II.ÚS 2319/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2319/15 ze dne 21. 6. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele PROFI CREDIT Czech, a. s., adresa Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 - Nově Město, zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem, se sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2015, č. j. 32 Cdo 2814/2014-696, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2014, č. j. 3 Cmo 333/2013-642, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2013, č. j. 37 Cm 15/2005-596, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na pokojné užívání majetku [čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna 2013, č. j. 37 Cm 15/2005-596, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2013, č. j. 37 Cm 15/2005-603, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Citibank Europe plc.), resp. po její právní předchůdkyni (Citibank, a. s.), zaplacení částky ve výši 1,665.280.000 Kč (výrok I.), jakožto náhrady škody vzniklé v souvislosti s údajným porušením smlouvy o důvěrnosti uzavřené dne 7. ledna 2002 mezi žalobcem a právní předchůdkyní žalované. Dále žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 14,691.389 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok III.). Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), resp. podle § 424 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), neboť v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalované porušila výše zmiňovanou smlouvu o důvěrnosti, čímž by způsobila destrukci obchodní sítě a žalobcem tvrzenou škodu. Žalobce dále vyvozoval odpovědnost právní předchůdkyně žalované z údajného kopírování jeho produktů. V tomto směru byla žaloba rovněž zamítnuta, neboť žalobce nesplnil ani břemeno tvrzení, ani důkazní břemeno ohledně výše způsobené škody. 3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2014, č. j. 3 Cmo 333/2013-642, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a III.; ve výroku II. jej změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 19,948.089,70 Kč, a dále žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1,719.942,40 Kč (druhý výrok). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Přitom uvedl, že žalobcem vytýkaného jednání (zejména školení obchodních zástupců právní předchůdkyně žalované na nové produkty s využitím důvěrných informací), které mělo vést k destrukci obchodní sítě žalobce, se dopouštěly osoby blízké žalobci a účastnili se jich dokonce vrcholní představitelé žalobce. Za dané situace odvolací soud konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by tyto osoby byly v jakémkoliv vztahu s právní předchůdkyní žalované a že by právní předchůdkyně žalované poskytovala těmto osobám důvěrné informace žalobce. Ve vztahu k odpovědnosti právní předchůdkyně žalované za kopírování produktů žalobce se odvolací soud rovněž shodl se soudem prvního stupně. Uvedl, že žalobce ani přes poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neuvedl, jaká škoda jím tvrzeným jednáním právní předchůdkyně žalované vznikla. Ohledně náhrady nákladů řízení vyšel odvolací soud ze zásady úspěchu ve sporu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), přičemž zohlednil i v mezidobí vydaný nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123) s tím, že při určení odměny advokátů postupoval podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), kterou vztáhl i na náhradu nákladů vynaložených v řízení proběhnuvším před nabytím vykonatelnosti citovaného nálezu. 4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2015, č. j. 32 Cdo 2814/2014-696, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že oproti mínění dovolatele se odvolací soud od citované judikatury dovolacího soudu neodchýlil, neboť založil své rozhodnutí na závěru, že právní předchůdkyně žalované neporušila žádnou povinnost ze smlouvy o důvěrnosti, čímž schází základní předpoklad odpovědnosti za škodu, jímž je porušení povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu. K dalším výhradám dovolatele, že odvolací soud na hodnocení jím předložených znaleckých posudků neuplatnil zásadu uvedenou v § 132 o. s. ř. a jeho postup tak není v souladu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. 28 Cdo 329/2010, Nejvyšší soud uvedl, že hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů vyplývající z § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem. Přípustnost dovolání neshledal ani ve vztahu k námitkám týkajícím se aplikace § 118a o. s. ř., neboť nešlo o otázku procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, nýbrž o námitku vady řízení, které se měl odvolací soud dopustit tím, že dovolatele ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. nepoučil. V této souvislosti konstatoval, že vada řízení však není podle úpravy dovolacího řízení provedené od 1. ledna 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Předpoklady přípustnosti dovolání nebyly splněny ani ohledně otázky určení výše náhrady nákladů řízení po zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též "vyhláška č. 484/2000 Sb."), jestliže řízení bylo zahájeno (a v něm rozhodnuto soudem prvního stupně) přede dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Tuto otázku, kterou považoval dovolatel za dosud neřešenou, Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. května 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 a jeho závěry aplikoval v řadě dalších rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 8. ledna 2014 sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení ze dne 20. srpna 2014 sp. zn. 29 Cdo 1701/2014 aj.). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jež má v tomto směru konstitutivní povahu. Pokud odkazoval dovolatel na odchylná rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména senátu 21 Cdo), pak ani tento odkaz přípustnost dovolání nezaložil. II. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Vlastní vymezení dotčených ústavně zaručených základních práv rozdělil do dvou okruhů. Jednak namítá porušení ústavně zaručených práv rozhodnutím ve věci samé, jednak jejich porušení rozhodnutím o nákladech řízení. 6. Ve vztahu k závěru o neprokázání protiprávního jednání právní předchůdkyně žalované stěžovatel vytýká soudům nepřiměřenou míru formalismu, když rozhodly bez zřetele ke stěžovatelem tvrzeným ekonomickým souvislostem. Vyslovuje přesvědčení, že veškeré jednání právní předchůdkyně žalované, byť bylo zastřeno spoluprací se subjektem, u jehož základů stály osoby blízké stěžovateli, bylo vedeno v její prospěch. Otázka, zda tyto osoby byly osobami blízkými stěžovateli, byla podrobena pouze čistě formálnímu dokazování. Takové posouzení věci znemožnilo stěžovateli efektivně uplatnit nárok na náhradu škody vůči tomu, kdo byl skutečným iniciátorem jednání poškozujícího stěžovatele. Ohledně závěru o neprokázání výše škody poukazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13, podle něhož mají obecné soudy stanovit výši vzniklé škody podle spravedlivého uvážení, nemůže-li žalobce přesně výši škody určit nebo prokázat. 7. Ve vztahu k otázce náhrady nákladů řízení stěž