II.ÚS 1774/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1774/08 ze dne 9. 7. 2009 N 155/54 SbNU 17 K odpovědnosti státu za škodu v případě, kdy nedošlo ke zrušení protizákonného rozhodnutí státního orgánu, avšak jiným pozdějším rozhodnutím byl s ohledem na tuto protizákonnost znemožněn výkon práv vyplývajících z původního rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Františka Duchoně a Dagmar Lastovecké - ze dne 9. července 2009 sp. zn. II. ÚS 1774/08 ve věci ústavní stížnosti F. B. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. 25 Cdo 2598/2006, jímž bylo částečně zamítnuto a částečně odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006 sp. zn. 19 Co 169/2006, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelova žaloba o náhradu škody se zamítá. Výrok Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008 č. j. 25 Cdo 2598/2006-96 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006 č. j. 19 Co 169/2006-63 se ruší. Odůvodnění Stěžovatel svým návrhem napadá rubrikovaná soudní rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Okresní úřad ve Znojmě vydal dne 9. 9. 1996 rozhodnutí, kterým bylo stěžovateli povoleno zřízení (stavba) energetického vodního díla Podhradí - Loibing na řece Dyji (dále jen "energetické vodní dílo"), jemuž předcházelo souhlasné stanovisko referátu životního prostředí jako orgánu ochrany přírody ze dne 22. 7. 1996. Tato rozhodnutí považoval stěžovatel za vadná a spatřoval v nich nesprávný úřední postup orgánů státu, neboť byla vydána v rozporu s § 4 odst. 2 a § 50 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V únoru 1998 byl stěžovatel vyrozuměn Českou inspekcí životního prostředí o zahájení správního řízení o omezení a zákazu škodlivé činnosti ve smyslu § 66 zákona č. 114/1992 Sb. V rámci tohoto řízení bylo dne 12. 2. 1998 vydáno předběžné opatření, kterým byla zastavena výstavba energetického vodního díla. Správní řízení skončilo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 13. 7. 2000, jímž bylo stěžovateli zakázáno pokračovat ve výstavbě, s tím že tento zákaz pozbude platnosti udělením výjimky příslušným orgánem ochrany přírody podle § 56 a § 50 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb. Dne 27. 12. 2000 podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu na náhradu škody ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, o níž rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2004, kterým žalobu zamítl pro předčasnost, neboť v době rozhodování nebylo pravomocně skončeno řízení o udělení výjimky ze zákazu škodlivé činnosti podle § 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2004 zrušeno, neboť v mezidobí bylo rozhodnuto ministrem životního prostředí tak, že výjimka podle § 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. udělena nebyla. Po vrácení věci nalézacímu soudu vydal dne 23. 1. 2006 obvodní soud mezitímní rozsudek, kterým označil žalobu na zaplacení částky 15 567 000 Kč z titulu náhrady škody proti žalované České republice co do základu za opodstatněnou. Nalézací soud v rozsudku dovodil, že za nezákonné rozhodnutí je třeba považovat rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě ze dne 9. 9. 1996, kterým bylo stěžovateli povoleno vybudování vodního díla, podle něhož stěžovatel začal stavět a oprávněně stavěl až do vysokého stupně dokončení díla. Rozhodnutí okresního úřadu sice zrušit nelze, ale rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 28. 6. 2004 tvoří zákonnou překážku dokončení a provozování vodního díla. Fakt, že rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě není zrušeno, a není tak naplněna podmínka § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., není podstatný a je třeba tuto podmínku považovat za splněnou analogicky. Stěžovatel nemohl žádnými opravnými prostředky brojit proti tomuto rozhodnutí, které vyhovělo jeho návrhu, a nemůže nést ani odpovědnost za to, že se tak stalo nezrušitelným. Nalézací soud proto dovodil, že se v projednávané věci jedná o odpovědnost státu podle § 1 zákona č. 58/1969 Sb. Městský soud se se závěry obvodního soudu neztotožnil a jeho rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá. Stěžovatel dle názoru odvolacího soudu nikdy netvrdil, že se domáhá náhrady škody, která by mu byla způsobena rozhodnutím okresního úřadu, neboť vždy tvrdil, že na základě platného a pravomocného rozhodnutí stavěl a škoda mu vznikla nesprávným úředním postupem, kterým mu byla po dobu 6 let (1998-2003) znemožněna výstavba energetického vodního díla. Pokud stěžovatel označoval za nesprávný úřední postup stanoviska orgánů ochrany přírody vydaná pro rozhodnutí okresního úřadu, nelze tato stanoviska označit za nesprávný úřední postup proto, že byla vydána v průběhu řízení, které vyústilo v rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě, jež nabylo právní moci a správní řízení jím bylo ukončeno. Rovněž tak dle odvolacího soudu nelze shledat za nesprávný úřední postup skutečnost, že správní orgány dále pokračovaly v řízení o omezení a zákazu škodlivé činnosti stěžovatele ve smyslu § 66 zákona č. 114/1992 Sb., neboť toto řízení skončilo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 13. 7. 2000. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným rozsudkem částečně zamítl a částečně odmítl. V části, v níž dovolání zamítl, se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry odvolacího soudu týkajícími se nesprávného úředního postupu a vycházel rovněž ze skutečnosti, že v době rozhodování odvolacího soudu nebylo rozhodnutí okresního úřadu zrušeno ani změněno. Nejvyšší soud současně uvedl, že soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem. Stěžovatel považuje požadavek odvolacího (i dovolacího soudu) ohledně nutnosti zrušení rozhodnutí okresního úřadu za přepjatý formalismus, který neodpovídá principu materiálního právního státu, a připomíná, že nalézací soud posoudil rozhodnutí ministra životního prostředí jako akt odejmutí účinnosti pravomocnému a nezrušitelnému rozhodnutí okresního úřadu, což působí analogicky jako zrušení nezákonného rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), nález sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421) či nález sp. zn. I. ÚS 189/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 184/43 SbNU 107). Nadto stěžovatel ve vztahu k argumentaci městského soudu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002 ve věci sp. zn. 25 Cdo 643/2000 konstatující, že pokud nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popřípadě dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. Ve smyslu tvrzeného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatel namítá porušení § 215 odst. 1 občanského soudního řádu. Předvolání k odvolacímu soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno formou náhradního doručení, přičemž fikce doručení v dané věci nemohla nastat, neboť nebyla naplněna hypotéza ustanovení § 46 odst. 6 občanského soudního řádu, tedy že se adresát v místě doručení zdržuje. Nebyl zde učiněn ani pokus doručit zásilku předáním jiné vhodné osobě, nekonal se ani druhý pokus zásilku doručit a písemnost byla uložena na poště v rozporu s § 46 odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatel navíc namítá nesprávnost údajů uvedených na doručence a nedodržení lhůty ve smyslu § 215 občanského soudního řádu. Dovolací soud měl dle stěžovatele pochybit tím, že - ačkoliv musel provést důkaz doručenkou jako veřejnou listinou podle § 243a odst. 1 občanského soudního řádu - nenařídil ve věci jednání, čímž porušil stěžovatelovo právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. V průběhu řízení stěžovatel (po změně právního zastoupení) ústavní stížnost doplnil podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2009, ve kterém zdůraznil, že odvolací i dovolací soud aplikovaly zákon č. 58/1969 Sb. zcela bez zřetele k jeho prováděcímu ústavněprávnímu charakteru a navíc v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého musí být šetřeno podstaty základních práv a svobod. Stěžovatel konstatuje, že po celou dobu svých podnikatelských aktivit vycházel ze správnosti pravomocného individuálního správního aktu vydaného orgánem České republiky, opravňujícímu jej k výstavbě energetického vodního díla, a plně v souladu s jeho zněním investoval nemalé finanční i imateriální prostředky k výstavbě díla, jehož dost