II.ÚS 3107/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3107/14 ze dne 16. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Evropská 2589/33b, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012, č. j. 4 T 7/2010-4665, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 5 To 39/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, č. j. 8 Tdo 376/2014-115, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Krajský soud v Praze shora citovaným rozsudkem uznal stěžovatele vinným z účastenství na pokračujícím zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), který měl spáchat formou pomoci podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za tento trestný čin (a s ohledem na předchozí odsuzující rozsudky stěžovatele) mu krajský soud podle ustanovení § 209 odst. 5 a ustanovení § 43 odst. 2 trestního zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání státního zástupce, obžalovaných a poškozeného rozsudek prvé instance zrušil a nově stěžovatele uznal vinným z pokračujícího zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (v odůvodnění rozsudku uvedl, že se trestního jednání dopustil jako spolupachatel) a uložil mu podle ustanovení § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 45 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku společný trest odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem (dále také soud přikázal odsouzeným nahradit škodu poškozenému). Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud shora citovaným usnesením odmítl, neboť projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. 2. Trestního jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že společně s dalšími spolupachateli nabízel prostřednictvím tiskové inzerce možnost získání finanční půjčky či úvěru a jménem jimi provozované obchodní společnosti se ve zprostředkovatelských smlouvách, jejichž znění připravil, zavázal proti poskytnuté finanční úplatě obstarat v dohodnutém termínu možnost získání těchto finančních půjček či úvěrů. Všichni odsouzení však již od počátku jejich jednání věděli nebo jim bylo zřejmé, že nemají reálnou možnost finanční půjčky či úvěry v dohodnutém termínu zajistit. Převzaté finanční prostředky přitom nevrátili a ponechali si je pro vlastní potřebu; svým jednáním tak způsobili škodu v celkové výši 5.871.900 Kč. Dále se trestného činu podvodu dopustil stěžovatel tím, že nezaplatil v rozporu se smluvním ujednáním (i předchozími sliby) poškozené část kupní ceny za byt, který byl na jeho nátlak přepsán do jeho vlastnictví. Ke skutkovým a právním závěrům dospěly soudy především na základě provedeného dokazování, které svědčilo tomu, že stěžovatel nebyl v rámci trestné činnosti pouze jedním z "článků pomyslného řetězu", nýbrž tvořil její základ, protože to byl právě on, kdo poskytl své právnické schopnosti a dokázal vytvořit obchodní společnost i vzorové smlouvy, které budily zdání věrohodnosti. Jeho specifické právní znalosti tak vytvořily sofistikovaný základ předmětné trestné činnosti. Soudy přitom odmítly jeho argumenty, že z trestné činnosti nezískal majetkový prospěch či že se na jeho jednání vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013, publikované jako č. 1/2013 Sb. (dále jen "amnestie prezidenta") a dospěly k závěrům, že provedené důkazy jednoznačně svědčí vině stěžovatele. 3. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně dalších příslušných článků hlavy páté Listiny, a porušila též jeho právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky. Porušení těchto práv stěžovatel prvně spatřuje v nezohlednění jeho námitek, že trestní stíhání vedené proti jeho osobě bylo amnestováno čl. II. amnestie prezidenta, neboť započalo minimálně na počátku října 2003. Dále stěžovatel shledává porušení svých základních práv v tendenčním postupu obecných soudů, které hodnotily důkazy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu a chybně tak dospěly ke skutkovým závěrům týkajících se jeho zapojení do předmětné trestné činnosti z hlediska iniciace a klíčové role v ní (včetně využití jeho právních znalostí ke zdání solidnosti obchodní společnosti fiktivně nabízející zprostředkování úvěru). Soudy tak dle stěžovatele nad vší pochybnosti neprokázaly, že se skutek stal a že ho spáchal právě stěžovatel. 4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a s obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Předně je třeba uvést, že se mnohé námitky, obsažené v ústavní stížnosti, týkají nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, respektive chybného hodnocení provedených důkazů v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud však k tomu připomíná, že ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. 7. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou povinny detailně popsat dů