I.ÚS 3013/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3013/23 ze dne 6. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 276/2023-171 ze dne 26. října 2023, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ("nalézací soud") sp. zn. 4 T 139/2020 ze dne 30. prosince 2020 bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele, neboť stíhaný skutek nebyl trestným činem. Stížnost státní zástupkyně Městský soud v Praze ("odvolací soud") zamítl usnesením sp. zn. 5 To 36/2021 ze dne 10. února 2021. 2. V důsledku vydání uvedených rozhodnutí se stěžovatel domáhal proti státu (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti jako žalovaná) náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen "zákon č. 82/1998 Sb." II. Napadená rozhodnutí a jejich obsah 3. Rozsudkem č. j. 18 C 449/2021-68 ze dne 12. července 2022 uložil nalézací soud žalované povinnost zaplati žalobci - stěžovateli - (I) 35 325 Kč s příslušenstvím a (II) na náhradě nákladů řízení 20 196,51 Kč. K odvolání žalované odvolací soud usnesením č. j. 53 Co 378/2022-98 ze dne 1. prosince 2022 rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem č. j. 18 C 449/2021-141 ze dne 30. května 2023 nalézací soud (I) uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 18 325 Kč s příslušenstvím, (II) zamítl žalobu stěžovatele co do částky 17 000 Kč a (III) žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalované změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že (I) žalobu v rozsahu odvolání zamítl, (II) žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem a (III) uložil stěžovateli povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení 900 Kč. III. Argumentace stěžovatele 4. Podle stěžovatele žalovaná v civilním řízení nesporovala odpovědnost státu za způsobenou škodu ani účelnost vynaložených nákladů, domáhala se však vystavení faktury obhájkyní a jejího proplacení stěžovatelem. Nalézací soud rozhodl v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2678/2020-162 ze dne 29. září 2021, v němž se uvádí, že náhrada podle § 31 zákona č. 82/1998 Sb. zahrnuje nejen skutečně vynaložené náklady (v tomto případě na obhajobu), ale i platný závazek (stěžovatele vůči obhájkyni). Proto nalézací soud uložil ve smyslu § 2952 obč. zák. správně žalované povinnost zprostit stěžovatele dluhu - a přiznal mu náhradu škody (15 325 Kč) i nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání (20 000 Kč). 5. Odvolací soud se ohledně náhrady škody s nalézacím soudem ztotožnil, rozsudek však zrušil s odkazem na nepřiměřenost výše přiznané nemajetkové újmy. Za této situace nalézací soud znovu stěžovateli přiznal náhradu škody v plné výši a nemajetkové újmy již jen 3 000 Kč. Žalovaná se pak odvolala jen proti výroku o povinnosti nahradit stěžovateli škodu, nikoli již proti povinnosti nahradit nemajetkovou újmu. 6. Odvolací soud nejprve vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím bez jednání; žalovaná na rozdíl od stěžovatele s rozhodnutím bez jednání nesouhlasila. Z toho stěžovatel vyvodil, že v odvolacím řízení nebudou prováděny žádné důkazy, postup podle § 115a o. s. ř. je vyloučen, zejména za situace, kdy odvolací soud již dříve původní závěry nalézacího soudu potvrdil. Nařízeného ústního jednání se zástupkyně stěžovatele nezúčastnila, neboť musela dát z důvodu nutné obhajoby přednost jinému jednání, stěžovatel sám nechtěl zvyšovat náklady řízení ani oddalovat rozhodnutí ve věci samé, a proto souhlasil s tím, že řízení proběhne i v jeho nepřítomnosti. Takový postup by stěžovatel ani jeho zástupkyně nezvolili, sdělil-li by odvolací soud, že na základě obsahu spisu je ještě důvod poučit stěžovatele podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Přesto odvolací soud žalobu na náhradu škody zamítl s tím, že v řízení nebyl prokázán vznik dluhu stěžovatele vůči jeho obhájkyni. 7. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud neměl věc dostatečně nastudovanou a změna jeho postoje nastala až po důkladnějším seznámení se spisem těsně před jednáním. Jde-li o námitku neprokázání dluhu, má stěžovatel za to, že odvolací soud si protiřečí, souhlasí-li s existencí reálného dluhu (odst. 10) a současně zpochybňuje uzavření ústní dohody mezi stěžovatelem a jeho obhájkyní (odst. 13). Obhájkyně byla již dříve seznámena s jeho rodinnou situací, mohla odhadnout vývoj trestního řízení, a proto byli domluveni, že nebude-li stěžovatel odsouzen, bude uplatněna náhrada škody podle zákona č. 82/1998 Sb. u žalované. Řízení probíhalo dlouho s ohledem na covidovou pandemii, stěžovatel byl v nejistotě ohledně výsledku řízení, a proto jej obhájkyně nezatěžovala platbou za obhajobu a sama nesla celé náklady - písemná smlouva uzavřena nebyla. Odvolací soud ale takové jednání označil za nelogické a nárok stěžovateli odepřel. 8. Nalézací soud provedl dokazování obsahem trestního spisu a opakovaně rozhodl správně, odvolací soud však stěžovateli upřel právo domáhat se zproštění jeho dluhu. V postupu a rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 7 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a proto navrhuje zrušit napadený rozsudek. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost podal stěžovatel řádně zastoupený podle § 30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a návrh není podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný. 10. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli obecným soudem dalšího stupně ani běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, není-li současně porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud zasáhne při zjištění nejzávažnějších pochybení, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li svévole. V. Vlastní posouzení věci 11. Z vyžádaného spisu se podává průběh řízení. Nalézací soud nejprve vydal platební rozkaz (č. j. 18 C 449/2021-14 ze dne 9. listopadu 2021), po podání odporu nařídil na 12. července 2022 jednání, na kterém byly strany po provedení listinných důkazů poučeny o koncentraci řízení v souladu s § 118 odst. 1 až 3 o. s. ř. K výši nemajetkové újmy byl navržen důkaz výslechem svědkyně (stěžovatelovy partnerky) a z procesní opatrnosti i stěžovatele. Po vyslovení právního názoru nalézacího soudu a poučení podle § 119a odst. 1 ve spojení s § 118b odst. 2 o. s. ř. uvedla žalovaná, že požaduje prokázání škody, nikoli nezbytně dokladem o zaplacení obhajného, ale o vyúčtování (například fakturu). V závěrečném návrhu žalovaná navrhla žalobu zamítnout, neboť nebylo prokázáno, že mimosmluvní odměna nebyla nižší, než tvrzená škoda; obdobně se vyjádřila v odvolání proti rozsudku č. l. 83 verte. 12. Odvolací soud zrušil první rozsudek nejen pro nepřesvědčivé odůvodnění výše přiznané nemajetkové újmy, ale rovněž pro neprokázání vzniku škody - výše pohledávky obhájkyně a účelnosti jí vynaložených nákladů (bod. 14), přičemž sdílel judikované závěry, že za škodu lze považovat i existující závazek (bod 13). Nalézacímu soudu uložil doplnit tvrzení a důkazy k nemajetkové újmě i k náhradě nákladů obhajoby (bod 20). 13. Teprve v novém projednání nalézací soud provedl výslech svědkyně, znovu poučil účastníky podle § 119a odst. 1 ve spojení s § 118b odst. 1 o. s. ř. a poskytl stěžovateli deset dnů k doplnění tvrzení a označení dalších důkazních návrhů. Ve vztahu k náhradě škody považoval stěžovatel provedené důkazy za dostatečné, nic dalšího nenavrhl a z jednání nalézacího soudu dne 30. května 2023 se omluvil on i jeho zástupkyně. Nalézací soud žalovanou znovu poučil podle § 119b odst. 1 ve spojení s § 118b odst. 1 o. s. ř., provedl důkaz trestním spisem, aby ověřil účelnost úkonů provedených obhájkyní stěžovatele. V závěrečné řeči žalovaná znovu namítla, že nebyl prokázán vznik škody (závazku stěžovatele k obhájkyni) a navrhla žalobu zamítnout; nato nalézací soud vyhlásil rozsudek. 14. V novém odvolání žalovaná brojila jen proti výroku o náhradě škody a odkázala na usnesení odvolacího soudu, podle kterého náhrada škody náleží za vzniklý závazek, "avšak za