II.ÚS 4071/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4071/19 ze dne 14. 10. 2020 N 198/102 SbNU 251 Kolize práva na obhajobu s povinností mlčenlivosti advokáta   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Markétou Koubíkovou, advokátkou, se sídlem Pplk. Sochora 1391/4, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2018 č. j. 12 T 167/2017-1495, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2019 č. j. 3 To 8/2019-1588 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019 č. j. 7 Tdo 858/2019-1691, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Ostravě (dále též jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť jimi dle stěžovatelova názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38, 39 a 40 Listiny, jakož i čl. 82 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby ve formě účastenství v podobě návodu dle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník") ve spojení s § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců dle § 329 odst. 1 trestního zákoníku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let dle § 81 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 82 odst. 1 trestního zákoníku, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu samostatného výkonu advokacie na dobu dvou a půl roku. Spolu se stěžovatelem byl odsouzen pro dokonaný trestný čin dle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku i hlavní pachatel, vůči němuž měl stěžovatelův návod směřovat. 3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl při výkonu advokacie předat sám či prostřednictvím jiného hlavnímu pachateli, soudci insolvenčního úseku Krajského soudu v Brně, opožděnou přihlášku pohledávky své klientky do insolvenčního řízení, aby zajistil, že tato bude soudem přijata jako podaná řádně a včas, a poté, co se hlavní pachatel pro nesouhlas pracovnice podatelny neúspěšně pokusil dosáhnout zpětného zařazení této přihlášky do příslušného spisu pod záminkou, že ji nalezl v jiném spisu, kam byla patrně omylem zařazena, a přihláška byla stěžovateli vrácena zpět, měl stěžovatel opětovně přihlášku předat hlavnímu pachateli, který se poté znovu neúspěšně pokusil u administrativního aparátu soudu dosáhnout jejího zpětného zařazení do spisu, aby s ní v insolvenčním řízení bylo nakládáno jakožto s řádně a včas podanou, neboť bez toho by pohledávka stěžovatelovy klientky nemohla v předmětném insolvenčním řízení být uspokojena (dále jen "předmětný skutek"). 4. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podali odvolání stěžovatel, hlavní pachatel i státní zástupce. Stěžovatelovo odvolání odvolací soud zamítl, avšak napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil na podkladě odvolání státního zástupce a ve vztahu k hlavnímu pachateli i vůči němu dle § 258 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a dle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že znovu uznal oba spoluobviněné vinnými z trestných činů se stejnou právní kvalifikací jako nalézací soud a stěžovateli uložil prakticky tytéž tresty, jen délku zkušební doby u podmíněně odloženého trestu odnětí svobody zkrátil na dva roky. Kromě toho odvolací soud poupravil popis skutku tak, že stěžovatel měl hlavního pachatele k provedení činu přesvědčit. 5. S tímto výsledkem se stěžovatel nespokojil a podal proti němu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stejným rozhodnutím Nejvyšší soud odmítl i dovolání hlavního pachatele. III. Argumentace stěžovatele a ostatních účastníků řízení 6. Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti rekapituluje stručně předchozí průběh trestního řízení před obecnými soudy a vymezuje splnění formálních náležitostí ústavní stížnosti, následně proti napadeným rozhodnutím vznáší námitky 1. porušení presumpce neviny, 2. porušení zásady in dubio pro reo, 3. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, 4. nenaplnění podmínek účastenství a neprokázání motivu, 5. znemožnění účinné obhajoby nutností respektovat povinnost mlčenlivosti, 6. nerespektování povinnosti Nejvyššího soudu zabývat se námitkami porušení lidských práv, 7. závažných vad přípravného řízení a hlavního líčení. 7. Podstatu jednotlivých námitek stěžovatele lze shrnout následovně: 8. Ad 1 stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy důsledně nerespektovaly jeho presumpci neviny. Nebylo prokázáno ani přímými důkazy, ani uzavřeným řetězcem důkazů nepřímých, že by se stěžovatel jakkoliv podílel na předmětném skutku, zejména kdy, kde a jak mělo dojít k předání přihlášky. O tom svědčí i mezery v jeho popisu, který operuje s pojmy "v přesně nezjištěné době", "na přesně nezjištěném místě", "sám nebo prostřednictvím jiného" atd. Soudy přitom samy pracovaly s tezí, že přihlášku předala hlavnímu pachateli třetí osoba, např. jeden ze svědků, který měl dle tvrzení nalézacího soudu důvod k odepření výpovědi. Neobjasnění jeho role však nemůže jít k tíži stěžovatele. Za takovéto důkazní situace není dle stěžovatele závěr o jeho vině dán s praktickou jistotou, přičemž byť sebevyšší stupeň podezření nestačí, k čemuž odkazuje na řadu judikátů Ústavního soudu. 9. Ad 2 se stěžovatel dovolává porušení zásady in dubio pro reo, neboť jeho vina rozhodně dle jeho názoru nebyla dostatečně zjištěna. Obecné soudy vychází z toho, že přihláška, která měla být doručena na soud dne 31. 8. 2016, nemohla být přílohou insolvenčního návrhu doručeného dne 1. 9. 2016. Pravdivost úředních záznamů hlavního pachatele přitom nebyla v řízení vyvrácena a obecné soudy vychází toliko z neomylnosti podatelny. Obhajoba stěžovatele nebyla vyvrácena, skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, ve věci absentuje přímý důkaz a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, již stěžovatel cituje, z toho obecné soudy nevyvodily jediný možný důsledek, tj. jeho zproštění obžaloby. 10. Ad 3 stěžovatel prezentuje názor, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je extrémní rozpor. Obecné soudy uvěřily pracovnicím podatelny, že v rámci jejich činnosti nemůže dojít k pochybení. Již to samo o sobě je podezřelé, pracoviště není automatizované, lidské selhání nelze vyloučit a hlavní pachatel doložil příklady mnoha takových pochybení podatelny. Svědkyně Z. pak vypovídala odlišně v přípravném řízení a v hlavním líčení, což obecné soudy nereflektovaly. Stěžovatel v tom spatřuje důkaz toho, že obecné soudy rozdílně přistupovaly k hodnocení důkazů podle toho, zda byly v jeho prospěch, či v neprospěch. 11. Ad 4 stěžovatel shledává, že v jeho případě nebyly naplněny podmínky účastenství dle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Nebylo prokázáno, že by v hlavním pachateli vzbudil rozhodnutí trestný čin spáchat. Rovněž stěžovatel v rámci této námitky deklaruje, že obecné soudy nezjistily jeho motiv. Bez toho dle jeho názoru nemohly učinit závěr ani o stěžovatelově zavinění, neboť motiv se promítá do pojmových znaků tohoto institutu. 12. Ad 5 stěžovatel proponuje závěr, že jeho obhajoba byla v zásadě znemožněna tím, že se činu měl dopustit při výkonu advokacie, a tedy ve vztahu ke své klientce byl vázán povinností mlčenlivosti dle § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Mlčenlivost je povinností advokáta, nikoliv jeho právem, chránící zájmy klienta, nikoliv jeho vlastní, a advokát ji musí bezvýjimečně zachovávat, jestliže jej jí klient nezprostil. Jde o zcela zásadní povinnost, která představuje jeden z pilířů současné advokacie. To znamená, že stěžovatel neměl možnost uvádět na svoji obhajobu skutečnosti, o nichž se dozvěděl v souvislosti s výkonem advokacie. Povinnosti mlčenlivosti totiž ustupují advokátovy osobní zájmy, neboť dle stavovských předpisů je nucen upřednostnit zájmy klienta i před svými vlastními zájmy. 13. Ad 6 stěžov