II.ÚS 3430/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3430/13 ze dne 12. 8. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. W., t. č. neznámého pobytu, zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem se sídlem Shiran Tower, Lužná 716/2, 160 00 Praha, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 32 T 5/2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 4 To 34/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 3 Tdo 371/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížnost směřuje proti shora uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu, jakož i statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstev na dobu 5 let, dále peněžitý trest ve výši 1 milionu Kč a případný náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Na základě odvolání stěžovatele a státního zástupce byl Vrchním soudem v Olomouci rozsudek Krajského soudu v celém rozsahu zrušen a nově byl stěžovatel uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních společností a družstev na dobu 8 let, dále peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb po 10 000 Kč (celkem 5 milionů Kč) s případným náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 léta. Popis skutků provedený krajským soudem a následně vrchním soudem je značně rozsáhlý, stěžovateli i jeho právnímu zástupci je znám, a proto Ústavní soud považuje za nadbytečné je na tomto místě opakovat. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Argumentace Nejvyššího soudu je stěžovateli a jeho právnímu zástupci také známa. II. Stěžovatel má za to, že shora uvedenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na účinné opravné prostředky, zaručené čl. 13 Úmluvy ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 a článkem 2 Úmluvy, ve znění protokolu č. 7. Dále má stěžovatel za to, že nezákonným postupem orgánů veřejné moci došlo též k porušení čl. 8 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Ústavy a čl. 39 a čl. 40 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že soudy prvního a druhého stupně z hlediska jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu nesprávně hodnotily jednotlivé důkazy, nepřihlédly k pochybnostem, které z důkazního stavu ve prospěch stěžovatele vyplývají, zvláště pak u objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Soudy podle názoru stěžovatele některé důkazy hodnotily jednostranně v neprospěch stěžovatele (příklad společnosti GEXANA, o.o.o.), jiné pak tendenčně (svědci z Ministerstva životního prostředí). Naopak nepřihlédly k důkazům navrženým a opatřeným stěžovatelem (tzv. expertní stanovisko Doc. JUDr. Bohumila Havla, Ph.D., nebo znalecký posudek Ostravské znalecké) a neuvažovaly v intencích zásady ultima ratio. Důsledkem je extrémní nesoulad právních závěrů soudu s vykonanými skutkovými zjištěními a porušení zásady in dubio pro reo. Konečně stěžovatel namítá nesprávné použití nového trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) namísto předchozí úpravy trestním zákonem (zák. č.140/1961 Sb.), která je podle názoru stěžovatele pro něho příznivější. Vůči usnesení Nejvyššího soudu činí stěžovatel námitku účelnosti dovolání spočívající v tom, že Nejvyšší soud vyložil dovolací důvody v jeho věci příliš restriktivně a tak mu neposkytl účinnou právní ochranu. III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Přesto, zejména s ohledem na rozsah dokazování v tomto konkrétním případě, Ústavní soud zvolil širší podobu odůvodnění. IV. Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v trestním řízení, zejména ty, které již použil v odvolání a dovolání. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014). V dané věci tak jde o to, zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak do práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu (včetně tzv. hmotněprávních konsekv