II.ÚS 1301/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1301/20 ze dne 15. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Marvanem, advokátem se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2020 č. j. 9 As 397/2018-75 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018 č. j. 9 A 211/2013-155, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 4 Listiny. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení o určení právního vztahu podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění, domáhal, aby správní orgány deklarovaly, že dům č. p. X1 na stavební parcele č. X2 v katastrálním území Dolní Javoří v obci Lázně Bělohrad není kulturní památkou. Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2013 č. j. MK 21808/2013 OPP Ministerstvo kultury deklarovalo, že předmětná nemovitost je kulturní památkou; ministr kultury rozhodnutím ze dne 22. 11. 2013 č. j. MK 53835/2013 OLP rozklad stěžovatele zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2016 č. j. 9 A 211/2013-78 zrušil rozhodnutí ministra kultury a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze dospěl k závěr, že k zápisu předmětné nemovitosti do státních seznamů kulturních památek došlo neoprávněně bez existence pravomocného správního rozhodnutí vydaného věcně příslušným správním orgánem, a tedy bez právního důvodu. 3. Ke kasační stížnosti Ministerstva kultury Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 2. 2018 č. j. 9 As 330/2016-192 rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Dospěl k závěru, že posouzení, zda v roce 1984 byl zápis do státních seznamů kulturních památek proveden v souladu s právními předpisy, překračuje okruh otázek, které je možno v řízení o určení právního vztahu posuzovat s ohledem na charakter tohoto řízení a úpravu v § 42 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Dle předchozího zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, v rozhodném znění, měl totiž zápis v seznamech státních kulturních památek význam toliko evidenční, neboť jako kulturní památky byly chráněny všechny předměty naplňující znaky uvedené v § 2 odst. 1 tohoto zákona bez ohledu na jejich zápis v seznamech státních kulturních památek. Ačkoli zákon o státní památkové péči vychází z jiné filosofie, tj. vznik kulturní památky je vázán na vydání konstitutivního rozhodnutí o prohlášení věci kulturní památkou, v přechodném ustanovení § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči je zakotveno jednoduché a jednoznačné pravidlo zajišťující právní jistotu a kontinuitu ochrany, dle kterého je jako podmínka pro to, aby věc považována za kulturní památku podle dřívějších právních předpisů byla kulturní památkou i po 1. 1. 1988, stanovena existence zápisu ve státních seznamech kulturních památek k 1. 1. 1988 a jednoznačná identifikace věci dle zápisu v seznamech. Řízení o určení právního vztahu nemůže sloužit k přezkumu procesu vedoucímu k zápisu kulturní památky do státních seznamů kulturních památek; řízení podle § 142 správního řádu není žádným superrevizním prostředkem ve vztahu k jiným řízením. V řízení lze posoudit pouze podmínky zakotvené v § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči, a to existenci zápisu ve státních seznamech kulturních památek, provedení zápisu za účinnosti dřívějších právních předpisů, zápis věci jako kulturní památky a možnost identifikovat zapsanou kulturní památku podle zapsaných údajů ve státních seznamech kulturních památek. 4. Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele. Dospěl k závěru, že splnění podmínek § 42 odst. 1 zákona o státní majetkové péči (tj. zápis existoval ke dni 1. 1. 1988, zápis byl zanesen za účinnosti zákona o kulturních památkách a zápis jasně identifikoval zapsanou památku) spolehlivě vyplývá ze správního spisu. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem stěžovatelovu kasační stížnost zamítl. Konstatoval, že předmětem posouzení ve věci byl pouze faktický stav zápisu ve státním seznamu kulturních památek z hlediska kritérií uvedených v § 42 odst. 1 zákona o státní majetkové péči, jejichž naplněním se Městský soud v Praze podrobně zabýval. Zápis ve státním seznamu kulturních památek je dostatečně určitý a nenechává žádnou pochybnost o tom, že se jedná o předmětnou nemovitost a že k zápisu došlo před 1. 1. 1988. Stěžovatelova argumentace v kasační stížnosti se navzdory v předchozím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyjádřenému právnímu názoru vztahuje k zákonnosti postupu správních orgánů při vydání podkladů k zápisu kulturní památky do státního seznamu kulturních památek, nikoli k faktické existenci zápisu. 5. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v pochybnostech má být právní úprava vykládána tak, aby byl umožněn soudní přezkum. Vedení státních seznamů kulturních památek je výkonem veřejné moci, zápisy ve státním seznamu kulturních památek zasahují do práv adresátů veřejné správy. Status věci jako kulturní památky je nuceným omezením vlastnického práva, věc je v podstatě dílem vyvlastněna. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje v tom, že ačkoli namítal nezákonnost zápisu do státního seznamu kulturních památek, správní soudy se nezákonností zápisu odmítly zabývat. Stěžovatel má za to, že tím došlo k nepřípustnému odepření spravedlnosti. Stěžovatel namítá, že zápis do státního seznamu kulturních památek je jiným úkonem správního orgánu a podmiňuje výsledné rozhodnutí ve věci samé, soudy jsou tak povinny je podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") přezkoumat. Nejvyšší správní soud se s touto argumentací nijak nevypořádal, nezohlednil ani stěžovatelovu námitku stran zákazu odepření spravedlnosti. Podle předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu je předpokladem přezkumu podle § 75 odst. 2 věta druhá s. ř. s., aby existoval tzv. subsumovaný správní akt, tj. správní akt podmiňující vydání, resp. obsah finálního správního aktu, finální akt byl napaden projednatelnou správní žalobou, nezákonnost subsumovaného aktu byla namítnuta, subsumovaným aktem není vázán sám soud a není možné subsumovaný akt napadnout samostatnou žalobou (rozsudek sp. zn. 4 As 37/2005). Stěžovatel zdůrazňuje, že neexistuje žádné ustanovení právního řádu, podle nějž by byl soud vázán zápisem ve stáním seznamu kulturních památek; ustanovení § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči nestanoví žádnou výluku ze soudního přezkumu. Výklad § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči zvolený Nejvyšším správním soudem soudnímu přezkumu brání, a tím porušuje zásadu zákazu odepření spravedlnosti. 6. Stěžovatel dále namítá, že předchozí vlastníci ve věci řešené nemovitosti neměli nikdy možnost se proti zápisu do státního seznamu kulturních památek bránit, o zápisu nebylo vedeno žádné správní řízení. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud se při výkladu § 142 odst. 1 správního řádu nesprávně opírá o rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 117/2016 a sp. zn. 7 As 298/2016, neboť ty předpokládaly existenci pravomocného rozhodnutí, jakož i předcházejícího správního řízení. Argument právní jistotou je podle stěžovatele v rozporu s rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 25/2007, podle kterého běh času nemůže být na újmu tomu, kdo v rozporu se zákonem nemohl vykonávat práva účastníka řízení. Podle odborné literatury je možné řízení podle § 142 odst. 1 správního řádu využít k vydání deklaratorního rozhodnutí o tom, že žádný právní vztah nikdy nevznikl. 7. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s výkladem Nejvyššího správního soudu § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Má za to, že výklad, že k zápisu nemuselo dojít v souladu s dřívějšími právními předpisy, ale pouze za jejich účinnosti, popírá principy spravedlnosti. Obecné soudy jsou povinny interpretovat a aplikovat právní předpisy přijaté za komunistického režimu v souladu s východisky demokratického právního státu. Důsledkem interpretace Nejvyššího správního soudu je to, že veškeré nedostatky v činnosti státních orgánů v procesu zápisu nemovitosti do státních seznamů kulturních památek jdou k tíži vlastníků, kteří dříve neměli žádnou možnost se proti takovému postupu bránit. Stěžovatel upozorňuje na sníženou spolehlivost zápisů ve státem vedené evidenci provedených v období komunistického režimu. Nelze presumovat správnost