II.ÚS 1751/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1751/20 ze dne 1. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti, kterou podal V. L., zastoupený JUDr. Marošem Matiaškem LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019, č. j. 1 A 75/2019-15, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. dubna 2020 č. j. 2 Azs 47/2020-48 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. října 2019 č. j. OAM-457/LE-LE26-LE26-NV-2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Těmito rozhodnutími mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny, právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny a právo nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny. 2. Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně posoudily jeho námitky proti správnímu rozhodnutí Ministerstva vnitra (vedlejší účastník), které podle § 73 odst. 3 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu rozhodlo o nepovolení vstupu žalobce na území České republiky. Doba, na niž se mu nepovoluje vstup na území, byla stanovena do 20. 2. 2020. Na základě napadeného rozhodnutí byl žalobce omezen na osobní svobodě v uzavřeném přijímacím středisku Praha-Ruzyně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště Václava Havla Praha. 3. Stěžovatel brojil proti správnímu rozhodnutí žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, namítal mj. to, že měl být ve správním řízení považován za zranitelnou osobu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Tato kvalifikace jeho osoby by měla významný vliv na řízení. Správní orgány totiž mají povinnost u takových osob zjistit, zda osoba potřebuje podporu k uplatňování práv podle tohoto zákona (§ 10 odst. 4 zákona o azylu), především však neumožňuje rozhodnout o nepovolení vstupu zranitelné osobě (§ 74 odst. 1 zákona o azylu) nebo povinnost setrvat v přijímacím středisku (§ 46a odst. 3 zákona o azylu). 4. Ještě před vydáním prvostupňového rozsudku byla dne 13. 11. 2019 (relativně samostatná) žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná. 5. Městský soud v napadeném rozsudku stěžovateli nepřisvědčil. Ze správního spisu dle rozsudku plyne, že před vydáním napadeného rozhodnutí stěžovatel poskytl údaje ke své žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž ke svému zdravotnímu stavu a jiným zvláštním potřebám uvedl, že má epilepsii, ale záchvaty netrpí, ani na nemoc nebere léky. Žádné omezení ani zvláštní potřeby nemá. V rámci pohovoru ale správnímu orgánu sdělil, že byl v minulosti ve vězení mučen. Na podporu svého tvrzení žalobce doložil rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva č. 47619/10 ze dne 17. 9. 2013, kterým bylo zastaveno řízení o jeho stížnosti z důvodu, že došlo ke smírnému urovnání sporu a žalobci byla poskytnuta finanční kompenzace. 6. Městský soud ohledně přezkumu hodnocení stěžovatele z pohledu jeho možné zranitelnosti dospěl k závěru, že jej v současnosti nelze považovat za zranitelnou osobu. Dle městského soudu zranitelnou osobou není každá osoba, která byla v minulosti mučena, ale taková osoba, na níž se následky mučení podepsaly natolik, že potřebuje mít v rámci řízení o mezinárodní ochraně specifické postavení. 7. Proti rozsudku městského soudu brojil stěžovatel stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Pro řízení o kasační stížnosti mu byl ustanoven advokát, který sepsal i nyní projednávanou ústavní stížnost. Jeho kasační argumentace spočívá stručně řečeno v tom, že je zranitelnou osobou, které měl být podle § 74 odst. 1 zákona o azylu vstup na území umožněn. Byl totiž obětí závažného fyzického a psychického násilí v zemi původu. Společně s bratrem byli mučeni vedoucím bezpečnostní sekce věznice v Cricova, za což byl tento dozorce následně i odsouzen. Stěžovatel přitom od Moldavské republiky za porušení článku 3 a článku 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") obdržel odškodnění. Stěžovatel rovněž trpí epilepsií, což dokládá lékařskou zprávou. Přestože je jeho stav aktuálně poměrně stabilizovaný, prostředí přijímacího střediska je pro něj absolutně nevhodné a potenciálně nebezpečné. Nejsou zde okna, pouze umělé osvětlení a klimatizovaný vzduch. Na svůj zdravotní stav si přitom stěžoval lékaři v přijímacím středisku, nicméně se mu nedostalo adekvátní péče. 8. Nejvyšší správní soud však stěžovateli nevyhověl. S odkazem na dřívější judikaturu shrnul, že řízení o povolení vstupu na území České republiky dle § 73 zákona o azylu je samostatné správní řízení vedené podle správního řádu, v rámci něhož musí být naplněny veškeré procesní záruky, se kterými počítá zákon č. 500/2004 Sb., správní řád; tj. správní orgán je povinen vyjít z úplně a spolehlivě zjištěného skutkového stavu (§ 3 správního řádu) a v souladu s § 50 odst. 1 správního řádu přitom může využít i podkladů z řízení vedených před jinými správními orgány. Z podkladů řízení o udělení mezinárodní ochrany, jež primárně slouží pro zjištění případných azylových důvodů, zpravidla lze sestavit poměrně podrobný obraz i o aktuálním stavu cizince, jeho osobní a zdravotní situaci i důvodech vycestování ze země jeho původu. Takto zjištěné informace mohou dle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného již v rozsudku ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 Azs 123/2015 - 47, být zcela dostatečné pro posouzení možné zranitelnosti žadatele ve smyslu § 74 odst. 1, resp. § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. 9. Nejvyšší správní soud proto v napadeném rozsudku poukázal na konkrétní argumentaci stěžovatele o jeho zdravotním stavu v průběhu správního řízení a shledal, že vedlejší účastník neměl důvod předpokládat u stěžovatele zdravotní postižení nebo vážné onemocnění dosahující takové intenzity, že by ho bylo třeba považovat za zranitelnou osobu ve smyslu ve smyslu § 74 odst. 1, resp. § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. 10. Stran tvrzeného porušení čl. 3 Úmluvy státem původu, který by mohl vést k závěru o stěžovatelově zranitelnosti, kasační soud odkázal mj. na to, že stěžovatel neuvedl nic, co by naznačovalo, že omezení osobní svobody mělo v důsledku mučení dopad na jeho psychické či fyzické zdraví (krátce omezen na svobodě byl stěžovatel i v roce 2017 v Praze, kdy byl odsouzen za přečin krádeže a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku). Incident z roku 2018 (po zadržení policií byl nucen dělat dřepy a cvičit) pak neměl intenzitu mučení, proto tedy také nemělo pro posouzení "zranitelnosti" význam. II. Ústavní stížnost 11. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že je zranitelnou osobou, které měl být podle § 74 odst. 1 zákona o azylu vstup na území umožněn a která nikdy neměla být zajištěna. Byl totiž obětí závažného fyzického a psychického násilí v zemi původu. Společně s bratrem byli mučeni vedoucím bezpečnostní sekce věznice v Cricova, za což byl tento dozorce následně i odsouzen. Stěžovatel dokonce od Moldavské republiky za porušení článku 3 a článku 13 Úmluvy obdržel odškodnění. Stěžovatel rovněž trpí epilepsií, což dokládá lékařskou zprávou. Přestože je jeho stav aktuálně poměrně stabilizovaný, prostředí přijímacího střediska je pro něj absolutně nevhodné a potenciálně nebezpečné. Nejsou zde okna, pouze umělé osvětlení a klimatizovaný vzduch. Na svůj zdravotní stav si přitom stěžoval lékaři v přijímacím středisku, nicméně se mu nedostalo adekvátní péče. 12. Podle stěžovatele soudy nepřípustně interpretovaly § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Správní orgán ani soudy nemají při výkladu § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu možnost uvážení stran zhodnocení, zda je oběť mučení (ještě) zranitelnou či nikoliv, postačí, když ji lze podřadit pod tam uvedený výčet. To, že stěžovatel sám v řízení neuvedl, že by mučení mělo dopad na jeho fyzické a psychické zdraví, neznamená, že takové následky neexistují. Jeho "zranitelnost" jako oběti mučení se měla presumovat, případně zkoumat (dokazovat), zda se stěžovatel s prožitými traumaty opravdu vyrovnal. Plynutí času může mít podle Obecného komentáře č. 3 Výboru OSN proti mučení naopak tendenci negativně ovlivňovat zdravotní stav oběti mučení. Tyto osoby si tak zaslouží zvláštní zacházení. Omezení na svobodě může způsobit, že oběti znovu prožívají svá traumata. Podle Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy o pomoci obětem trestních činů, které bylo přijato dne 14. 6. 2006, by měly státy uznávat negativní dopady trestné činnosti na oběti. Nejvyšší správní soud nešetřil smysl a účel ustanovení o zranitelných osobách. V rozhodnutí o zamezení vstupu a zajištění stěžovatele absentují úvahy o hodnocení argumentace stěžovatele stran muče