I.ÚS 2420/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2420/11 ze dne 16. 11. 2011 N 197/63 SbNU 291 Kárné řízení proti soudci v případě nerespektování závazného právního názoru nadřízeného soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 16. listopadu 2011 sp. zn. I. ÚS 2420/11 ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. P., soudce, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2011 č. j. 13 Kss 11/2010-51, jímž byl stěžovatel uznán vinným, že jako soudce v rozporu s § 149 odst. 6 trestního řádu nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, že v konkrétních trestních věcech je třeba rozhodnout podle § 419 trestního zákoníku o poměrném zkrácení trestů uložených odsouzeným pachatelům před 1. 1. 2010, tedy zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, čímž spáchal kárné provinění podle § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla jako kárné opatření uložena důtka, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení. Výrok Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí spatřuje také zásah do nezávislosti soudce zakotvené v čl. 82 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a dále porušení práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím ve smyslu čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. 2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ve výroku o vině rozhodnutí kárného senátu chybí popis základních skutkových okolností pro užití příslušné právní kvalifikace kárného provinění a údaj o době, kdy se měl stěžovatel vytýkaného jednání dopustit, zejména nejsou uvedena konkrétní rozhodnutí, kterými stěžovatel nerespektoval závazný názor odvolacího soudu. Není rovněž popsáno, v čem spočívalo nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu, a ani uvedeno, kdy mělo k uvedenému skutku dojít. Stěžovatel má s ohledem na shora uvedené za to, že výrok o vině v napadeném rozhodnutí nevyplývá z popisu skutku, pro nějž byl podán návrh na zahájení kárného řízení. V samotném popisu skutku je sice obecně uvedeno 52 případů, nicméně konkrétně je zmíněno pouze 8 konkrétních případů označených spisovou značkou a jménem odsouzeného, a věci vedené pod sp. zn. 4 T 65/2008 a 4 T 30/2008 v tomto výčtu nejsou. Pokud jde o nerespektování závazného právního názoru ohledně § 149 odst. 6 trestního řádu vysloveného ve věcech 4 T 65/2008 a 4 T 30/2008, je v kárném návrhu konstatováno pouze ve vztahu k případům v popisu skutku uvedeným, a nikoliv ve vztahu k řízením, v nichž byl závazný právní názor odvolacího soudu vysloven. Stěžovatel tak v průběhu kárného řízení až do samotného ústního jednání nevěděl, co přesně mu je kladeno za vinu a jaké argumenty si má na svou obhajobu připravit, a to zejména s ohledem na nejasnost kárné žaloby, ve které nebyl odlišen petit od odůvodnění, resp. popis skutku od označení důkazů. 3. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že po celou dobu jednání nebyl jakkoliv poučen o svých právech, přestože v kárném řízení by měl být užit přiměřeně trestní řád, podle něhož má být obviněný o svých právech vždy poučen (§ 33 odst. 5 trestního řádu). Poslední a jediné poučení v tomto smyslu se mu dostalo v písemné výzvě k vyjádření ke kárnému návrhu a k možné podjatosti soudců a přísedících kárného senátu ze dne 18. 1. 2011. 4. Stěžovatel zdůrazňuje, že kárný soud při rozhodování o vině vycházel z formálně provedených důkazů spisy Okresního soudu v Liberci 4 T 65/2008 a 4 T 30/2008, zcela však pominul skutečnost, že soud prvního stupně založil své zamítavé rozhodnutí na dvou zásadních nosných důvodech. Za prvé, že obě skutkové podstaty užité podle trestního zákona nacházejí za daných skutkových okolností odraz v trestním zákoníku, tedy čin je nadále trestným činem z hlediska všech užitých skutkových podstat a není důvod ke krácení trestu. Za druhé, že při jednočinném souběhu dvou trestných činů, z nichž jeden již nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podle trestního zákoníku, nepřipadá zkrácení trestu v úvahu. Odvolací soud ke stížnosti státního zástupce a odsouzeného proti rozhodnutí o nezkrácení trestu podle § 419 trestního zákoníku usnesením ze dne 25. 5. 2010 č. j. 55 To 241/2010-91 zrušil usnesení soudu prvního stupně a uložil mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. V odůvodnění se však zabýval pouze jedním z důvodů, které ve svém rozhodnutí konstatoval soud prvního stupně, a vyslovil právní názor, že zkrácení trestu připadá v úvahu i u jednočinného souběhu. Okresní soud pak usnesením ze dne 19. 7. 2010 č. j. 4 T 65/2008-104 znovu rozhodl o zamítnutí žádosti odsouzeného. V odůvodnění výslovně uvedl, že je vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným ohledně problematiky zkracování trestů u jednočinného souběhu trestných činů. Zamítavé rozhodnutí založil znovu na právním názoru, že obě skutkové podstaty užité podle trestního zákona nacházejí za daných skutkových okolností odraz v trestním zákoníku, a čin je tedy nadále trestným činem z hlediska všech užitých skutkových podstat a není důvod ke krácení trestu. Kárný soud tak při hodnocení důkazů k věci 4 T 65/2008 zcela pominul skutečnost, že soud prvního stupně rozhodoval na základě jiného skutkového stavu a své rozhodnutí založil na jiném právním důvodu, než ke kterému vyslovil svůj závazný názor (podle § 149 odst. 6 trestního řádu) odvolací soud. Dle názoru stěžovatele hodnocení důkazů vybočilo z rámce volného hodnocení důkazů a je v rozporu s touto zásadu a s principem spravedlivého procesu. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že kárný soud při jednání neprovedl jím navržené důkazy, přičemž nesdělil důvody, pro které k provedení důkazů nepřistoupil. 5. Závěrem stěžovatel namítá, že názor kárného soudu, že soud prvního stupně je vázán právním názorem odvolacího soudu bez ohledu na odlišně zjištěný skutkový stav, je třeba považovat s přihlédnutím k výše zmíněným skutečnostem za neakceptovatelný. Stěžovatel poukazuje na platnou právní úpravu týkající se vázanosti soudce zákonem a mezinárodní smlouvou, a dovozuje, že soudce nemůže být vázán jakýmikoliv pokyny či názory vyslovenými na seminářích a školeních. Není ani vázán názorem nadřízeného soudu, nejde-li o případy výslovně stanovené zákonem (např. právě v § 149 odst. 6 trestního řádu). Zásah do nezávislosti soudu spatřuje stěžovatel i ve vztahu k výroku o vině ohledně sp. zn. 4 T 30/2008, kdy kárný soud nebral v úvahu skutečnost, že názor odvolacího soudu byl vysloven v jiné právní otázce, než která byla předmětem řízení o stížnosti. Stěžovatel zastává stanovisko, že odvolací soud nemůže vyslovit závazný právní názor ve věci, která nebyla soudem prvního stupně dosud řešena, a není oprávněn autoritativně uložit soudu prvního stupně povinnost určitým způsobem rozhodnout nebo vyložit zákon, aniž by soud prvního stupně o dané otázce sám dříve rozhodl. Výklad kárného soudu o závaznosti právního názoru odvolacího soudu podle § 149 odst. 6 trestního řádu ohledně otázky, která dosud nebyla soudem prvního stupně řešena, proto pokládá stěžovatel za zásah do nezávislosti soudu. II. 6. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, umožnil Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. 7. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z návrhu bylo patrno, co navrhovatelka, předsedkyně Okresního soudu v Liberci, kárně obviněnému vytýká, návrh byl stěžovateli řádně doručen, mohl se s ním seznámit a vyjádřit se k tvrzením v návrhu uvedeným, tj. k pochybením ve věcech označených spisovými značkami a skutkům v nich popsaným. O svých právech byl stěžovatel řádně poučen, jak vyplývá z vyrozumění o probíhajícím řízení, poučení a výzvy na straně 11 soudního spisu. Poučení v případě stěžovatele nebylo třeba opakovat, neboť z jeho postupu v řízení nevyplývalo, že by poskytnutému poučení nerozuměl. Kárný senát má za to, že výrok o vině je dostatečně určitý a má podklad v obsahu kárného návrhu, popis skutku uvedený v návrhu je srozumitelný a výstižný. Pokud stěžovatel kárnému senátu vytýká, že rozhodnutí o vině je založeno na nesprávném hodnocení důkazů, a v jeho důsledku na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, pak s ním kárný senát nesouhlasí a pro stručnost odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Kárný senát měl k dispozici všechny vytýkané spisy, tedy včetně spisů 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008. Zjištění z nich provedená jsou součástí kárného spisu. T