I.ÚS 2808/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2808/22 ze dne 6. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem Chmelova 357/2, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019, č. j. 62 T 1/2019-10802, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, č. j. 3 To 4/2020-11340, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, č. j. 8 Tdo 728/2021-12027, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2022, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel shora uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za něž byl odsouzen podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody podle § 43 odst. 1 trestního zákoníku v délce šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výši 500 denních sazeb po 2 000 Kč (celkem tedy ve výši 1 000 000 Kč) za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v délce jednoho roku podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku, v tehdy platném a účinném znění, a podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti let. 3. Skutky, kladené stěžovateli za vinu, měly, stručně vyjádřeno, spočívat v tom, že stěžovatel se měl na počátku roku 2015 po předchozí domluvě s jedním ze spoluobviněných zařadit společnost X, jako její jednatel do účelově vytvořeného řetězce právnických osob, které mezi sebou navazovaly obchodní vztahy při obchodování s řepkovým semenem, které byly pouze účelové, neboť reálně veškeré obchody s cílovými zákazníky realizovala právě společnost X, s cílem snížit daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty uvedené společnosti a potažmo se obohatit o finanční prostředky odpovídající zkrácené dani z přidané hodnoty, resp. vylákané výhodě na této dani, neboť obchody reálně provozované společností X, měly být správně zdaněny z hodnoty skutečně realizovaných plnění, tedy z celé výše prodejních cen, aniž by si mohla nárokovat odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, avšak daň odvedla toliko z tzv. marže vzhledem k účelovým obchodům mezi právnickými osobami představujícími uměle vytvořený řetězec, v němž měla zboží účelově od rovněž účelově zařazeného dodavatele ze Slovenské republiky zakoupit společnost Ventus Energo, s.r.o., která toliko formálně nabyté plnění obratem prodala dalším společnostem s uměle vytvořenou ztrátou, fakticky rovnající se výši daně z přidané hodnoty plynoucí toliko z přijatého plnění, kde daňový základ zboží přijatého ze zahraničí po odečtení daně z přidané hodnoty vytvořil nový daňový základ pro navazující, toliko účetně vedené tuzemské obchody, ale fakticky zboží přímo prodala společnosti X, která následně odprodala zboží konečnému zákazníkovi, přičemž společnosti Ventus Energo, s.r.o., tak formálně vznikla povinnost odvést daň z přidané hodnoty z takto účetně vykázaných obchodů, již tato společnosti nikdy neodvedla, čímž byla daň zkrácena v celkovém rozsahu 1 016 663,50 Kč a v období prosinec 2015 až červenec 2016 měl stěžovatel společnost X, za stejným účelem zařadit do obdobného řetězce jiných právnických osob operujících obdobným způsobem při obchodu s řepkovým olejem, čímž společnost X, zakrývala skutečnost, že je prvodovozcem této komodity, v důsledku čehož přiznala daň z přidané hodnoty na výstupu z uskutečněných prodejů konečným zákazníkům, ale současně si neoprávněně nárokovala odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, tedy tuto daň přiznala pouze z prodejní marže, zatímco údajní první dovozci do České republiky buď vůbec nepodávali daňová přiznání, případně v nich nepřiznávali tyto obchody, přičemž daň byla takto zkrácena souhrnně o 10 007 414,05 Kč a bezprostředně hrozilo zkrácení v souhrnné částce 22 086 302,79 Kč (dále jen "předmětné skutky"). 4. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolání, na jehož podkladě odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil ohledně stěžovatele a jednoho jeho spoluobviněného výrok o náhradním trestu odnětí svobody z důvodu změny právní úpravy, ke které v mezidobí došlo, přičemž ve zbytku zůstal napadený rozsudek beze změn. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nejprve rekapituluje procesní průběh, vymezuje svá ústavně zaručená základní práva, která dle jeho názoru byla napadenými rozhodnutími porušena, a přibližuje svůj náhled na závěry obecných soudů, následně vznáší vlastní námitky: 1) absence řádného zdůvodnění a hodnocení důkazů; 2) extrémní rozpor skutkových zjištění s obsahem spisu; 3) porušení obžalovací zásady; 4) opomenuté důkazy a argumenty obhajoby; 5) nezákonnost důkazů - telefonních odposlechů; 6) porušení práva na zákonného soudce. Smysl těchto jednotlivých námitek lze shrnout následovně: 6. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že obecné soudy řádným způsobem své závěry neodůvodnily. Z odůvodnění napadených rozhodnutí není patrné, jak naložily s kterým konkrétním důkazem a své skutkové závěry vyjádřily toliko paušálním a souhrnným způsobem. Obecné soudy se také blíže nezabývaly konkrétními okolnostmi jednotlivých obchodních případů a nevypořádaly se dostatečně s argumenty obhajoby. V odůvodnění napadených rozhodnutí spatřuje dále stěžovatel vnitřní nekonzistenci, neboť na jedné straně nalézací soud dospěl k závěru, že předmětný řetězec společností byl provozován bez ekonomického opodstatnění, na straně druhé dovodil, že obchody reálně probíhaly. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že obecné soudy předpojatým způsobem zařazovaly předmětné obchodní případy do šablony jiných případů úniků na dani z přidané hodnoty, a tomu přizpůsobily argumentaci i dokazování. 7. Ad 2) se stěžovatel vymezuje vůči závěru obecných soudů o své vině předmětnými skutky. Má za to, že objektivní ani subjektivní stránka trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby mu nebyly prokázány. Stěžovatel nevytvářel žádný účelově vytvořený řetězec právnických osob páchajících daňovou trestnou činnost ani se do něj nezapojoval, a jestli takový řetězec fungoval, dělo se tak bez jeho vědomí. Sám nalézací soud dospěl dle stěžovatele ke stejnému skutkovému závěru a až při vyhlašování napadeného rozsudku mělo podle něj dojít "ke změně skutku" a stěžovatel byl uznán vinným za samotné zařazení do řetězce obchodních společností dopouštějících se daňové trestné činnosti, ačkoliv bylo prokázáno, že společnost X, obchodovala jen s bezprostředními obchodními partnery, řádně hradila částky odpovídající dani z přidané hodnoty z realizovaných kupních cen a stěžovatel o existenci předmětného řetězce neměl povědomí, tento byl provozován jinými osobami a stěžovatel ani společnost X, nikdy z jejich činnosti neprofitovali. Pouhý vstup do obchodních vztahů s bezprostředními tuzemskými obchodními partnery nemoh