I.ÚS 2720/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2720/23 ze dne 5. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti M - KOVO s.r.o. se sídlem Rantířov 143, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 47/2023-80 ze dne 10. 8. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 49/2021-485 ze dne 25. 1. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a obce Rantířov a Magistrátu města Jihlavy jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci Předcházející řízení 1. Stěžovatelka se od roku 2014 v obci Rantířov (dále též "obec") snažila provozovat linku alkalického zinkování a černění (dále též "automatická linka"). Magistrát města Jihlavy jako stavební úřad (dále též "stavební úřad") na žádost stěžovatelky dodatečně povolil její stavbu (vymezil ji jako "automatickou linku alkalického zinkování a černění a zneškodňovací stanice odpadních vod"). Učinil tak přes odpor obce, která proti dodatečnému povolení stavby podala odvolání, ale Krajský úřad Kraje Vysočina (dále též "krajský úřad") rozhodnutí potvrdil. 2. Krajský soud v Brně však dodatečné povolení stavby k žalobě obce zrušil pro jeho rozpor s územním plánem, který připouštěl toliko drobnou výrobu, a věc vrátil krajskému úřadu k dalšímu řízení (rozsudkem č. j. 30 A 116/2017-346 ze dne 12. 10. 2017). Kasační stížnost krajského úřadu a stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl (rozsudkem č. j. 8 As 264/2017-174 ze dne 25. 7. 2018). 3. Stavební úřad následně stěžovatelce na stejné parcele dodatečně povolil stavbu "přístavba haly v areálu společnosti M-KOVO"; krajský úřad rozhodnutí potvrdil. Toto dodatečné stavební povolení však Krajský soud v Brně k žalobě obce opět zrušil (rozsudkem č. j. 30 A 112/2019-52 ze dne 27. 2. 2020); kasační stížnost krajského úřadu a stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl (rozsudkem č. j. 2 As 97/2020-96 ze dne 31. 5. 2022). 4. Obec se opakovaně domáhala zahájení řízení o odstranění nepovolené stavby, včetně automatické linky. V roce 2021 stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby, kterou vymezil jako "stavební úpravy v části objektu stávající haly na poz. St. Č. 117 k. ú. Rantířov, za účelem instalace technologie automatické linky alkalického zinkování a černění." Obec však toto vymezení považovala za nedostatečné, neboť nezahrnuje samotnou automatickou linku. První fáze řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu 5. Obec proto ke Krajskému soudu v Brně podala žalobu proti nezákonnému zásahu ze strany stavebního úřadu spočívajícím v nezahájení řízení o odstranění stavby automatické linky. Krajský soud žalobě rozsudkem č. j. 30 A 49/2021-140 ze dne 15. 12. 2021 vyhověl a přikázal stavebnímu úřadu zahájit řízení o odstranění stavby automatické linky. Stavební úřad se vykonatelnému rozsudku podřídil a rozšířil předmět řízení o odstranění stavby. 6. Nejvyšší správní soud však následně rozsudkem č. j. 10 As 34/2022 ze dne 16. 8. 2022 ke kasační stížnosti krajského úřadu a stěžovatelky rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V části se ztotožnil s krajským soudem a uvedl, že od citovaného rozsudku č. j. 30 A 116/2017-346 bylo postaveno najisto, že stavební úpravy ve výrobní hale nemůže stavební úřad dodatečně povolit, přičemž už dávno mělo být ukončeno řízení o jejich odstranění. Od stavby (i v podobě stavebních úprav) je však třeba odlišit změnu v užívání stavby (např. změna způsobu výroby), k níž je také třeba povolení stavebního úřadu; v případě nepovolených změn lze užívání stavby zakázat. Svůj závěr, že samotná automatická linka je stavbou, resp. součástí stavební úpravy, měl krajský soud odůvodnit podrobněji a případně za účelem dokazování nařídit jednání. Od tohoto posouzení se totiž odvíjí, v jakém řízení se může obec proti automatické lince bránit, zda v řízení o odstranění stavby nebo v řízení o zákazu užívaní stavby; v obou případech se může obec zásahovou žalobou proti stavebnímu úřadu domáhat zahájení řízení z moci úřední. Napadený rozsudek Krajského soudu v Brně 7. Jelikož mezitím bylo řízení zahrnující odstranění automatické linky již zahájeno, umožnil krajský soud změnu zásahové žaloby ze zápůrčí na deklaratorní. Následně žalobě v záhlaví uvedeným rozsudkem opět vyhověl a určil, že "nezahájení řízení z moci úřední o odstranění nepovolené stavby automatické linky alkalického zinkování a černění umístěné na pozemku parc. č. 117 v k. ú. Rantířov, v areálu Rantířov č. p. 143, v době podání žaloby bylo nezákonným zásahem". Krajský soud si pro posouzení, zda je automatická linka součástí stavební úpravy, vyžádal další podklady a provedl rozsáhlé dokazování. Uzavřel, že došlo k nepovolené změně stávající stavby, přičemž automatická linka je nedílnou součástí stavebních úprav. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu 8. Nejvyšší správní soud následně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl kasační stížnosti stavebního úřadu a stěžovatelky. S odkazem na judikaturu upozornil, že pokud zásah skončí teprve v průběhu řízení před správním soudem, žalobce může na změnu skutkového stavu reagovat a žalobu změnit. Jinak se ztotožnil s hodnocením krajského soudu, že automatická linka je součást stavebních úprav podle § 2 odst. 5 písm. c) tehdejšího stavebního zákona. Stavební úřad měl proto povinnost zahájit řízení o odstranění stavby, resp. stavebních úprav, podle § 129 odst. 2 tehdejšího stavebního zákona v rozsahu stavebních úprav jako celek, tedy včetně instalace automatické linky. II. Ústavní stížnost 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces, porušení práva na rovné zacházení a rovné procesní postavení a porušení práva vlastnit majetek. Domáhá se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Její námitky lze rozdělit do tří okruhů. 10. Zaprvé, podle stěžovatelky "není a nikdy nemůže být rolí správního soudu znovu a v podrobnostech přezkoumávat skutková zjištění učiněná správním úřadem ani měnit [a] zasahovat do jeho výkladu neurčitých pojmů, potažmo správního uvážení tam, kde nedošlo k excesu, jež by znamenal nepřípustné vybočení z mezí správního uvážení". Správní soudy však v této věci takto postupovaly. Námitkou stěžovatelky o překročení pravomoci správních soudů se Nejvyšší správní soud v podstatě nezabýval. 11. Zadruhé stěžovatelka uvádí, že správní soudy pojem stavby vyložily zcela excesivním způsobem a vycházely z nesprávného skutkového stavu. Obsáhle polemizuje s jejich závěry k tomu, co je stavbou a zda za ni lze považovat automatickou linku. Uvádí, že v obdobných případech se k modernizaci výrobních zařízení stavební povolení nevyžaduje, a je tak zasahováno do jejího legitimního očekávání. Současně namítá, že soudy nezadaly znalecké posudky, přičemž bez něj nelze učinit závěr, že automatická linka je stavbou ve stavebně-technickém smyslu. 12. Zatřetí stěžovatelka namítá, že soud neměl připustit změnu zásahové žaloby podané obcí na žalobu deklaratorní, ale měl žalobu zamítnout. Změnu žalobního petitu považuje za nebezpečný precedens a za obcházení zákona, neboť k rozhodnutí je příslušný jiný soud v jiném řízení; zákon č. 82/1998 Sb. nelze suplovat prostředky správního soudnictví. III. Posouzení věci 13. Procesní podmínky řízení o ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupenou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a nejsou dány ani důvody její nepřípustnosti. 14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 15. Stěžovatelka se vymezuje proti tomu, aby správní "soudy znovu a v podrobnostech přezkoumávaly skutková zjištění učiněná správním úřadem." K tomu je však nezbytné připomenout, že soudní kontrola veřejné správy se neomezuje na řešení právních otázek. Už podle zákona č. 36/1876 ř. z., o zřízení správního soudu, mohly soudy přezkoumávat skutkový stav, byť v omezené podobě. Nynější správní soudnictví je postaveno na principu, že soudy mohou samostatně provádět dokazování a činit z něj vlastní skutkové závěry (podle § 52 soudního řádu správního, s korektivem v podobě § 75 odst. 1 s. ř. s.). Bez něj by nemohlo být účinně naplněno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 18/96 a II. ÚS 281/2009). Správním soudům proto nelze v této věci ničeho vytknout. 16. Stěžovatelka nastoluje otázku vztahu správních soudů a správních orgánů v systému dělby moci, když brojí proti tomu, aby správní soudy správním orgánům zasahovaly do "výkladu neurčitých pojmů, potažmo správního uvážení tam, kde nedošlo k excesu, jenž by znamenal nepřípustné vybočení z mezí správního uvážení." V této věci je předmětem sporu interpretace neurčitých právních pojmů stavebního práva. Je třeba připustit, že správní orgány mohou mít důležitou rol