II.ÚS 3758/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3758/13 ze dne 25. 3. 2014 N 42/72 SbNU 487 Přepjatý formalismus při odmítnutí dovolání v trestní věci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka - ze dne 25. března 2014 sp. zn. II. ÚS 3758/13 ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem, se sídlem Strojírenská 2269, 591 01 Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 896/2013-26 ze dne 17. 9. 2013, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě sp. zn. 42 To 341/2012 ze dne 17. 4. 2013 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 1 T 5/2011-1360 ze dne 21. 8. 2012 vydaným v jeho trestní věci, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě jako účastníků řízení. I. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 896/2013-26 ze dne 17. 9. 2013 se ruší. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv zejména ve skutečnosti, že ačkoliv dovolací soud konstatoval, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nesprávný co do právní kvalifikace, současně dovolání odmítl s poukazem na ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu (dále též "tr. ř."), podle něhož projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Stěžovatel v této souvislosti zejména poukázal na to, že Nejvyšší soud přehlíží zákonem stanovená hlediska, k nimž jsou soudy při úvaze o druhu a výši ukládaného trestu povinny přihlédnout, konkrétně ustanovení § 23 a 31 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "tr. zákon"). Závažnost a povaha spáchaného činu je dle názoru stěžovatele mimo jiné dána i právní kvalifikací jednání, a pakliže obecné soudy použily nesprávnou právní kvalifikaci, pro stěžovatele nepříznivou a přísnější, jde o skutečnost, která by měla být procesním a náležitým způsobem při úvaze o druhu a výši ukládaného trestu zohledněna, nikoliv jako nevýznamná pominuta dovolacím soudem. Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu byl zbaven možnosti, aby při existenci závazného právního názoru Nejvyššího soudu v části týkající se právní kvalifikace tvrzeného protiprávního jednání měly obecné soudy zachovanou možnost nově rozhodnout o vině a trestu, neboť právě ty plní nalézací funkci a výlučně jim toto právo náleží. 3. Stěžovatel dále dovolacímu soudu vytkl, že nevěnoval žádnou pozornost vytýkaným vadám týkajícím se procesní čistoty celého trestního řízení, v jehož průběhu "byly vydány dva zcela nepřezkoumatelné rozsudky soudu prvního stupně, rozsudek soudu odvolacího zavazujícího nezákonně soud prvního stupně závazným právním názorem, který však již v dalším řízení před odvolacím soudem přestal platit, kdy odvolací soud svým postupem porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť fakticky soud prvního stupně jako soud nalézací a procesní byl vyřazen ze své zákonné role, a v neposlední řadě, kdy byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí (náhlé změny právního názoru odvolacím soudem, nepoučení o možné změně právní kvalifikace)". I v tomto směru považuje stěžovatel postupy obecných soudů za kolidující se základními pravidly, která jsou součástí práva obviněného na řádný a spravedlivý proces, který prý v jeho případě těmto parametrům rozhodně z výše uvedených důvodů vyhovovat nemohl a nemůže. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. II. 4. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou vedený pod sp. zn. 1 T 5/2011, z něhož, jakož i obsahu napadených rozhodnutí zjistil následující skutečnosti. 5. Shora označeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), kterého se dopustil jednáním blíže specifikovaným ve skutkové větě citovaného rozsudku nalézacího soudu. Za uvedené jednání byl stěžovatel podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, 3 a § 68 odst. 1 téhož předpisu odsouzen k peněžitému trestu ve výměře padesáti denních sazeb. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 2 000 Kč, tj. celkem 100 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl dále stěžovateli pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců a podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená společnost VFS Trading, s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel, státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou a poškozená společnost VFS Trading, s. r. o. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b), odst. 4 téhož zákona nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, odst. 3 písm. a) tr. zákona a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. a) a c), kterých se dopustil jednáním blíže specifikovaným v rozsudku krajského soudu. Za popsané jednání byl stěžovatel podle § 248 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 53 odst. 1, § 54 odst. 1, 2 tr. zákona byl stěžovateli současně uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Odvolání obviněného a poškozené společnosti VFS Trading, s. r. o., byla citovaným rozsudkem odvolacího soudu zamítnuta podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. 7. Rozsudek odvolacího soudu následně napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu. III. 8. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud, Krajský soud v Brně - pobočku v Jihlavě a Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jako účastníky a Nejvyšší státní zastupitelství i Krajské státní zastupitelství v Brně jako vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti. 9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 5. 3. 2014 zdůraznil, že námitky stěžovatele jsou svou povahou převážně vyjádřením nesouhlasu neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před soudy obou stupňů a se skutkovými zjištěními, ze kterých soudy vycházely. Stěžovatel dle Nejvyššího soudu předkládá na tomto základě vlastní skutkové závěry a výklad práva, od nichž odvíjí možnosti odlišného právního posouzení týkající se ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu uložení jiného druhu a výměry trestu. Obsah námitek směřujících proti rozhodnutí Nejvyššího soudu pak dle něj "neumožňuje přisvědčit námitce stěžovatele, že napadené rozhodnutí má ústavněprávní přesah". Předpokladem pro závěr o porušení Ústavou zaručených práv a svobod nemůže být podle mínění dovolacího soudu sám o sobě odlišný právní názor stěžovatele na výklad pozitivního práva a z toho se odvíjející závěry, že v posuzovaném případě byl zákon nesprávně vyložen. Nejvyšší soud podotkl, že v ústavní stížnosti naznačená problematika se týká výkladových otázek procesního právního předpisu, který mj. upravuje i možnosti a způsoby rozhodování dovolacího soudu, což stěžovatel zpochybňuje, které však nemají ústavní přesah v podobě zásahu do ústavních práv a svobod. Protože nelze mít za to, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu mohla být porušena práva stěžovatele, resp. že by soud postupoval v rozporu s hlavou pátou Listiny, není prý přezkoumání usnesení Nejvyššího soudu z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru přípustné. Závěrem Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost usnesením odmítnuta, neboť je zjevně neopodstatněná. 10. Krajský soud