I.ÚS 3301/23 – Ústavní soud

I.ÚS 3301/23 ze dne 13. 3. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Rubešova 162/8, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023 č. j. 33 Cdo 3011/2022-191, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. června 2022 č. j. 30 Co 194/2021-152 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. září 2021 č. j. 12 C 156/2021-112, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Statky Hostivař a. s., sídlem Antala Staška 1859/34, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala vůči vedlejší účastnici jako žalované určení, že je vlastnicí pozemku p. č. X v k. ú. a obci D. (dále jen "sporný pozemek") [výrok I.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení [výrok II.]. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 15. 6. 2020 nabyl právní moci rozsudek ze dne 5. 5. 2020 č. j. 29 Co 290/2019-513, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 3. 10. 2019 č. j. 15 C 232/2018-376, nahrazující projev vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu, uzavřít s Helenou Bártlovou smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, přičemž jedním z pozemků byl sporný pozemek. Hana Bártlová byla zapsána jako vlastnice sporného pozemku do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 2. 9. 2020. Dne 1. 10. 2020 uzavřela Hana Bártlová kupní smlouvu, jíž prodala sporný pozemek vedlejší účastnici, a ta byla jako vlastnice zapsána do katastru nemovitostí ke dni 8. 10. 2020. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2868/2020 byl zrušen (mimo jiné) rozsudek krajského soudu ze dne 5. 5. 2020 č. j. 29 Co 290/2019-513 v části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ze dne 3. 10. 2019 č. j. 15 C 232/2018-376, ve znění opravných usnesení, pokud jím byl nahrazen projev vůle žalované (zde stěžovatelky) k bezúplatnému převodu předmětného pozemku na Hanu Bártlovou, a věc byla v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. V nyní posuzované věci okresní soud žalobě stěžovatelky nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že na posuzovaný případ je třeba aplikovat § 243g odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Kupní smlouva byla uzavřena dne 1. 10. 2020, tedy po právní moci rozhodnutí okresního soudu ze dne 3. 10. 2019 č. j. 15 C 232/2018-376, jež Nejvyšší soud zrušil až dne 13. 10. 2020. Uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nemohou být poměry vedlejší účastnice, která nebyla a není účastnicí řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 232/2018, dotčeny. Výhrady směřující k výši kupní ceny a absenci dobré víry okresní soud nesdílel. Vědomost o podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo možno předpokládat. Naopak dobrá víra v zápis v katastru nemovitostí se podle § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, předpokládá. Nesprávné výše kupní ceny se stěžovatelka podle okresního soudu dovolávat nemůže, neboť nebyla stranou kupní smlouvy. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.), když se ztotožnil se závěry okresního soudu. Po doplnění dokazování dospěl krajský soud k závěru, že z učiněných skutkových zjištění nelze dovodit, že okolnosti uzavření předmětné kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2020 sledovaly nemravné cíle, tj. že by kontraktační jednání vedlejší účastnice vykazovalo charakter, jenž se zjevně příčí dobrým mravům a který právní norma sankcionuje neplatností (§ 588 občanského zákoníku), navíc v situaci, kdy obě smluvní strany věděly o podaném dovolání v původním řízení (sp. zn. 15 C 232/2018). Krajský soud rovněž dovodil, že sama nízká kupní cena nemusí být závazně nastavena cenovými předpisy, byla-li výsledkem smluvního ujednání účastníků, nemůže naplnit znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy a ve svém důsledku být absolutně neplatným jednáním. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud poukázal na to, že podle § 243g odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dříve podle § 243d odst. 2 o. s. ř.), právní poměry (vztahy) někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. Závěr, že pro účely aplikace této zásady není podstatná okolnost, zda pozdější nabyvatel nemovitosti jednal při nabývání nemovitosti v dobré víře, že věc kupuje od vlastníka, ačkoli ji objektivně vzato nabyl od nevlastníka (tedy, že ochrana práv třetích osob podle § 243g odst. 2 o. s. ř., nevyžaduje, aby třetí osoba nabyla vlastnické právo od nevlastníka v dobré víře), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že v rozsudku ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2178/2013 zdůraznil, že nabyla-li třetí osoba (i před 1. 1. 2014) na základě smlouvy, která je vadná jen pro nedostatek práva předchůdce, právo od neoprávněného, kterému svědčilo v té době pravomocné soudní rozhodnutí, pak právo, které její předchůdce ve skutečnosti neměl, nabyla originárním způsobem a na jeho existenci nemůže mít vliv to, že později bylo pravomocné rozhodnutí zrušeno. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že k otázce "dobré víry" se vyjádřil v rozsudku ze dne 22. 12. 2016 sp. zn. 29 Cdo 4938/2014, v němž učinil závěr, podle něhož pro účely aplikace § 243d odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012), není podstatná okolnost, zda pozdější nabyvatel při nabývání nemovitost jednal v dobré víře o tom, že věc kupuje od vlastníka (ačkoli ji objektivně vzato nabyl od nevlastníka). Pro rozhodnutí krajského soudu nebyla určující otázka existence vztahu mezi restituentem a třetí osobou, která de facto disponuje s restitučním nárokem restituenta. Pro její řešení tak podle Nejvyššího soudu nemůže být dovolání přípustné. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že v průběhu řízení před obecnými soudy zdůrazňovala nutnost posouzení otázky dobré víry vedlejší účastnice a restituentky při uzavírání kupní smlouvy, tedy i vytvoření "systému" mezi restituentem a třetí osobou, soukromou společností, kdy soukromá společnost de facto disponuje restitučním nárokem restituenta, sama si vybírá náhradní pozemky, které jménem restituenta nárokuje v soudních řízeních a následně je od restituenta vykupuje za nepřiměřeně nízkou cenu (a tím profituje), je či není zneužitím restitučních předpisů. Podle názoru stěžovatelky obecné soudy měly otázku dobré víry vedlejší účastnice a restituentky vyřešit jako otázku předběžnou. Dospěly-li by obecné soudy na základě dokazování k závěru, že v jednání restituentky a vedlejší účastnice absentuje dobrá víra a jde o zneužití restitučních předpisů, mělo by to vliv na rozhodnutí ve věci samé. 6. Stěžovatelka uvádí, že ve svém dovolání uplatnila otázku zneužití restitučních předpisů, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud se však touto otázkou, která byla pro meritorní rozhodnutí v předmětné věci stěžejní a v dovolací praxi nebyla dosud řešena, nezabýval. Nejvyšší soud navíc v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nevysvětlil, z jakého důvodu uvedenou otázku meritorně neposoudil a proč podle jeho názoru na jejím zodpovězení není rozhodnutí krajského soudu závislé. Uvedeným postupem Nejvyšší soud porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud se vzhledem k opomenutí vyřešení stěžovatelkou předestřené otázky řádně nevypořádal s neexistencí dobré víry vedlejší účastnice jakožto kupující předmětný pozemek. Stěžovatelka poukazuje na to, že pozemek byl vydán na základě rozsudku krajského soudu ze dne 5. 5. 2020 č. j. 29 Co 290/2019-513, který nabyl právní moci 15. 6. 2020. Dne 17. 9. 2020 byl zástupce restituentky inform