I.ÚS 265/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 265/09 ze dne 7. 7. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Gűttlera, soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České přístavy, a.s., IČ: 45274592, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 6, zastoupené JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008 sp. zn. 28 Cdo 4649/2007, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. května 2007 sp. zn. 9 Co 336/2005 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. listopadu 2004 sp. zn. 11 C 222/2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. února 2009, doplněnou dne 10. března 2009, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Těmito rozhodnutími byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví k pozemkům blíže označeným nacházejícím se v k. ú. Krásné Březno a pozemku p. č. 423 v k. ú. Neštěmice, proti žalovanému 1) Městu Ústí nad Labem a žalovanému 2) Agropol Trading, s.r.o. Stěžovatelka tvrdila, že vydáním těchto rozhodnutí orgány veřejné moci porušily její Ústavou zaručená základní práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 38 Listiny. Dále stěžovatelka namítala, že uvedeným rozsudkem došlo k extrémnímu nesouladu skutkových zjištění a provedených právních závěrů, což stěžovatelka považuje za svévolnou aplikaci jednoduchého práva, a tím porušení základního práva na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěry napadeného rozsudku pak rovněž porušují čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, protože zakládají nerovnoprávné postavení účastníků v právních vztazích, a konečně i čl. 2 odst. 3 Listiny, kdy za podklad ke vzniku právního vztahu byla vzata skutečnost, která není zákonem dána, i čl. 11 Listiny. Předmětem sporu byly pozemky v k. ú. Neštěmice a Krásné Březno v obci Ústí nad Labem, které mimo jiné tvoří veřejný přístav v Ústí nad Labem. Stěžovatelka svůj nárok opírala zejména o skutečnost, že předmětné pozemky byly v operativní správě Státní plavební správy, kterou stěžovatelka zprivatizovala podle privatizačního projektu ze dne 31. prosince 1991. Předmětné pozemky, jakož i další nemovitosti, byly vloženy v rámci privatizace do základního jmění stěžovatelky a zapsány v evidenci katastru nemovitostí. Na Město Ústí nad Labem (žalovaný č. 1) byly pozemky převedeny v roce 1996 záznamem dle zákona č. 172/1991 Sb. Dva z pozemků město Ústí nad Labem prodalo společnosti Agropol Trading, s.r.o. (žalovanému č. 2). Stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy dospěly k nesprávnému závěru, že ze Státní plavební správy (právní předchůdce stěžovatelky), nemohly předmětné nemovitosti do jejího vlastnictví platně přejít, neboť již v době rozhodnutí o privatizaci byly ze zákona převedeny na Město Ústí nad Labem. Stěžovatelka především namítala, že soudy v daném případě zaujaly nesprávný právní názor, když dovodily, že vydržením vlastnictví pozemků je nemohla stěžovatelka platně nabýt. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť hmotněprávní posouzení věci již bylo vyřešeno judikaturou dovolacího soudu i soudy nižší instance. Dle tvrzení stěžovatelky, dovolací soud sice pregnantně stanovil přechod majetku na Město Ústí nad Labem dle zákona č. 172/1991 Sb., ale nevzal v úvahu, že před 31. prosincem 1949 nemohl majetek vlastnit stát. II. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 11 C 222/2000, z nějž zjistil, že žalobou ze dne 7. září 2000 se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemkových parcel v k. ú. Krásné Březno a pozemku p. č. 423 v k. ú. Neštěmice, proti žalovanému Městu Ústí nad Labem s tvrzením, že tyto měly přejít do jejího vlastnictví na základě privatizačního projektu, schváleného ministrem pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR ze dne 25. dubna 1992. Soud usnesením připustil, aby na straně žalované přistoupil další účastník, neboť došlo ke změně vlastnictví některých sporných nemovitostí. V průběhu soudního řízení Město Ústí nad Labem prodalo dva pozemky společnosti Agropol Trading s.r.o. (žalovanému č. 2). Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. listopadu 2004 (11 C 222/2000-120), zamítl žalobu stěžovatelky. Stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení prvému žalovanému ve výši 12.346,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného. Dále rozhodl, že stěžovatelka a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. května 2007 (9 Co 336/2005-149), potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku o určení vlastnictví k pozemkům blíže označeným nacházejícím se v k. ú. Krásné Březno a pozemku p. č. 423 v k. ú. Neštěmice. Dále změnil výrok o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je povinna nahradit náklady řízení prvému žalovanému ve výši 6.396,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného a ohledně nákladů odvolacího řízení je uložil stěžovatelce nahradit prvému žalovanému ve výši 12.346,- Kč. Dále rozhodl, že stěžovatelka a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 26. listopadu 2008 (28 Cdo 4649/2007-165) podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné. III. Ústavní soud vycházeje z ústavní stížnosti, textu napadených rozhodnutí a spisu obecného soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat. Otázka, která se stěžovatelce jeví jako sporná, totiž, zda v daném případě právní předchůdce stěžovatelky mohl, se zřetelem ke všem okolnostem, být v dobré víře a zda došlo k vydržení vlastnictví sporných nemovitostí, byla řešena obecnými soudy všech stupňů. Stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jeho přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka vymezila právní otázku tak, zda může stěžovatelka započíst oprávněnou držbu nemovitostí svými právními předchůdci ve vztahu k předmětným nemovitostem před 1. lednem 1992 do doby vydržení (byť k nim tito předchůdci měli pouze právo hospodaření). Dovolací soud k vymezené právní otázce konstatoval, že právní úprava hospodářských vztahů mezi tehdejšími socialistickými organizacemi, mezi nimiž nebylo většinou převáděno vlastnictví (státní), ale správa národního majetku, vede k závěru, že Státní plavební správa nemohla být oprávněným držitelem ve smyslu ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. Tento subjekt předmětné pozemky jako národní majetek spravoval; jeho vědomost o výkonu práva prostřednictvím tohoto institutu vylučovala dobrou víru v případě vlastnictví. Rozhodným se přitom Ústavnímu soudu jeví pouze otázka, zda mohly pozemky, o jejichž určení vlastnictví stěžovatelka žalovala, být v okamžiku účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví stěžovatelky. Závěr obecných soudů se v této věci Ústavnímu soud jeví učiněný v souladu se skutkovými zjištěními a zaujatý právní názor není v takovém nesouladu se skutkovým stavem, který by jedině zásah Ústavního soudu odůvodňoval. Městu Ústí nad Labem (žalovanému 1) svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem dle výpisu z katastru nemovitostí a Agropol Trading s.r.o. (žalovaný č. 2) je vlastníkem pozemků, které koupil od žalovaného 1) a své vlastnictví dovozuje od tohoto právního předchůdce. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že sporné nemovitosti byly ke dni 31. prosince 1949 ve vlastnictví Města Ústí nad Labem, které je nabylo koncem 19. století. Pozemky p.č. 1672 v k. ú. Krásné Březno a p.č. 423 v k. ú. Neštěmice získalo úředním rozhodnutím o konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. v prosinci 1949. Pokud došlo k zápisu vlastnictví k těmto po