I.ÚS 3587/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3587/22 ze dne 17. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2022 č. j. 4 Co 63/2022-283, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci ze dne 19. ledna 2022 č. j. 30 Co 151/2019-256, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 30 Co 151/2019-89 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 25. března 2019 č. j. 12 C 188/2018-46, za účasti Vrchní soudu v Praze, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a MUDr. Daniely Passlerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejší účastnici na zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Okresní soud shledal, že žaloba stěžovatele je projednatelná, neboť obsahovala základní určení skutku, přičemž neuvedení všech potřebných tvrzení nebránilo pokračování řízení. Nařídil proto jednání, protože bylo nutné vyzvat stěžovatele, aby vylíčil všechny rozhodné skutečnosti, které byly dosud vylíčeny pouze v hrubých rysech. Stěžovatel se však bez důvodné omluvy k jednání nedostavil, čímž se sám zbavil možnosti být při jednání poučen o povinnosti tvrzení a důkazní ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Neunesl tak břemeno tvrzení, za což je procesně odpovědný, proto bylo rozhodnuto v jeho neprospěch. 3. K odvolání stěžovatele byl rozsudek okresního soudu shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") potvrzen a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Po projednání věci krajský soud konstatoval, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by se řádně a včas omluvil k prvnímu jednání okresního soudu ve věci a že by současně požádal o odročení tohoto jednání. Uzavřel proto, že žaloba byla zamítnuta správně. 4. Proti výše uvedeným rozsudkům okresního soudu a krajského soudu podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost, ve které namítl, že mu byla nesprávným postupem obecných soudů odňata možnost jednat před soudem. Okresnímu soudu vytkl, že neodročil jednání, ač den před jednáním uplatnil námitku podjatosti soudce a z jednání se telefonicky omlouval z důvodu zdravotních komplikací jeho matky (žádný záznam o jeho omluvách není ve spise založen). Pochybení krajského soudu spatřoval v tom, že nerozhodl o jeho žádosti o ustanovení advokáta. 5. Krajský soud podanou žalobu pro zmatečnost napadeným usnesením zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení žaloby pro zmatečnost ve výši 7 986 Kč. V odůvodnění usnesení konstatoval, že v nalézacím řízení okresní soud ani krajský soud neupřely stěžovateli právo jednat před soudem. Nelze podle něj nic vytýkat postupu okresního soudu, když za situace, kdy neshledal písemně uplatněnou námitku podjatosti důvodnou a věc projednal a rozhodl při jednání konaném dne 25. 3. 2019, věc k posouzení námitky podjatosti nepředkládal nadřízenému soudu. Poukázal na to, že jde o postup souladný s § 15b odst. 2 občanského soudního řádu. K žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce pak uvedl, že stěžovatel sice požádal o ustanovení zástupce, avšak svoji žádost podmínil výsledkem rozhodnutí o jeho odvolání. Šlo tak o úkon vázaný na splnění podmínky, k němuž se ze zákona nepřihlíží (§ 41a odst. 2 občanského soudního řádu). Současně zdůraznil, že s ohledem na znění § 232 odst. 2 občanského soudního řádu se mohl zabývat jen těmi důvody zmatečnosti, které byly uplatněny po dobu trvání lhůty k žalobě pro zmatečnost, tj. do 27. 3. 2020. 6. Odvolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil (drobně upravil pouze výši nákladů řízení) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že krajský soud v odvolacím řízení se stěžovatelem jednal a stěžovatel tak měl dostatek prostoru k doplnění svých tvrzení, rozhodně tak jeho postupem nebyla stěžovateli odňata možnost jednat ve věci a meritorní rozhodnutí netrpí zmatečností. Krajský soud se podle vrchního soudu vypořádal i s námitkou podjatosti soudce okresního soudu, jež byla vznesena před jednáním, při němž byla věc rozhodnuta, nebylo tedy nutné spis předkládat nadřízenému soudu podle § 15b odst. 2 občanského soudního řádu. Za správný označil vrchní soud také postup krajského soudu, když se nezabýval podmíněnými návrhy stěžovatele na ustanovení zástupce s tím, že k takovým podáním se nepřihlíží. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti opětovně podrobně rozvádí, že okresní soud nepřerušil řízení s ohledem na uplatněnou námitku podjatosti a nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání z důvodu zdravotních komplikací jeho matky. Je přesvědčen, že tím bylo porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti a na kontradiktorní řízení. Odmítá, že by uplatněním námitky podjatosti sledoval obstrukce a oddalování rozhodnutí ve věci samé. Tvrdí, že není pravdou, že se z jednání neomluvil a že jde k tíži soudu, že nesepsal úřední záznam o jeho telefonátech. I při jeho absenci u jednání měl soud podle něj ustanovit znalce a dospět k závěru, že mezi jím tvrzenou újmou a lékařským zákrokem je příčinná souvislost. Rozhodnutí považuje za nepředvídatelné. Dále kategoricky odmítá, že by v jeho písemném odvolání proti rozsudku okresního soudu a v jeho výpovědi u odvolacího soudu byly rozpory a v této souvislosti detailně rozebírá, kdy došlo ke zdravotním komplikacím jeho matky, proč se nemohl zúčastnit jednání u okresního soudu a v jakých konkrétních časech se z jednání telefonicky omlouval. 8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel opakuje, že krajský soud rozhodl o jeho odvolání navzdory tomu, že požádal o ustanovení advokáta. Krajský soud podle něj o této jeho žádosti opomněl rozhodnout. Nesouhlasí se závěrem soudu, že žádost o ustanovení právního zástupce vázal na splnění podmínky podle § 41a odst. 2 občanského soudního řádu. Rovněž opět poukazuje na to, že soudy rozhodující o jeho žalobě pro zmatečnost nepřihlédly ke všem podáním, kterými žalobu pro zmatečnost doplnil. Má za to, že žalobu pro zmatečnost lze měnit a doplňovat i po uplynutí tříměsíční zákonné lhůty k podání žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 1 občanského soudního řádu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Úst