II.ÚS 682/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že napadenými usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") bylo vedle práva na spravedlivý proces a soudní ochranu porušeno i její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2017 č. j. 6 C 121/2011-559 zamítl stěžovatelčinu žalobu na náhradu škody ve výši 24 197 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení jednak mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí (jako žalovanou), jednak vůči státu. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2018 č. j. 22 Co 1659/2017-728 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě stěžovatelčina dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2020 č. j. 25 Cdo 2909/2018-798 oba tyto rozsudky ve věci samé zrušil, to však (jen) co do částky 3 348 000 Kč s příslušenstvím, zrušil je i ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ústavní stížnost stěžovatelky pak Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2183/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese https://nalus.usoud.cz).

Na návrh obou účastnic okresní soud řízení podle § 110 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), usnesením ze dne 29. 6. 2020 č. j. 6 C 121/2011-828, které nabylo právní moci 17. 7. 2020, přerušil. Návrh na pokračování v řízení spolu s návrhem prominutí zmeškání lhůty podala stěžovatelka dne 16. 9. 2021. Tyto návrhy však okresní soud usnesením ze dne 23. 9. 2021 č. j. 6 C 121/2011-848 zamítl, mj. z důvodu nedodržení lhůty podle § 58 odst. 1 věty druhé o. s. ř., přičemž toto rozhodnutí potvrdil krajský soud svým usnesením ze dne 30. 11. 2021 č. j. 7 Co 1352/2021-903. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2022 č. j. 25 Cdo 839/2022-946. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, Ústavní soud ji však jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 2196/22.

Okresní soud pak napadeným usnesením podle § 111 odst. 4 o. s. ř. řízení o zaplacení částky 3 348 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), stěžovatelce (jako žalobkyni) uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 1 757 453,70 Kč (výrok II) a dále jí uložil zaplatit České republice - okresnímu soudu na náhradě nákladů řízení státu částku 1 190,80 Kč (výrok III). Jde-li o výrok II, okresní soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice byla co do částky 20 849 000 Kč s příslušenstvím úspěšná, a tudíž jí náleží náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a že stejně tak jí toto náhrada náleží i ve vztahu k částce 3 348 000 Kč s příslušenstvím, neboť stěžovatelka ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. zavinila, že řízení muselo být zastaveno.

Krajský soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelčin návrh na přerušení řízení do rozhodnutí o dovolání stěžovatelky proti již zmíněnému usnesení krajského soudu č. j. 7 Co 1352/2021-903 (výrok I) a k jejímu odvolání usnesení okresního soudu ve výroku I potvrdil (výrok II), ve výroku II je změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 1 685 446,39 Kč (výrok III), a dále rozhodl, že České republice - okresnímu soudu je na náhradě nákladů řízení stěžovatelka povinna zaplatit částku 1 107,40 Kč a vedlejší účastnice částku 83,40 Kč (výrok IV) a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 491,50 Kč (výrok V).

Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že na stěžovatelkou položené otázce (výkladu § 58 odst. 1 o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a proto dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a domáhá-li se stěžovatelka zrušení rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že ve fázi rozhodování o návrhu na prominutí zmeškání lhůty se soudy nižších stupňů nezabývaly její námitkou nesprávného stanovení počátku běhu patnáctidenní lhůty (§ 58 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), a proto podala dovolání, ovšem ani Nejvyšší soud se touto otázku nezabýval. Z tohoto důvodu jí nezbylo, než námitku nesprávné aplikace uvedeného ustanovení uplatnit ve fázi rozhodování o zastavení řízení. I když podle jejího názoru se v ní řeší jen zastavení řízení podle § 111 odst. 4 o. s. ř., z přezkumu zákonnosti postupu podle tohoto ustanovení nelze naplnění podmínek pro jeho uplatnění, tj. správnou aplikaci § 58 odst. 1 věty druhé o. s. ř., za popsané situace vyjmout. Stěžovatelka se proto nemůže ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, podle kterého rozhodování v této fázi na použití posledně uvedeného ustanovení nezávisí.

Nejvyšší soud měl pochybit i v tom ohledu, že odmítl její dovolání směřující proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, což stěžovatelka odůvodňuje tím, že došlo k tak extrémnímu excesu při aplikaci právních norem podústavního práva, že to zasahuje do jejích základních práv.

Bez ohledu na to mělo podle stěžovatelky dojít k samostatnému zásahu do jejích základních práv rozhodováním soudů nižších stupňů o nákladech řízení. Podle stěžovatelky není možné, aby soud u zastavení řízení podle § 111 odst. 4 o. s. ř. kombinoval zásadu úspěchu ve věci se zásadou zavinění. Na základě (kasačního) rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2909/2018-789 zůstal předmětem daného řízení nárok ve výši 3 348 000 Kč s příslušenstvím, přičemž okresní soud nemohl rozhodnout v rozporu s pokyny Nejvyššího soudu a "náklady separovat", resp. měl pouze zkoumat otázku zavinění, nikoliv míry úspěchu ve věci, navíc podle stěžovatelky rozhodování v těchto intencích může záviset na celé řadě dalších okolností, které mohou v průběhu řízení nastat a které nelze do doby pravomocného meritorního rozhodnutí předvídat.

Závěrem stěžovatelka namítá, že u některých přiznaných nákladů nelze vyvodit, o jaký úkon by mělo jít, výpočet míry úspěchu ve věci odporuje zákonnému a rozhodovací praxí definovanému postupu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s jeho právním názorem, podle kterého na jí vymezené otázce interpretace a aplikace § 58 odst. 1 o. s. ř. dovoláním napadené usnesení krajského soudu nespočívá. Argumentuje tím, že v řízení o návrhu na prominutí zmeškání patnáctidenní lhůty nebyla otázka počátku běhu lhůty k podání daného návrhu řešena. Dále stěžovatelka (podle všeho) vytýká Nejvyššímu soudu, že se nezabýval rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení, s tím, že jeho nezákonnost a nesprávnost je natolik zásadní, že zasahuje do jejích základních práv.

Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud shledal stěžovatelkou položenou otázku irelevantní, a tudíž nezpůsobilou založit přípustnost dovolání. Stěžovatelka s tímto závěrem polemizuje, majíc za to, že když se soudy nezabývaly její argumentací ohledně počátku běhu lhůty v řízení o návrhu na prominutí zmeškání lhůty (k podání návrhu na pokračování v řízení), jsou povinny se jí zabývat, když rozhodují o zastavení řízení podle § 111 odst. 4 o. s. ř.

Ústavní soud však nemá, co by mohl Nejvyššímu soudu vytknout. V prvé řadě lze poznamenat, že z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 839/2022-946 plyne, že stěžovatelka svou argumentaci (ohledně stanovení počátku běhu lhůty pro podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty) uplatnila v řízení o tomto návrhu. Uvedla, že o zmeškání lhůty se sice dozvěděla dne 16. 8. 2021, nebyla jí však známa příčina, a tedy ani možný omluvitelný důvod, a že tyto skutečnosti zjistila až dne 14. 9. 2021, přičemž samotné zjištění zmeškání lhůty nemá vliv na znalost příčiny, a proto lhůta podle § 58 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nemůže začít běžet dříve, než je známa tato příčina. Nejvyšší soud ji však neshledal důvodnou a ústavně relevantní pochybení pak v tomto ohledu nezjistil ani Ústavní soud (srov. jeho usnesení sp. zn. III. ÚS 2196/22)..

Namítá-li stěžovatelka, že se obecné soudy nevypořádaly s její argumentací, není Ústavnímu soudu zcela zřejmé, o jakou (další) argumentaci mělo jít, navíc pokud by se takového pochybení obecné soudy v řízení o návrhu na prominutí zmeškání lhůty skutečně dopustily, mohla/měla to stěžovatelka namítat v tomto řízení a případně poté v ústavní stížnosti. Pro posouzení opodstatněnosti dané námitky má význam především to, že o návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty bylo (pravomocně) rozhodnuto a obecným soudům, které rozhodují o zastavení řízení, již nepřísluší takové rozhodnutí přezkoumávat, resp. tuto otázku znovu (s eventuálně jiným výsledkem) posuzovat.

Jakkoliv opodstatněná nemůže být ani výtka, že se Nejvyšší soud nezabýval rozhodnutím krajského soudu o náhradě nákladů řízení, neboť k tomu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. oprávněn, přičemž zákon mu žádný prostor pro (samostatný) přezkum rozhodnutí o nákladech řízení s ohledem na míru závažnosti tvrzené nesprávnosti, resp. nezákonnosti neotvírá.

Ani v části, kde se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, nemůže být ústavní stížnost jakkoli důvodná. Jde-li o samotné zastavení řízení, stěžovatelka (ani) netvrdí, že by návrh na pokračování v řízení byl podán ve lhůtě podle § 111 odst. 4 o. s. ř., přičemž přezkum rozhodnutí o (ne)prominutí zmeškání lhůty k podání takového návrhu, jak již bylo řečeno, možný není.

Namítá-li stěžovatelka v souvislosti s rozhodnutím soudů nižších stupňů o nákladech řízení, že s ohledem na zákon a závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku č. j. 25 Cdo 2909/2018-789 nebylo možné kombinovat uplatnění zásady úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) a zásadu zavinění (§ 146 o. s. ř.), pak žádný takový právní názor Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku nevyslovil, a ani ho vyslovit nemohl. Skutečnost, že soud má povinnost rozhodnout o náhradě nákladů řízení (až na výjimky) "jako celku" v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.), resp. že má rozhodnout "o náhradě nákladů řízení vzniklých v průběhu celého řízení", ještě neznamená, že by při tom nemohl vzít v úvahu i případný úspěch vedlejší účastnice v daném řízení. Úvaha, že úspěch za daného stavu řízení nelze určit, je mylná, neboť byla-li stěžovatelčina žaloba pravomocně zamítnuta co do částky 20 849 000 Kč s příslušenstvím, je evidentní, že v tomto rozsahu byla vedlejší účastnice úspěšná, přičemž o (ne)úspěchu ve věci nelze hovořit pouze v případě částky 3 348 000 Kč s příslušenstvím, ohledně které bylo řízení zastaveno napadenými rozhodnutími, a tudíž jen ve vztahu k ní bylo použití § 146 o. s. ř. namístě.

Za přiléhavé pak nelze označit stěžovatelčiny úvahy o predikci soudů nižších stupňů ohledně výsledku řízení, neboť zastavením řízení poté, co již v jeho dřívějším stadiu došlo k částečnému zamítnutí žaloby, byl předmět řízení zcela "vyčerpán", čímž celé řízení skončilo. Uvádí-li stěžovatelka, že rozhodování o náhradě nákladů řízení není založeno pouze na poměru úspěchu a neúspěchu ve vztahu k základu žalovaného nároku, ale závisí na řadě dalších okolností, lze s tímto názorem obecně souhlasit (viz např. § 142 odst. 3, § 143 či 150 o. s. ř.), nicméně žádné takové okolnosti ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku na zaplacení částky 20 849 000 Kč v ústavní stížnosti specifikovány nejsou. Přiléhavý není ani stěžovatelčin poukaz na judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3778/18 (N 171/96 SbNU 192), který snad nejvíce souvisel s nyní posuzovanou problematikou, byl vydán za jiných procesních okolností (kdy žalobkyně byla z části úspěšná a z větší části vzala žalobu zpět z důvodu, že žalovaná pohledávku uhradila) a ústavně relevantní pochybení obecných soudů spočívalo v chybné interpretaci a aplikaci § 146 odst. 2 o. s. ř.

Ústavní soud se nemůže ani ztotožnit s tím, že by závěry soudů nižších stupňů byly nesrozumitelné, natož pak do té míry, že by stěžovatelka nemohla případné vady uplatnit v odvolání a eventuálně poté i v ústavní stížnosti. Z odůvodnění napadených usnesení je dostatečně patrno, jak soudy hodnotu jednoho úkonu právní služby stanovily a za jaké úkony vedlejší účastnici náhradu nákladů přiznaly a také jak dospěly k výši náhrady nákladů řízení, kterou měla stěžovatelka uhradit státu.

Domáhá-li se stěžovatelka také zrušení výroku I napadeného usnesení krajského soudu, kterým byl zamítnut její návrh na přerušení řízení, ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje, což bez dalšího vede k závěru o zjevné neopodstatněnosti takového návrhu.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.