II.ÚS 2896/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2896/09 ze dne 29. 4. 2010 N 97/57 SbNU 273 K zákazu přepjatého formalismu při posuzování průběhu odvolacího řízení v restitučních věcech Nejvyšším soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 29. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 2896/09 ve věci ústavní stížnosti 1. J. L., 2. N. L., 3. E. L., 4. B. L. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009 č. j. 28 Cdo 1417/2007-212, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006 č. j. 28 Co 466/2006-195, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 10. 2005 č. j. 13 C 278/2003-119 (ve znění opravného usnesení) tak, že bylo určeno, že stěžovatelé nejsou vlastníky ve výroku specifikovaných nemovitostí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009 č. j. 28 Cdo 1417/2007-212 se ruší. Odůvodnění Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006 č. j. 28 Co 466/2006-195, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 10. 2005 č. j. 13 C 278/2003-119 (ve znění opravného usnesení) tak, že bylo určeno, že stěžovatelé nejsou vlastníky ve výroku specifikovaných nemovitostí. Předmětem řízení u obecných soudů byl restituční nárok stěžovatelů, přičemž nebylo sporu o tom, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) a § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.") a že k přechodu pozemků na stát došlo postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, bez vyplacení náhrady. Předmětné pozemky jsou v areálu Muzea lidových staveb Kouřim (dále též "MLS Kouřim"), které bylo ve smyslu § 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, prohlášeno kulturní památkou. Nesporným je i to, že tato skutečnost nebrání případnému vydání pozemků. Spor byl veden o to, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro vydání či nevydání pozemků z hlediska ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatelé o pozemky požádali ve lhůtě podle zákona č. 229/1991 Sb. výzvou ze dne 26. 3. 1992. Bývalý Okresní úřad v Kolíně - okresní pozemkový úřad svým konečným rozhodnutím ze dne 8. 7. 2002, vydaným podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., vlastnické právo stěžovatelů k předmětným pozemkům v katastrálním území Kouřim obnovil. Proti uvedenému rozhodnutí podal povinný, tj. Regionální muzeum se sídlem v Kolíně, žalobu, jíž se domáhal zrušení, resp. nahrazení rozhodnutí Okresního úřadu v Kolíně - okresního pozemkového úřadu s argumentací, že vydané pozemky tvoří celek bez ohledu na to, jsou-li fakticky zastavěny či nikoliv. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 12. 10. 2005 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že shodně jako Okresní úřad v Kolíně - okresní pozemkový úřad dospěl k závěru, že se v případě staveb MLS Kouřim nejedná o stavby, které by ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. bránily vydání pozemku (stavby byly přeneseny na pozemky v letech 1972 až 1976, avšak stavební řízení bylo zahájeno až dne 21. 1. 1993). Krajský soud v Praze k odvolání Regionálního muzea se sídlem v Kolíně rozsudkem ze dne 19. 12. 2006 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelé nejsou spoluvlastníky předmětných pozemků v katastrálním území Kouřim, s výjimkou pozemku parc. č. 1190/3. V odůvodnění uvedl, že stavby nacházející se na předmětných pozemcích jsou stavby nemovité, nejedná se o stavby dočasné, jednoduché ani drobné, přičemž s ohledem na poznámku pod čarou odkazující na tehdy platnou vyhlášku č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je třeba stavby posuzovat ve smyslu stavebního zákona a předpisů souvisejících, který za stavbu považuje veškerá díla bez zřetele na jejich stavebnětechnické provedení, účel a dobu trvání. Za stavbu je třeba považovat i stavby nepovolené, u nichž dosud probíhá řízení o dodatečném povolení, což je posuzovaný případ. Dle odvolacího soudu MLS Kouřim tvoří ucelený urbanistický celek a žalobcem žádané pozemky v tomto urbanistickém celku (s výjimkou pozemku parc. č. 1190/3, který není zastavěn) byly po přechodu na stát zastavěny a jejich vydání oprávněným osobám brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť takto zastavěné pozemky nelze zemědělsky využívat. Pozemky tvořící prostor mezi jednotlivými stavbami lidové architektury je nutno posuzovat jako pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k jejich provozu ve smyslu citovaného ustanovení. Dle odvolacího soudu Muzeum lidových staveb Kouřim je ojedinělým svého druhu a dle vyjádření Památkového ústavu Střední Čechy (ze dne 10. 8. 1993) plní zejména funkci vědecko-výzkumnou, dokumentační a památkovou, kulturní, osvětovou a vzdělávací. Důležitým fenoménem dávajícím muzeu celkový příznivý výraz je kromě staveb jeho poloha, prostředí staveb, okolní krajina; jednotlivé stavby se zastavěnými i nezastavěnými pozemky spolu s terénními prvky a zelení tvoří speciální urbanistický celek, který má široké veřejnosti přiblížit minulost. Dovolací soud, s poukazem na svá rozhodnutí uveřejněná pod č. 49/1998, 8/1994 a č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že řízení nebylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nejedná se o případ, kdy by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), ani nebylo shledáno, že by rozsudek odvolacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Stěžovatelé namítají, že rozhodnutím Nejvyššího soudu jim je odpíráno vlastnické právo a Nejvyšší soud ignoroval smysl zákona č. 229/1991 Sb. jako jednoho z tzv. restitučních zákonů, který má alespoň částečně zmírnit majetkové křivdy. Došlo k porušení principu právní jistoty, předvídatelnosti rozhodnutí orgánů státní moci vycházející ze zákona a garantování základních práv a svobod. Nejvyšší soud ignoroval i judikaturu Ústavního soudu, v níž Ústavní soud opakovaně formuloval zásadu, že "vůdčím principem musí být vždy účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje" (nález sp. zn. I. ÚS 754/01 - viz níže). Nejvyšší soud nevěnoval pozornost ani pojmu "zastavěný pozemek" podle zákona o půdě. Stěžovatelé nikdy nezpochybňovali zákonný důvod pro nevydání pozemků, totiž jejich faktickou zastavěnost ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Od samého začátku soudních sporů se však snažili dokázat, že z celkové výměry areálu MLS Kouřim - tedy z asi 40 000 m2 je fakticky zastavěno jen asi 1 000 m2. Již ve vyjádření k odvolání navrhovali odvolacímu soudu ustanovit znalce z oboru stavebnictví a znalce geodeta, kteří by vypracovali posudek, resp. geometrický plán za účelem oddělení zastavěných částí pozemků v pojetí zákona o půdě od pozemků evidentně nezastavěných. Tento návrh soud neakceptoval. Stěžovatelé vidí v tomto postupu soudů (odvolacího i dovolacího) porušení jejich ústavního práva na spravedlivý proces. Odvolací ani dovolací soud se rovněž nevypořádaly s tvrzeními stěžovatelů, že stavby umístěné na předmětných pozemcích byly postaveny bez stavebního povolení, bez dalších náležitostí podle stavebního zákona a nebyly ani řádně zkolaudovány (ve věci probíhá k těmto okolnostem před stavebním úřadem Městského úřadu Kouřim správní řízení). Stěžovatelé zmiňují i to, že od podání výzvy podle zákona č. 229/1991 Sb. k vydání předmětných pozemků do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání uběhlo více než 17 let, což zjevně neodpovídá ústavnímu právu na projednání věci "bez zbytečných průtahů". Oprávněnost nároku stěžovatelů na vydání nezastavěných částí pozemků posiluje i nesporný fakt, že dva ze čtyř kompetentních orgánů, které v dané věci rozhodovaly (tj. Okresní úřad v Kolíně - okresní pozemkový úřad a Okresní soud v Kolíně), neshledaly důvody pro nevydání předmětných pozemků. Až odvolací soud přišel s pojmem "široký urbanistický celek" a své rozhodnutí opřel o "citové" přesvědčení o společenské prospěšnosti Muzea (skanzenu), s čímž se ztotožnil i dovolací soud. Tento "veřejný zájem" jak soud odvolací, tak soud dovolací postavily nad význam a smysl restitucí. Stěžovatelé jsou ale n