I.ÚS 2382/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2382/12 ze dne 30. 4. 2013 N 71/69 SbNU 261 Změna dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (tzv. overruling)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 2382//12 ve věci ústavní stížnosti Ivana Charváta, zastoupeného JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 13 C 177/2008-155 ze dne 8. září 2009, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 553/2009-219 ze dne 17. března 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3039/2010-291 ze dne 29. března 2012, jimiž bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka řízení a určeno, že v rozhodnutích specifikované nemovitosti jsou v jeho vlastnictví, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a ONSTEP, s. r. o., se sídlem v Dolních Břežanech 8, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3039/2010-291 ze dne 29. března 2012 se ruší. Odůvodnění Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva vlastnického, práva na legitimní očekávání a práva na spravedlivý proces, zaručovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž (ve výsledku) bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka a určeno, že v rozhodnutích označené nemovitosti jsou ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Napadená rozhodnutí byla, jak plyne ze spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 13 C 177/2008, vydána v řízení zahájeném k žalobě vedlejšího účastníka - v záhlaví označené společnosti, jejímž jediným společníkem a jednatelem byl zeť stěžovatele - směřující proti stěžovateli na určení, že vlastníkem v žalobě označených nemovitostí (jež byly předmětem kupní smlouvy mezi účastníky uzavřené dne 5. 8. 2005) je vedlejší účastník. Tento nejprve svou žalobu opíral o tvrzení, že od kupní smlouvy uzavřené se stěžovatelem platně odstoupil, posléze žalobu - s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 159/2001 - opřel o neplatnost uzavřené smlouvy, neboť k převodu předmětných nemovitostí došlo v rozporu s kogentním ustanovením § 196a odst. 3 obchodního zákoníku. Kupní cena (11 800 000 Kč) převáděných nemovitostí byla totiž mnohonásobně vyšší než výše základního kapitálu žalobce - společnosti, jejímž jediným společníkem a jednatelem byl zeť stěžovatele - přičemž k jejímu stanovení nedošlo na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Po provedeném dokazování, které s ohledem na obranu stěžovatele bylo vedeno především k posouzení otázky, zda vztah statutárního zástupce žalobce a stěžovatele byl či nebyl vztahem osob blízkých ve smyslu § 116 obč. zák., učinil soud v tomto směru kladný závěr a v důsledku toho a s ohledem na fakt, že kupní cena, resp. hodnota převáděných nemovitostí nebyla stanovena na základě posudku znalce ustanoveného soudem, posoudil předmětnou kupní smlouvu jako neplatnou ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. pro nedodržení režimu § 196a odst. 3 obchodního zákoníku. Odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání stěžovatele, se se skutkovými i právními závěry rozsudku soudu prvního stupně zcela ztotožnil a jako věcně správný jej napadeným rozhodnutím shora označeným potvrdil, přitom nepřisvědčil ani námitce stěžovatele spočívající v tom, že pokud soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, měl mu zároveň uložit povinnost vrátit stěžovateli uhrazenou kupní cenu. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel s odvoláním na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V důvodech dovolání, obsáhle rozepsaných, se snažil formulovat otázky zásadního právního významu, a kromě jiných námitek, opakujících se již z předcházejícího řízení před soudy prvního a druhého stupně (otázka výkladu "osob blízkých", výklad "běžného obchodního styku", nerovnost mezi účastníky kupních smluv ohledně věcí nemovitých a movitých v souvislosti s aplikací § 457 a 560 obč. zák., i aplikací § 153 odst. 2 o. s. ř.), stěžovatel také v dovolání poukázal na různé možnosti aplikace a interpretace § 196a obchodního zákoníku s důrazem na to, že různost jednotlivých případů poskytuje prostor pro různé výklady uvedeného ustanovení, a navrhl také přehodnocení jeho dosud zastávaného výkladu. S poukazem na okolnosti daného případu tvrdil i to, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, neboť to měl být především žalobce sám, kdo měl splnění podmínky obsažené v § 196a obchodního zákoníku, spočívající v nutnosti kupní cenu převáděné věci stanovit soudem ustanoveným znalcem, jako právnická osoba zajistit, namísto toho se po třech letech od uzavření kupní smlouvy domáhá její neplatnosti pro nedodržení režimu stanoveného uvedeným ustanovením. Současně v dovolání také upozornil na to, že z předmětné kupní smlouvy nevyplývá, že by se sám snažil o jakékoliv zvýhodnění, kupní cena nemovitostí byla vyšší než jejich aktuální hodnota, znalecký posudek, který si sám pro své potřeby nechal zpracovat, ocenil předmětné nemovitosti částkou 8 454 000 Kč. Tento posudek ze dne 8. 2. 2006 také stěžovatel dovolacímu soudu posléze předložil současně s doplňkem dovolání, v němž se již také dovolával rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 ze dne 2. 8. 2012. Dovolací soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2012 dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl po konstatování, že stěžovatel žádnou otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně právně významným, nepředložil. V odůvodnění svého rozhodnutí se stručně vyjádřil k dovolacím námitkám stěžovatele, aniž však jakkoliv reagoval na jeho upozornění na změnu judikatury v poměru k výkladu § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, k jeho poukazu na znaleckým posudkem stanovenou cenu nemovitostí pouze uvedl, že stěžovatel tuto námitku uplatnil v rozporu s § 241a odst. 4 o. s. ř., a na zásadní právní význam rozhodnutí z ní tudíž usuzovat nelze. Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v ní po obsáhlém popisu vývoje dané věci, jakož i námitek shora náznakem zmíněných, opakovaných v průběhu celého řízení, včetně jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy, upozorňuje také na to, že Nejvyšší soud se rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 ze dne 8. 2. 2012 odklonil od své dosavadní interpretace § 196 odst. 3 obchodního zákoníku, když konstatoval, že pokud byla ve smlouvě o převodu majetku podléhající § 196a odst. 3 obchodního zákoníku sjednána tržní cena, popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, a v návaznosti na to poukazuje na v daném případě sjednanou kupní cenu, přesahující cenu obvyklou, s tím, že nový výklad uvedeného ustanovení by měl být aplikován v co možná nejširší míře, neboť se tím přibližuje naplnění požadavku spravedlivého procesu. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti obsáhle rozvedených důvodů navrhl proto zrušení napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud jako účastník tohoto řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě argumentuje ve prospěch napadených rozhodnutí. Ke změně způsobu dříve ustálené interpretace důsledků porušení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 uvádí, že i když Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí připustil, že taková smlouva může být v určitých situacích platná, zároveň podle vedlejšího účastníka z rozhodnutí vyplývá, že není platná bez dalšího, s tím, že vždy je třeba posuzovat každý případ ad hoc s přihlédnutím ke specifikům a okolnostem dané kauzy. V této souvislosti tvrdí, že stěžovatel předmětné nemovitosti nezískal za cenu tržní, nýbrž za méně než polovinu jejich hodnoty. Současně poukázal na to, že se jednalo o smlouvu, která ve svých důsledcích zvýhodňovala stěžovatele na úkor ostatních věřitelů společnosti vedlejšího účastníka, a takový postup vede ex lege k absolutní neplatnosti smlouvy. Nejvyšší soud podle něj, ačkoliv rozhodoval v době, kdy již bylo uveřejněno průlomové rozhodnutí velkého senátu, postupoval secundum et intra legem, maje na paměti zachování práv a oprávněných zájmů účastníků řízení i v intencích práv ústavně zaručených. Z těchto a dalších ke všem stěžovatelovým námitkám se vyjadřujících důvodů proto navrhl odmítnutí, in eventum zamítnutí ústavní stížnosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Ok