II.ÚS 3601/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3601/16 ze dne 15. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Vladyky, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem nám. Republiky 2, Plzeň, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2016, č. j. 9 As 86/2016-40, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 2. 2016, č. j. 57 A 86/2015-34, kterým byla dle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Plzni ze dne 5. 5. 2015, č. j. ZKI PL-O-15/149/2015. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-jih (dále jen "katastrální úřad") ze dne 10. 3. 2015, č. j. OR-460/2014-406, kterým bylo v řízení o opravě chyby v katastrálním operátu rozhodnuto podle ustanovení § 36 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), o neprovedení navrhované opravy, neboť se nejednalo o chybu v katastrálním operátu. Proto v souboru popisných informací katastru nemovitostí zůstala budova č. ev. A1 (dále "sporná stavba") vedená jako samostatná nemovitost zapsaná na listu vlastnictví č. A2 k. ú. Žďár u Blovic pro vlastníky: stěžovatel (podíl 1/2) a ve společném jmění manželů Stanislava a Anny Vladykových (podíl 1/2). Stěžovatelem namítanou chybu představovalo nezapsání jeho vlastnického práva k uvedené sporné stavbě do katastru nemovitostí, kterého měl nabýt bezúplatným převodem na základě darovací smlouvy ze dne 17. 4. 2014. 3. Krajský soud konstatoval, že obsahem předmětné darovací smlouvy byl bezúplatný převod vlastnického práva výhradně k pozemkům st. p. č. A3 a p. č. A4 v k. ú. Žďár u Blovic, kteréžto jediné byly jako nemovité věci náležející do společného jmění manželů Vladykových, evidovány na listu vlastnictví č. A5 pro k. ú. Žďár u Blovic. Sporná stavba byla jako nemovitá věc evidována na listu vlastnictví č. A2 pro k. ú. Žďár u Blovic. "Údaj v darovací smlouvě, že na pozemku st. p. č. A3 v k. ú. Žďár u Blovic se nachází stavba č. ev. A1, lze tak vskutku považovat pouze za doplňující informaci stran vlastností pozemku st. p. č. A3 v k. ú. Žďár u Blovic, nikoli za určení oné stavby jako předmětu darování. Bylo-li záměrem všech zúčastněných převést bezúplatně vlastnické právo i ke sporné stavbě, nenašel tento záměr odraz v obsahu darovací smlouvy." Proto krajský soud dospěl k závěru, že se katastrální úřad nedopustil žádného pochybení, pokud na podkladě návrhu stěžovatele a obsahu darovací smlouvy ze dne 17. 4. 2016, která byla jeho přílohou, zapsal na listu vlastnictví č. A5 jako vlastníka pozemků st. p. č. A3 a p. č. A4 oba v k. ú. Žďár u Blovic stěžovatele, zatímco na listu vlastnictví č. A2 ve vztahu k vlastnictví sporné stavby žádnou změnu neučinil. 4. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku neztotožnil s námitkami stěžovatele, v nichž namítal jednak nesprávné posouzení právní otázky, týkající se posouzení projevu smluvní vůle stěžovatele (obsahu darovací smlouvy) a správnosti vedení celého správního řízení. Konkrétně zdůrazňoval, že katastrální úřad i krajský soud nesprávně posoudily obsah darovací smlouvy, resp. to, že odkaz na spornou stavbu ve smlouvě je pouhou informací o tom, že se na převáděném pozemku určitá stavba nachází. Takový výklad prý odporuje nejen samotnému obsahu smlouvy, ale i smyslu a účelu a výkladových pravidel právních jednání, obsažených ustanovení § 556 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší správní soud konstatoval, že "obsahem darovací smlouvy je bezúplatný převod vlastnického práva výhradně k ve smlouvě uvedeným dvěma pozemkům. Z obsahu darovací smlouvy nemohl katastrální úřad seznat, že předmětem darování byla dle vůle všech zúčastněných i sporná stavba, která je ve společném vlastnictví dárců pouze ve výši podílu 1/2. Správní orgán tedy provedl vklad vlastnického práva přesně v rozsahu požadovaném v návrhu, doloženým příslušnou listinou. K žádnému pochybení z jeho strany nedošlo." Nejvyšší správní soud tak nepřisvědčil námitce stěžovatele ohledně zásahu do jeho vlastnického práva, spočívajícího v postupu katastrálního úřadu či krajského soudu, neboť "smyslem řízení o opravě chyby, jsou-li pro provedení opravy splněny zákonné podmínky, je uvedení evidovaných údajů do souladu se skutečným obsahem listin, které má katastrální úřad k dispozici. Toto restriktivní pojetí pravomocí katastrálního úřadu vyplývá z toho, že se jedná o správní orgán provádějící pouze evidenci na základě předložené listiny a nikoliv orgán povolaný k přezkumu její pravosti či správnosti." Stejně tak nepřisvědčil námitce stěžovatele, v níž poukazoval na změnu právní úpravy v občanském zákoníku, dle níž (konkrétně § 3054) se samostatná stavba stává součástí převáděného pozemku. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že uvedené platí pouze za předpokladu, že k oběma nemovitostem (k pozemku i stavbě) panují úplně stejná vlastnická práva. Naopak situaci nesouladu mezi vlastnictvím stavby a pozemku řeší právní úprava tak, že "stavba spojená se zemí pevným základem, která zatím není součástí pozemku, na němž stojí, se nestává součástí pozemku, a je i nadále samostatnou věcí. Jinými slovy tam, kde se vlastnictví stavby a pozemku neshoduje, zůstává odděleno i po účinnosti nového občanského zákoníku." 5. Obdobné námitky stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že ze strany katastrálního úřadu i krajského soudu došlo k pochybení, pokud nebylo do katastru nemovitostí zapsáno jeho vlastnické právo ke sporné stavbě, neboť obsah předmětné darovací smlouvy vykládaly v rozporu s výkladovými pravidly právně jednajících osob (§ 555 a § 556 občanského zákoníku), čímž porušily jeho vlastnické právo. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž právní závěry krajského soudu i samotný postup katastrálního úřadu shledal jako souladné se zákonem, stěžovatel považuje za nesprávný, "zejména co se týče posouzení darovací smlouvy a následně podmínek pro provedení opravy chyby podle jeho návrhu." V této souvislosti stěžovatel poukázal i na rozpor uvedených závěrů s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 212/16 ze dne 20. 9. 2016 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), dle něhož nerespektování zásady potius valeat actus quam pereat představuje tzv. kvalifikovanou vadu, která má za následek porušení ústavnosti. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 7. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu (ani krajského soudu) však