlivý proces bylo podle názoru stěžovatele porušeno tím, že v hlavním líčení dne 5. 3. 2014 měl soud prvního stupně hrubě zasáhnout do jeho spontánní výpovědi v rozporu s § 207 odst. 1 trestního řádu, neboť jej po krátké výpovědi přerušil s tím, že jeho výpověď je příliš obšírná a nesouvisí s trestním stíháním, načež přistoupil ke kladení otázek. Jeho spontánní výpověď tak byla provedena až dne 23. 4. 2014 po několika hlavních líčeních. Tím mu byla odepřena možnost oponovat tvrzení své protistrany a ovlivnit ve svůj prospěch další účastníky bezprostředně po jejich seznámení se s obžalobou. Nalézacímu soudu proto vytknul, že si o jeho skutku udělal obrázek na základě výpovědí jiných obviněných a svědků ještě dříve, než se k němu mohl vyjádřit sám. 7. Nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož má předseda senátu možnost osobu při její výpovědi před soudem upozornit, že se odchyluje od projednávané věci a případně jí i odejmout slovo. Podle názoru stěžovatele toto pravidlo platí pouze u osob odlišných od obžalovaného, neboť ten je v trestním řízení ve specifickém postavení. Zásada rychlosti zde nesmí převážit nad zásadou kontradiktornosti. 8. Právo na zákonného soudce bylo podle názoru stěžovatele porušeno nesprávným způsobem obsazování soudu/senátu prvního stupně v době probíhajícího trestního řízení ve fázi řízení před soudem. Rozvrh práce Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, v době, kdy se konalo hlavní líčení ve věci stěžovatele, nestanovil pravidla pro přidělování konkrétních přísedících ve věci. Podle ustanovení § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, by měli být v rozvrhu práce jmenovitě určeni soudci i přísedící, kteří budou působit v jednotlivých odděleních. Vzhledem k tomu, že přísedící nebyli přidělení k věci stěžovatele na základě rozvrhu práce, proběhlo jejich přidělení na základě libovůle. To odporuje závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03. 9. Stěžovatel vyslovuje pochybnosti o správnosti postupu při odebírání vzorků kontaminovaného alkoholu u obviněných. Upozorňuje na nepřesnosti ve spisovém materiálu. Dovozuje z něj, že zřejmě bylo odesláno více vzorků, než bylo odebráno na místě samém a že některé vzorky byly odeslány duplicitně. Není jasné, na základě jakého metodického postupu byly vzorky odebírány a zkoumány, zda z konkrétní nádoby byl odebrán vzorek a pokud ano, zda byl pouze jeden. Vyslýchaní policisté nebyli schopni sporné otázky stěžovateli vyjasnit. Stěžovatel se tak nemohl vyjádřit k procesu odebírání a zjišťování ani ověřit správnost či pravost provedených důkazů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). IV. Posouzení věci Ústavním soudem 11. Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánu veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Pro přezkum není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti. 12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a posoudil námitky stěžovatele ve světle shora uvedených zásad, avšak důvod pro kasaci napadených rozhodnutí neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě znovu uvádí námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby před Krajským soudem v Brně a postupně také v dalších fázích řízení. S těmito námitkami se však jednotlivé soudy adekvátním způsobem vypořádaly, což ovšem stěžovatel nereflektuje a totožnou argumentaci opakuje i v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. 13. Podle článku 38 odst. 2 věta prvá Listiny má každý "právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům". N