II.ÚS 1157/18

Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na rovnost účastníků v řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 4 a čl. 11 Listiny.

Stěžovatel se změněnou (resp. o částku 1.600.000 Kč s příslušenstvím rozšířenou) žalobou domáhal zaplacení částky 2.000.000 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že zhodnotil nemovitost žalovaných odsouhlasenými investicemi provedenými v letech 1997 až 2008 do tam specifikovaných prostor (dále jen "předmětné prostory"). Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. února 2016 č. j. 7 C 114/2010-339, zamítl změněnou žalobu vůči žalované 1/ ohledně částky 1.333.333,30 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a vůči žalované 2/ ohledně částky 666.666,70 K s tam uvedeným úrokem z prodlení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. září 2016 č. j. 14 Co 274/2016-385, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Napadeným usnesením ze dne 23. ledna 2018 č. j. 26 Cdo 1174/2017- 446 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele.

Ve svém napadeném usnesení Nejvyšší soud zdůraznil, že dovoláním nebyla účinně (v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.) zpochybněna správnost právního názoru, že v období od roku 1996 do roku 2006 měl žalobce (spolu se svou tehdejší manželkou) předmětné prostory v obecném nájmu, a proto Nejvyšší soud vyšel z tohoto právního názoru. Výrazem standardní soudní praxe pak je právní závěr, že investice provedené v uvedeném období je třeba vypořádat postupem podle § 667 odst. 1 věty čtvrté občanského zákoníku z roku 1964 v tehdy platném znění (dále jen "obč. zák."). Soudní praxe je totiž ustálena v názoru, že v ustanovení § 667 odst. 1 větě čtvrté obč. zák. je upraveno speciální právo nájemce na vypořádání investic vložených do pronajaté věci se souhlasem pronajímatele; vznik tohoto práva je vázán na zánik nájmu a toto právo se promlčuje v obecné (tříleté) promlčecí době podle § 101 obč. zák.; jde-li o zákonem upravené speciální právo nájemce, které se promlčuje v obecné promlčecí době, nemůže jít o bezdůvodné obohacení. Z toho vyplývá, že stěžovateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost právních názorů, že ohledně nároku na vypořádání investic provedených v období od roku 1996 do roku 2006, jejž odvolací soud posuzoval podle ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák., počala běžet tříletá promlčecí lhůta podle § 101 obč. zák. dnem následujícím po dni skončení nájmu, takže dovolateli marně uplynula dnem 9. prosince 2009, že ohledně nároku na vypořádání investic provedených v letech 2007 a 2008 (tj. po skončení nájmu), jejž odvolací soud posuzoval podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (konkrétně jako bezdůvodné obohacení získané přijetím plnění bez právního důvodu - viz § 451 odst. 2 obč. zák.), počala běžet subjektivní dvouletá promlčecí lhůta podle § 107 odst. 1 obč. zák. - stejně jako objektivní tříletá, eventuálně desetiletá promlčecí lhůta podle 107 odst. 2 obč. zák. - okamžikem vložení investic do (cizí) nemovitosti žalovaných (poslední investice byla přitom provedena v únoru 2008), takže dovolateli marně uplynula nejpozději dnem 1. března 2010 (k vzájemnému vztahu promlčecích lhůt podle § 107 obč. zák. viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006 sp. zn. 33 Odo 1277/2004), a že tedy v případě obou uvedených nároků skončil běh příslušných promlčecích lhůt již před podáním žaloby dne 19. dubna 2010.

Otázku, zda žalovanými vznesená námitka promlčení je výkonem práva odporujícím dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.), pak podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za "dobré mravy" ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003 sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011 sp. zn. 26 Cdo 4035/2010 a z 15. března 2016 sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 23. ledna 2001 sp. zn. 29 Cdo 228/2000, z 25. října 2004 sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze 7. prosince 2004 sp. zn. 33 Odo 1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu "dobré mravy" zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případu na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013 sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. V situaci, kdy v řízení nebyly zjištěny odpovídající okolnosti v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. března 2001 sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněné pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 28. listopadu 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99, z 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněné pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 25. srpna 2008 sp. zn. 20 Cdo 5406/2007, na které v dovolání odkázal dovolatel), neshledal dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu, že výkon práva vznést námitku promlčení neodporuje dobrým mravům. Z pohledu citované judikatury, akcentující existenci mimořádných okolností odůvodňujících odepření účinků námitky promlčení, tedy podle Nejvyššího soudu rozsudek odvolacího soudu neodporuje jeho ustálené rozhodovací praxi.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu a tvrdí, že Městský soud v Praze vydal rozhodnutí, které nemá oporu v dokazování. Nejvyšší soud se podle stěžovatele bez racionálního odůvodnění odklonil od své dosavadní rozhodovací praxe, a své rozhodnutí odůvodnil argumenty, které nemají oporu v zákoně.

Svoje přesvědčení, že Nejvyšší soud (stejně jako odvolací Městský soud v Praze) své rozhodnutí odůvodnil argumenty, které nemají oporu v zákoně, odůvodňuje stěžovatel tak, že oba zmíněné soudy rozhodly, že se má věc řešit dle § 667 obč. zák., jehož první odstavec zní: "Změny na věci je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Úhradu nákladů s tím spojených může nájemce požadovat jen v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-li smlouva jinak, je oprávněn požadovat úhradu nákladů až po ukončení nájmu po odečtení znehodnocení změn, k němuž v mezidobí došlo v důsledku užívání věci. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci." Soudy však za okamžik vzniku nároku stěžovatele považují den, kdy došlo k zániku nájmu smrtí předchozí vlastnice nemovitostí. Stěžovatel je přesvědčen, že § 667 je koncipován tak, že den skončení nájmu je den, kdy nájemce věc odevzdal a přestal ji užívat.

Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti uvádí, že žalované si byly vědomy toho, že jim stěžovatel výrazně nemovitost zhodnotil, odmítly s ním však řešit jakoukoli kompenzaci - zneužily svého vlastnického práva a stěžovatel neměl šanci se jejich rozhodnutí bránit jinak než soudní cestou. Stěžovatel do jejich nemovitosti vložil všechny své úspory a práci, dokonce prodal jiný byt, aby měl dostatek peněz, a nyní nemá ani kde bydlet a nemá ani žádné peníze.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

Již z výše provedené rekapitulace rozhodnutí obecných soudů i stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky se závěry obecných soudů je jeho nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jeho případu, a to zejména co do běhu promlčecích lhůt a co do využití argumentace dobrými mravy proti námitce promlčení. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do závěrů obecných soudů při interpretaci podústavního práva či skutkových okolností jednotlivých případů, a proto tak nemohl učinit ani ve stěžovatelově případě.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.