II.ÚS 3104/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3104/12 ze dne 23. 8. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti I. I., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 6 To 261/2012-21 ze dne 12. června 2012 a usnesení Okresního soudu v Kroměříži č. j. 2 Nt 2308/2011-12 ze dne 5. března 2012 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Kroměříži zamítl návrh stěžovatelky na vyslovení, že je dle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v rozhodném znění, účastna soudní rehabilitace, a to v souvislosti s omezením její svobody v době od 11. 12. 1951 do 26. 6. 1954. Stěžovatelka byla v době od 1. 12. 1951 do 26. 6. 1954 umístěna do dětského domova v souvislosti se stíháním její matky, která byla nejprve vzata do vazby a poté umístěna do psychiatrické léčebny, jelikož byla stíhána pro trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu podle § 135 a § 136 zákona č. 86/1950 Sb., přičemž o její účasti již bylo rozhodnuto. Okresní soud v Kroměříži dospěl k závěru, že by v tomto případě výklad, že ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se vztahuje i na dítě osoby stíhané, respektive omezené na svobodě v souvislosti s trestným činem uvedeným v § 2 odst. l písm. c) zákona č. 86/1950 Sb., kdy dítě bylo umístěno v dětském domově, byl nepřiměřeně široký, pokud by takovéto umístění bylo považováno za omezení svobody, na nějž se ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vztahuje. Toto usnesení stěžovatelka v zákonné lhůtě napadla stížností, kterou písemně odůvodnila prostřednictvím svého obhájce. Ve stížnosti uvedla svůj právní názor, že ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se vztahuje k jakémukoliv nezákonnému zbavení osobní svobody a nezáleží na tom, zda k němu došlo uvalením vazby, vzetím do psychiatrické léčebny nebo násilným odvedením do dětského domova. Podstatné je to, že je zde dána souvislost s trestnými činy uvedenými v § 2 a § 4 citovaného zákona. Tato souvislost pak byla dle stěžovatelky obsahem spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. Rt 4/92 prokázána. Dále uvedla, že násilným odvedením do dětského domova byla zbavena možnosti užívat svůj majetek, konkrétně dům, z něhož byla odvedena, neboť tento byl v jejím spoluvlastnictví. Stěžovatelka navrhla, aby krajský soud napadené usnesení zrušil a jejímu návrhu vyhověl. Ke stížnosti stěžovatelky Krajský soud v Brně jako soud stížnostní přezkoumal napadené usnesení a došel k závěru o její neopodstatněnosti, když se byl ztotožnil s výkladem soudu okresního. Otázce okruhu osob, na které se zákon o soudní rehabilitaci vztahuje, však věnoval více pozornosti. Nejprve připustil, že zákon se v žádném ze svých ustanovení nezabýval přímo otázkou, jakého okruhu osob se týká, které osoby tedy mohou být účastny soudní rehabilitace, když vymezuje pouze trestné, popř. i jiné činy, na které se vztahuje. Krajský soud vyzdvihl, že "určitý okruh osob je vymezen pouze v ust. § 5 odst. 1 citovaného zákona ve vztahu k podání návrhu na zahájení přezkumného řízení dle § 4 citovaného zákona". Za dané situace usoudil, že je nutno vycházet "z účelu zákona, z jeho smyslu a z jeho ducha". Krajský soud provedl výklad různých ustanovení zákona, z něhož dovodil, že "předmětný zákon směřuje k osobám, které byly odsouzeny a potrestány za spáchání skutků, v nichž byly v tehdejším trestním řízení spatřovány trestné činy uvedené v § 2, resp. § 4 onoho zákona o soudní rehabilitaci". V této souvislosti vyjádřil svůj závěr o tom, že týkalo-li by se ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci jiných osob než trestně stíhaných a odsouzených, nepochybně by se takové významné ustanovení objevilo v jiném oddíle zákona. Uvedené ustanovení dle soudu druhého stupně pouze upřesňuje či dodává, že soudní rehabilitace přichází v úvahu i tehdy, pokud trestní stíhání nebylo ani zahájeno, ale ke zbavení osobní svobody či majetku došlo, "logicky tedy trestní stíhání osob, které se měly dopustit jednání, v němž mohl být spatřován některý z uváděných trestný činů". Stěžovatelka však dle názoru soudu byla do dětského domova umístěna nikoliv proto, že by byla trestně stíhána pro některý z těchto trestných činů, či že by snad byla z jejich spáchání podezřelá, ale proto, že pro některé z nich byla stíhána její matka. Na závěr svého odůvodnění, jako obiter dictum, krajský soud dodal, že jeho přesvědčení, že paní I. I. není účastna na soudní rehabilitaci, zároveň neznamená, že by jako dědička své matky M. P. neměla nárok na odškodnění. Tento nárok ovšem dle soudu nemůže mít svůj podklad v rozhodnutí o účasti paní I. I. na soudní rehabilitaci, ale musí vycházet z rozhodnutí o účasti její matky M. P. na této rehabilitaci podle citovaného zákona. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Tvrdí, že i ona sama splňuje všechny podmínky k tomu, aby byla podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyslovena její účast na soudní rehabilitaci. Stěžovatelka nejprve poukazuje na to, že v neveřejném zasedání u Krajského soudu v Brně nebyl přítomen státní zástupce, a tudíž prý nemohl přednést argumenty ve prospěch stěžovatelky, když takovou účast dle stěžovatelky požaduje § 10 zákona o soudní rehabilitaci, který je třeba v řízení aplikovat. V reakci na argumentaci soudů obou stupňů stěžovatelka uvádí, že dle § 1 odst. 1 má zákon mj. odstranit nepřiměřeně tvrdosti v používání represe. A je prý nepochybné, že stěžovatelka se obětí zcela nezákonné represe stala. Navíc § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, dle názoru stěžovatelky říká výslovně, že "ustanovení tohoto zákona se užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4, i když nebylo zahájeno trestní stíhání. Zákon tedy dle stěžovatelky říká výslovně, že pokud došlo k nezákonnému zbavení osobní svobody nebo majetku, nemusí být vůbec zahájeno trestní stíhání. Pro vyslovení rehabilitace prý stačí, když je zde souvislost s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatelka tuto souvislost dle svých slov prokázala, neboť k její perzekuci došlo v bezprostřední návaznosti na matčino uvěznění pro trestný čin uvedený v § 2 odst. 1 písm. c} zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatelka dále uvádí přehled dílčích rozhodnutí Ústavního soudu, která se týkají zákona o soudní rehabilitaci a v nichž Ústavní soud dle jejího názoru zdůrazňuje nezbytnost oproštění soudního řízení vedené podle vzpomínaného zákona od přepjatého formalismu a nutnost interpretovat extenzivně smysl a účel rehabilitačních předpisů ve prospěch postižených osob. Na závěr své ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající ext