I.ÚS 3413/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3413/11 ze dne 23. 7. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Liborem Knotem, advokátem se sídlem Tř. Tomáše Bati 196, 760 01 Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 3 Tdo 850/2011, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. 2 To 101/2010, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 11. 10. 2010 sp. zn. 61 T 11/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud zjistil ze spisu obecného soudu následující. V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen "tr. zákoník"), jehož se dopustil jednáním pod bodem 1) rozsudku tím, že "dne 29. 10. 2009 v přesněji nezjištěné době ve večerních hodinách na účelové komunikaci u obce K. vpravo od silnice vedoucí z obce D. do V. O., okres Z., a v osobním motorovém vozidle zn. Honda ACCORD combi vínové barvy, jehož byl uživatelem, na tomtéž místě, fyzicky napadl z dosud nezjištěných důvodů v úmyslu způsobit mu těžkou újmu na zdraví, poškozeného J. Š., a to tak, že jej zejména dosud nezjištěnou střelnou zbraní střelil jednou do pravé nohy do oblasti kolena a dále jej vícekrát udeřil do hlavy a horní poloviny těla, čímž způsobil poškozenému průstřel podkolenní tepny a žíly pravé dolní končetiny v oblasti kolenního kloubu a dále tržnězhmožděnou ránu v levé temenní krajině, zlomeninu temenní kosti, zhmoždění v oblasti levého temenního laloku mozku, zlomeninu horní čelisti a nosních kostí a další tržnězhmožděné rány v oblasti obličeje a krku, a poté poškozeného zanechal na této účelové komunikaci, přičemž na následky utrpěného zranění poškozený na tomto místě zemřel, kdy bezprostřední příčinou smrti bylo vykrvácení z roztržené podkolenní tepny a žíly v důsledku střelné rány"; a dále trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), kterého se dopustil jednáním pod bodem 2) rozsudku tím, že "dne 7. 10. 2009 v přesněji nezjištěné době v odpoledních hodinách ve Z., si bez souhlasu P. M., ponechal jeho legálně drženou samonabíjecí pistoli ČZ vzor 75 B ráže 9 mm Luger, a 200 ks nábojů ráže 9 mm Luger, a to poté, co si M. po dohodě s H. odložil zbraň s náboji do jím užívaného osobního motorového vozidla značky Honda Accord, a které bylo zaparkováno u tetovacího studia VIPER Caffee a tatoo v ulici V. ve Z., a se kterou poté chtěli jít společně střílet na střelnici, přičemž H. s vozidlem a se zbraní bez P. M. odjel a i přes opakované výzvy zbraň s náboji odmítl vrátit a do současné doby ji nevrátil". Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 145 odst. 3 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo obviněnému stěžovateli uloženo podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody poškozeným v rozsudku uvedené peněžní částky. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. K. Stěžovatel byl současně podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl společně se spoluobviněným spáchat přípravu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 7 odst. 1 k § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, částečně zrušil ve zprošťujícím výroku podle § 226 písm. b) tr. ř. ohledně stěžovatele a podle § 259 odst. 1 tr. ř. jej v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání stěžovatele a spoluobviněného byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného než zákonného důvodu dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. [Poznámka: Ústavní soud k tomu dodává, že takto vyjádřený odmítací důvod není přesný, neboť Nejvyšší soud část dovolání (kvazi)meritorně přezkoumal (to zejména na str. 6 dole a str. 7 a 8 napadeného usnesení, kde zejména argumentuje na podporu svého závěru o neexistenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů)]. II. Stěžovatel navrhl v ústavní stížnosti zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv specifikovaných v ústavní stížnosti (hlavně práva na spravedlivý proces). V konkrétnostech namítá zejména následující. 1) Stěžovatel vyjadřuje svůj zásadní nesouhlas se způsobem, jak se s námitkou možné manipulace s důkazy či jejich selekce ze strany policie vypořádal soud prvního stupně. Ten pouze konstatoval, že "úvahy o možné manipulaci s důkazy ze strany policie za prvé postrádají motivační důvod této činnosti ze strany policie a za druhé je podle nalézacího soudu nemyslitelné, aby Policie ČR, tedy policie demokratického a platnými zákony řídícího se státu, úmyslně takto postupovala". Nelze tak vyloučit situaci, že z důkazů nashromážděných v průběhu přípravného řízení mohly být soudu předloženy pouze důkazy "důležité" - tedy důkazy podporující verzi obžaloby. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud od příslušných orgánů činných v trestním řízení vyžádal tzv. "pomocný materiál spisu", který je vyšetřujícím orgánem Policie České republiky veden dle čl. 25a odst. 1 písm. b) závazného pokynu policejního prezidenta č. 200/2007, kterým se vydává skartační a spisový řád Policie České republiky, v platném znění. Je totiž pravděpodobné, že v tomto pomocném materiálu spisu budou dohledány důkazy - např. ohledně zajištění a vyhodnocení pachových stop či biologických stop pro účely DNA analýzy, které do "řetězce nepřímých důkazů" zmiňovaného nalézacím soudem zapadat nebudou. 2) Stěžovatel zejména soudu prvního stupně vytýká, že se s důkazy provedenými v řízení před soudem, které vyvracejí nebo zeslabují vinu stěžovatele, v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval naprosto nedostatečně nebo vůbec (např. výsledky zkoumaní DNA), stejně tak jako se věcně nevypořádal ani s již zmiňovanými závažnými indiciemi o existenci takových důkazů, které by mohly vyvrátit nebo zeslabit vinu stěžovatele (pachové stopy). Důkaz pachovou zkouškou (stopou) je důkazem podpůrným, nicméně za situace, kdy proti stěžovateli existují pouze nepřímé důkazy, může jít o důkaz zcela zásadní. 3) Stěžejním důkazem, o který nalézací soud opřel svůj závěr o stěžovatelově vině, jsou podle stěžovatele výpovědi spoluobžalovaného D. K. z přípravného řízení (ze dne 6. 11. a 14. 12. 2009), které za situace, kdy jmenovaný u hlavního líčení vypovídat odmítl, byly nalézacím soudem jako důkaz čteny. Stěžovatel má za to, že se jedná o důkaz z procesního hlediska v řízení před soudem nepoužitelný. Předmětné výpovědi byly učiněny v době, kdy oba dva, stěžovatel i spoluobžalovaný D. K., byli společně obviněni a poté vyslýcháni pouze a jen v souvislosti se skutkem uvedeným pod bodem 1) odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně. Sdělení obvinění ze spáchání dalších skutků, pro které byla na stěžovatele a D. K. nakonec podána obžaloba, následovala až s dosti značným časovým odstupem. Jestliže bylo trestní stíhání D. K. pro tento nejzávažnější skutek ještě před skončením přípravného řízení pravomocně zastaveno, neměly být výpovědi jím učiněné k tomuto skutku v postavení spoluobviněného použity (čteny) v řízení před soudem, kde obžalovaným pro tento skutek byl již pouze stěžovatel. Opačný postup, který však byl v této trestní věci obecnými soudy akceptován, otevírá prostor pro dosti diskutabilní taktiku orgánů činných v trestním řízení, kdy společná obžaloba je formálně podána pro další méně závažný skutek i proti původně spoluobviněnému, který tak ve společném řízení vystupuje formálně jako spoluobžalovaný, aby v případě, že v řízení před soudem z různých důvodů vypovídat odmítne, "byl formálně zhojen důkaz čtením jeho výpovědi z přípravného řízení". Je však nepochybné, že z pohledu tohoto konkrétního skutku, pro nějž bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, se již fakticky nachází v jiném procesním postavení, čemuž by správně odpovídalo vyloučení takové věci k samostatnému řízení a vyslechnutí dotyčného jako svědka. 4) Obecné soudy docházejí k závěru o vině stěžovatele skutkem uvedeným pod bodem 1) odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, přestože o průběhu skutkového děje, pokud jde přímý kontakt stěžovatele s poškozený