II.ÚS 4172/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4172/18 ze dne 4. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Laifra, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, Ve Skalách 2597/2, proti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2016 č. j. 10 C 259/2006-1304, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2016 č. j. 47 Co 161/2016-1369 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 33 Cdo 1045/2017-1415, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové v pořadí třetím rozsudkem ze dne 14. 1. 2016 č. j. 10 C 259/2006-1304, uložil stěžovateli a paní Mgr. Zlatuši Laifrové povinnost zaplatit žalobci panu Janu Novotnému společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku 235.338,42 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), v části, jíž se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení 6.237,30 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.) a státu (výrok IV.). Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 12. 2016 č. j. 47 Co 161/2016-1369, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a IV. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, podle něhož žalobce (zhotovitel) a stěžovatel s další žalovanou jako objednatelé (dále též "žalovaní") uzavřeli dne 22. 10. 2004 smlouvu o dílo, v níž se žalobce zavázal pro žalované provést výstavbu rodinného domu na pozemku p. č. X v k. ú. P. za sjednanou cenu 2.631.660 Kč včetně DPH s výhradou možnosti její změny v popsaných případech (dodatkem ke smlouvě o dílo ze dne 3. 6. 2005 byla cena navýšena o 143.634 Kč za nadstandardní práce podle požadavků žalovaných, tedy na 2.775.294 Kč; k dalším změnám ceny došlo na základě dohod v souvislosti se změnami původně sjednaného rozsahu díla). Strany smlouvy si dohodly, že žalobce bude provedené práce předávat žalovaným ve sjednaných etapách a následně je vždy vyúčtuje. Žalovaní se zavázali poskytovat žalobci potřebnou součinnost při provádění díla. Ve smlouvě byla sjednána možnost žalobce odstoupit od smlouvy, jestliže mu žalovaní přes písemné upozornění a dodatečné poskytnutí lhůty budou bránit v provádění díla. Účastníci se v průběhu provádění díla dohodli, že některé jeho části si žalovaní zajistí sami (instalaci ústředního topení, obklady, dlažby, malby a zařizovací předměty zdravotní techniky). Protože zpoždění žalovaných se zajištěním těchto prací bránilo žalobci v provádění díla, dopisem ze dne 20. 12. 2005 je vyzval k poskytnutí potřebné součinnosti do 5. 1. 2006. Dopisem ze dne 11. 1. 2006 doručeným žalovaným dne 13. 1. 2006 žalobce od smlouvy odstoupil s odůvodněním, že mu neposkytli nezbytnou součinnost k dokončení díla ani v dodatečně poskytnuté lhůtě. Žalobce vzhledem ke správnému stavebně technologickému postupu prací a v závislosti na potřebné součinnosti žalovaných nebyl v prodlení při výstavbě domu; dne 9. 12. 2004 jim předal jednu ze sjednaných stavebních etap, a nikoli neukončené dílo, jak tvrdili žalovaní. V řízení bylo prokázáno (soupisem provedených prací, znaleckým posudkem znalkyně Ing. Burianové, listinnými znaleckými posudky Ing. Hemerky a Ing. Kohoutka a výpověďmi svědků), že žalobce provedl na základě dohody vícepráce v hodnotě vyúčtovaných 108.630,10 Kč, z nichž mu žalovaní zaplatili 39.389,38 Kč. Po odstoupení od díla žalobce žalovaným vyúčtoval 160.858,50 Kč ze sjednané ceny díla (2.775.294 Kč) snížené o obvyklou cenu prací, které neprovedl (344.775 Kč), a o to, co žalovaní žalobci na cenu díla zaplatili; žalovaní dluží žalobci za poměrnou část ceny díla včetně hodnoty víceprací částku 230.099,22 Kč. Žalovaní na základě dohody se žalobcem ze dne 1. 11. 2005 si na stavbu umístili pro svoji potřebu elektrické spotřebiče a zavázali se, že žalobci zaplatí cenu elektřiny, kterou odeberou z jeho elektrické přípojky. Žalovaní takto odebrali v měsíci listopadu 2005 elektřinu v ceně 5.239,20 Kč, kterou žalobci neuhradili. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce před dokončením díla odstoupil ke dni 13. 1. 2006 od smlouvy o dílo uzavřené podle § 631 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen "obč. zák."), v souladu se smluvním ujednáním a s § 638 obč. zák., neboť mu žalovaní neposkytli potřebnou součinnost při provádění díla. Žalobcův nárok ve výši 230.099,22 Kč shledal opodstatněným (§ 641 odst. 1 obč. zák.). Dovodil, že žalobcova pohledávka nezanikla započtením uplatněným žalovanými z titulu vad díla s odůvodněním, že odstoupením žalobce byla smlouva o dílo od počátku zrušena (§ 48 obč. zák.), což vylučuje možnost uplatnění nároků z odpovědnosti za vady. Ztotožnil se se soudem prvního stupně i v tom, že úspěšná nebyla ani námitka započtení pohledávky žalovaných z titulu smluvní pokuty; nebylo prokázáno, že žalobce porušil smluvní povinnosti, na něž byl vznik práva na smluvní pokutu vázán. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně ohledně důvodnosti nároku žalobce na zaplacení ceny žalovanými spotřebované elektrické energie v rozsahu 5.239,20 Kč (§ 51, resp. § 451 obč. zák.). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s odkazem na § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu žalovaní sice spojují přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to zda lze rozsah provedených prací sjednaný v písemně uzavřené smlouvě o dílo měnit ústně uzavřenými dodatky, při jejímž řešení se odvolací soud - podle jejich mínění - odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak ve vztahu k takto nastolené otázce nespecifikují, od kterého konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud při vyřešení takto nastolené otázky odchýlil. Absence tohoto údaje zatěžuje dovolání v tomto rozsahu kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit, a pro kterou se dovolací soud nemůže námitkou žalovaných zabývat. Obdobně je tomu v případě předložených otázek, zda lze úspěšně započítat na žalobcovu pohledávku uplatněnou z titulu odstoupení od smlouvy o dílo pohledávku z odpovědnosti za vady, posouzení poměru úspěchu a neúspěchu procesních stran a úkonů právní služby podle advokátního tarifu při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolacím soudem. Ve vztahu k těmto otázkám žalovaní nevymezili zákonem požadovaným způsobem, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ačkoliv žalovaní namítají, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném (neúplném) právním posouzení věci, neposoudil-li v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/06 a sp. zn. I. ÚS 342/09 smlouvu o dílo jako smlouvu spotřebitelskou, ve skutečnosti (podle obsahového vylíčení jejich námitek - § 41 odst. 2 o. s. ř.) odvolacímu soudu vytýkají, že žalobci neodepřel soudní ochranu; požadavek žalobce na zaplacení části ceny díla a víceprací totiž považují za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. s odůvodněním, že žalobce provedl práce opožděně, nekvalitně a zneužil vůči nim, vystupujícím v pozici spotřebitelů, svého postavení podnikatele. Jejich argumentace se odvíjí od nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Teprve na základě vlastní verze skutku prosazují názor, že odvolací soud měl posoudit výkon práva žalobce na zaplacení žalované částky v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Opět tak podle Nejvyššího soudu pomíjejí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. nemůže být zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud dále uvedl, že přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, že odvolací soud se při řešení otázky vypořádání smluvních stran po odstoupení žalobce od smlouvy o dílo odchýlil od judikatury Ústavního soudu a dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3517/2011, neboť jde o nepřiléhavé o