II.ÚS 482/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 482/16 ze dne 8. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. P., zastoupeného Mgr. Janem Juříčkem, advokátem, se sídlem Údolní 222/5, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 419/2015-1331 ze dne 19. listopadu 2015, a o ústavní stížnosti téhož stěžovatele, zastoupeného stejným advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 102/2016-1390 ze dne 10. března 2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2016, rovněž splňující všechny podmínky dle zákona o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jím byla porušena ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny. 3. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/16, III. ÚS 1742/16 ze dne 28. 6. 2016 byly obě uvedené ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 482/16. 4. Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 209/2014 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 4 T 209/2014-1251 ze dne 13. 8. 2015 uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zák."), přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b), c) tr. zák. a zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zák. a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") mu byla dále uložena povinnost nahradit poškozené (dále též "vedlejší účastnice") nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 5. K odvolání poškozené podanému do výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozené Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích učiněných podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že se stěžovateli ukládá povinnost, aby poškozené, zastoupené advokátem jako zmocněncem, nahradil nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak poškozenou odkázal se zbytkem nároku na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních. Konstatoval, že morální zadostiučinění přiznané poškozené nalézacím soudem zjevně nemůže být a ani není s ohledem na všechny zjištěné a prokázané skutečnosti postačující. Nově přiznaná částka odpovídá dle jeho přesvědčení rozsahu zásahu do osobnostních práv nezletilé poškozené. Pokud však poškozená požadovala částku vyšší, ta se vztahuje k okolnostem, ohledně kterých by bylo nutno provést další dokazování, které již přesahuje rámec a možnosti trestního řízení. 6. Z obsahu příslušného spisového materiálu se dále zjišťuje, že poškozená, zastoupená zmocněncem advokátem JUDr. Josefem Tobiškou, dne 21. 12. 2015 požádala o přiznání náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v této trestní věci. Zmocněnec vyúčtoval náklady podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), a to částkou 560 018 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Usnesením Městského soudu v Brně č. j. 4 T 209/2014-1361 ze dne 18. 1. 2016 byla stěžovateli podle § 155 odst. 4 tr. ř. za použití § 154 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, a to částkou ve výši 492 107 Kč. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně namítá, že odvolací soud rozhodl o náhradě nemajetkové újmy poškozené, aniž by v rámci řízení bylo k nemajetkové újmě prováděno v odpovídajícím rozsahu dokazování. Nadto z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, za co konkrétně má být nemajetková újma hrazena. Poškozená k újmě před soudem nevypovídala a ani netvrdila, že jí byla jakákoliv újma způsobena, přičemž z provedeného dokazování (znaleckého posudku znalkyně Holanové) vyplynulo, že poškozená netrpěla posttraumatickou poruchou. Žádné následky z jakéhokoliv jednání stěžovatele neuvedla ani MUDr. Klečková z kliniky dětské psychiatrie a klinické psychologie Fakultní nemocnice Brno. Mezi skutečnostmi plynoucími z dokazování a závěry odvolacího soudu proto stěžovatel shledává zásadní rozpory, neboť z provedeného dokazování se žádné psychické problémy poškozené nepodávají, natož v intenzitě představující nemajetkovou újmu 300 000 Kč. Absolutně tak dle názoru stěžovatele nemůže obstát závěr, že výše nemajetkové újmy zjištěná soudem prvního stupně je neadekvátní okolnostem případu, když její vznik je dovozován pouze mechanickou aplikací ustanovení § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Stěžovatel též namítá, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jakým způsobem odvolací soud dospěl k částce 300 000 Kč, když poškozená původně uplatňovala nárok mnohonásobně vyšší. Odůvodnění napadeného rozsudku proto není dle jeho názoru řádné a vyčerpávající. 8. V ústavní stížnosti proti rozhodnutí stížnostního soudu, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení, jímž mu byla uložena povinnost nahradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, stěžovatel namítá, že potvrzujícím rozhodnutím stížnostního soudu bez doložení, že poškozené uvedené náklady prokazatelně vznikly, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nadto přiznaná částka převyšuje škodu, která poškozené vznikla a pro stěžovatele představuje další trest, jehož uložení je nepřípustné. Na rozdíl od soudů stěžovatel považuje za skutečně účelné a potřebné úkony právní služby k uplatnění nároku poškozené pouze 9 úkonů. Porady s klientem považuje za neúčelné úkony, když jejich množství neodpovídá složitosti věci, a tyto konzultace se nepochybně týkaly i jiných nároků poškozené, stejně jako návrh na zajištění nároku poškozené na majetku stěžovatele a úkony za účast na hlavních líčeních, při nichž advokát poškozené nevyvíjel žádnou aktivitu a škoda se na nich neřešila. Odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2311/12 ze dne 17. 1. 2013, v němž Ústavní soud konstatoval, že je možné přiznat náhradu jen těch nákladů, které poškozenému skutečně vznikly. 9. Ústavní soud posoudil obsah obou ústavních stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti představují zjevně neopodstatněné návrhy ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 10. Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel založil svoji ústavně právní argumentaci na tom, že odvolací soud bez opory v provedeném dokazování zvýšil peněžní náhradu nemateriální újmy, kterou přiznal soud prvého stupně poškozené. Jakkoliv se Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku zabýval okolnostmi, které jej k této změně vedly, stěžovatel s jeho závěry nesouhlasí, přičemž je považuje za nepřezkoumatelné a porušující právo n