II.ÚS 644/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 644/08 ze dne 20. 1. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Ž., zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2006 sp. zn. 2 Cmo 128/2005 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. února 2005 sp. zn. 38 Cm 29/2003, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. prosince 2007 sp. zn. 32 Odo 1553/2006, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností ze dne 10. března 2008, doplněnou 11. března 2008, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina"), a rovněž došlo k porušení ustanovení čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, (dále jen "Ústava"), přičemž se domáhala jejich zrušení. Stěžovatelka se domáhala přezkumu uvedených rozhodnutí Ústavním soudem, podstatou její argumentace - stručně řečeno - byl chybný právní závěr dovolacího soudu, který nepřipustil přezkum potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu s odůvodněním, že stěžovatelka se domáhá přezkumu skutkových zjištění dle § 241a odst. 3 o. s. ř., který je jako dovolací důvod dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zcela nepřípustný. Stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu nalézacího ze zcela odlišných důvodů, než soud prvostupňový. Rozsudek nalézacího soudu se zakládá na úvaze, že stěžovatelka jako žalobce porušila svoji povinnost dle § 428 odst. 1 obchodního zákoníku bezodkladně podat zprávu o vadách na předmětném automobilu. Rozsudek odvolacího soudu je založen na odůvodnění, že vada poškození tlumičů rázů řízení není vadou, za kterou by žalovaný jako prodávající odpovídal dle zákonné odpovědnosti za vady nebo i smluvní záruky za jakost dle obchodního zákoníku. Stěžovatelka obě rozhodnutí považuje za nesprávná a nepodložená provedenými důkazy. Stěžovatelce v její věci byla odepřena reálná možnost vyjádřit se k postupu soudu a uplatnit tak její ústavně zaručená práva. Postup odvolacího a dovolacího soudu tak znemožnil stěžovatelce uplatnit ústavně zaručená práva a zapříčinil ztrátu odvolacího stupně. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že soudy vycházely z nedostatečných skutkových zjištění, když žalovaného zprostily odpovědnosti z liberačních důvodů dle záručních podmínek nebo ustanovení § 431 obch. zák. na základě pouhé domněnky a dovolávají se nepřesného a pouze pravděpodobného způsobu stanovení vady. Stěžovatelka tvrdila, že došlo k vybočení ze zákonného a ústavního rámce a Ústavní soud tak může zasáhnout a napravit tak vzniklý závadný stav, ke kterému postupem soudů došlo. Stěžovatelka zastává názor, že pokud soud rozhoduje o konkrétních skutečnostech, přiznává konkrétní práva nebo povinnosti, musí se jeho závěry opírat o jednoznačně prokázané skutečnosti. Stěžovatelka vznesla další konkrétní námitky, které lze stručně rekapitulovat jako procesní námitky v rovině podústavního práva, a to především porušení občanského soudního řízení (hodnocení důkazů, znalecké posudky, možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, navrhnout provedení dalších důkazů, řádné odůvodnění rozhodnutí atd. ). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že právo na spravedlivý proces ukládá obecným soudům povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se nejenom se všemi tvrzeními účastníků řízení, důkazy, námitkami, a to v takovém rozsahu, aby názor obecných soudů byl v konkrétní věci dostačující z hlediska zachování ústavně právních kautel v rámci civilního řízení. Absence odůvodnění rozhodnutí má za následek porušení principu spravedlivého procesu a takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné a odporuje ústavnímu pořádku. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, navrhla, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena a vykonatelnost rozhodnutí byla odložena. II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Hradci Králové spis vedený pod sp. zn. 38 Cm 29/2003. Ze spisu vyplynulo, že soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka po žalovaném P. D. domáhala zaplacení 1.689.450,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. od 20. července 1999 do zaplacení oproti vydání blíže specifikovaného osobního vozidla DAEWOO CHAIRMAN E 28. Soud současně zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů soudního řízení žalovaného ve výši 70.039,50 Kč do tří dnů od právní moci soudního rozhodnutí. Žalovaný navrhl vstup vedlejšího účastníka na straně žalovaného do řízení, který soud prvního stupně dne 15. prosince 2003 připustil. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. června 2006 č. j. 2 Cmo 128/2005-286, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, současně rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení žalovanému P. D. ve výši 73.793,- Kč a vedlejšímu účastníku ERIE SC, s. r. o. (dříve DAEWOO MOTOR CZECH, s. r. o.) ve výši 67.830,- Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2007 č. j. 32 Odo 1553/2006-312, jako nepřípustné odmítnuto dle § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř., aniž by se dovolací soud věcí dále zabýval. III. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelkou oprávněnou k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí k ochraně jejích práv poskytuje právní řád. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Ústavní soud se dále zabýval důvodností ústavní stížnosti. V minulosti v řadě svých rozhodnutí konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (srov. obdobně též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 168/05 in http:/nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud se dále zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a v tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jeho přezkoumání splněny. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu ve věci samé, není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V dovolacím řízení bylo postupováno dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005 (bod 3 čl. II. část první, zákona č. 59/2005Sb., kterým se mění zákon 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další zákony). Dovolací soud nedospěl k závěru, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je přípustnost dovolání závislá od toho, zda právní otázka napadeného rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo, která je odvolacími nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem, Podstatné současně je i to, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam a zda rozhodnutí je zásadního právního významu, který lze posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl dle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Dle obsahu dovolání, stěžovatelka zřejmě poukazovala na § 241a odst. 3 o. s. ř., když odvolacímu soudu vytýkala nedostatečná skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování (poškození motorového vozidla v době přechodu nebezpečí škody na zboží na kupujícího). S přihlédnutím k tomu,