Ústavní soud II.ÚS 1136/23 – Zločin podvodu

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 51 T 5/2020-3455, byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsaná v bodech 1. až 8. citovaného rozsudku) byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud v Ústí nad Labem dále rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.

Z podnětu odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 9 To 33/2022, rozsudek Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 51 T 5/2020-3455, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsaná v bodech 1. až 8. uvedeného rozsudku) stěžovatele podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr.ř.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. ledna 2023, č. j. 8 Tdo 1163/2022-3602, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že J. J. poskytl v minulosti bezúročné půjčky. V následujících letech docházelo k postupnému umořování půjček splátkami od různých subjektů na bankovní účet stěžovatele, jejichž identitu ani stěžovatel neznal. V účetnictví obchodní společnosti X byly však překvapivě splátky stěžovatelem poskytnutých půjček vedeny jako hotové platby. Stěžovatel popírá přijetí plateb v hotovosti. Obhajobě stěžovatele soudy neuvěřily. Stěžovatel předestírá své závěry, které z provedeného dokazování podle něj plynou. Namítá, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Při hodnocení důkazů soudy zohlednily bez přesvědčivého odůvodnění pouze důkazy svědčící o vině stěžovatele, čímž navíc porušily zásadu in dubio pro reo.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

Stěžovatel ústavní stížností brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů a domáhá se změny obecnými soudy učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

Jak správně uvedl již Nejvyšší soud v napadeném usnesení, z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Existence případného zjevného či extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nemůže být založena pouze na tom, že stěžovatel předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry. Opakovat na tomto místě souhrn usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

Řádně a dostatečně se obecné soudy vypořádaly také s námitkou stěžovatele směřující k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud poukázal na to, že již krajský soud i vrchní soud v odůvodnění svých rozsudků uvedly, že provedené dokazování považují za dostačující pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jestliže se tedy obecné soudy na základě podrobně popsaných skutkových zjištění podpořených provedenými důkazy, přiklonily k verzi obžaloby, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo.

Dospěly-li ve věci obecné soudy k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci, a s obhajobou navrhovanými důkazy se řádně vypořádaly, postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř.

Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.