Ústavní soud II.ÚS 698/21 – Tlumočník

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále také "vazební soud") a Městského soudu v Praze (dále také "stížnostní soud"), protože jimi mělo být porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v důsledku toho i jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny.

Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 20 Nt 2020/2020 a Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 115/2021 zjistil následující. Stěžovatel je stíhán pro skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin vraždy ve stadiu pokusu podle § 140 odst. 1 ve spojení s § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 7. 9. 2020 byl stěžovatel vazebním soudem vzat do tzv. útěkové vazby, tj. do vazby z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel je občanem Arménie a usnesení o vzetí do vazby bylo třeba přeložit do arménského jazyka (srov. § 28 odst. 2 trestního řádu). Usnesení o vzetí do vazby včetně překladu bylo stěžovateli doručeno dne 29. 9. 2020. Stížnost proti tomuto usnesení stěžovatel nepodal.

Napadeným usnesením rozhodl vazební soud o dalším trvání vazby stěžovatele podle § 72 odst. 1 trestního řádu a to tak, že stěžovatele ve vazbě ponechal. Vazební soud při svém rozhodování vycházel z toho, že tříměsíční lhůta pro periodický přezkum důvodnosti vazby podle právě zmíněného ustanovení uplyne 3. 1. 2021, neboť usnesení o vzetí do vazby včetně jeho překladu bylo stěžovateli doručeno dne 29. 9. 2020, stěžovatel si proti němu v zákonné třídenní lhůtě nepodal stížnost, a usnesení tedy nabylo právní moci 3. 10. 2020. O dalším trvání vazby tak vazební soud rozhodl napadeným usnesením dne 29. 12. 2020. Napadené usnesení vazebního soudu včetně jeho překladu bylo stěžovateli doručeno dne 3. 2. 2021.

Stížnostní soud v napadeném usnesení ze dne 18. 2. 2021 (téhož dne pravomocném) postup vazebního soudu aproboval. Poukázal přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 329/20 ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 905/20 ze dne 12. 5. 2020 a sp. zn. IV. ÚS 3780/18 ze dne 5. 2. 2019 (N 21/92 SbNU 214).

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti stěžovatel zejména zdůrazňuje, že usnesení o vazbě bylo vyhlášeno v přítomnosti osob oprávněných podat opravný prostředek (a také v přítomnosti tlumočníka), a proto mělo být aplikováno ustanovení § 137 trestního řádu, dle něhož za těchto podmínek lhůta k podání stížnosti běží od okamžiku vyhlášení rozhodnutí. Jelikož stížnost podána nebyla, nabylo usnesení o vzetí do vazby právní moci dne 11. 9. 2020, a o dalším trvání vazby tak mělo být rozhodováno nejpozději dne 11. 12. 2020, a nikoliv až 29. 12. 2020. Dle stěžovatele nelze judikaturu Ústavního sodu zneužívat pro umělé protahování zákonné lhůty pro rozhodování o dalším trvání vazby. Takový postup by totiž nepřímo nutil obviněné vzdávat se práva stížnosti v okamžiku vyhlášení rozhodnutí o vazbě, případně nepožadovat překlad takového rozhodnutí, aby zabránili průtahům při rozhodování o dalším trvání vazby. Dle stěžovatele je ústavně konformní ten výklad ustanovení o lhůtách pro další přezkum vazby, který umožňuje uskutečnit takovýto přezkum dříve [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1119/15 ze dne 16. 6. 2015 (N 116/77 SbNU 697)].

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby byla jeho stížnost z důvodu naléhavosti věci (stěžovatel má za to, že od 11. 12. 2020 je nezákonně omezována jeho osobní svoboda) projednána mimo pořadí (přednostně) a aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, jímž by stížnostnímu soudu uložil propustit stěžovatele z vazby na svobodu.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily soudy, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena a Městské státní zastupitelství v Praze. Tato vyjádření však k věci nepřinesla nic nového, proto Ústavní soud nepovažoval za nutné posílat je stěžovateli k vyjádření.

Ústavní soud při posuzování případu stěžovatele vychází ze skutečnosti, že stěžovatel měl k dispozici i další prostředek ochrany před nezákonnou vazbou - a to žádost o propuštění z vazby, který nevyužil. Bere však v potaz i to, že vedle této možnosti zákon poskytuje každé vazebně stíhané osobě ochranu též formou přezkumu důvodnosti dalšího trvání vazby automaticky v pravidelných intervalech (tedy formou periodického přezkumu). Dle § 72 odst. 1 trestního řádu má k přezkumu v přípravném řízení docházet "nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí" o vzetí do vazby nebo jiného rozhodnutí o vazbě. Listina ani Úmluva však požadavek periodického přezkumu důvodnosti dalšího trvání vazby výslovně neuvádí.

Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") čl. 5 odst. 4 Úmluvy nezaručuje zadržené osobě právo na úplný přezkum zákonnosti zadržení či vazby se všemi průvodními zárukami procesní spravedlnosti, kdykoliv jej taková osoba chce, ale toliko v přiměřených intervalech (viz výše citovaný rozsudek ve věci Lebedev proti Rusku, § 79). Rovněž systém založený na automatickém periodickém přezkumu může vyhovovat požadavkům čl. 5 odst. 4 Úmluvy (srov. rozsudek ve věci Abdulkhakov proti Rusku ze dne 2. 10. 2012, stížnost č. 14743/11, § 209). Přiměřenost intervalu v kontextu takového periodického soudního přezkumu pak ESLP posoudil v různých věcech odlišně, a to v závislosti na důvodu zbavení osobní svobody (viz souhrn relevantní judikatury ESLP v právě citovaném rozsudku ve věci Abdulkhakov proti Rusku, § 212-214). Přiměřenost intervalu ESLP posuzuje rozdílně v závislosti na tom, zda má zároveň i sám obviněný možnost žádat o přezkum důvodnosti vazby či nikoliv. Má-li obviněný tuto možnost, ESLP interval periodického přezkumu v konkrétní věci označí za nepřiměřený, pokud významně překračuje délku intervalu stanovenou vnitrostátním právem. Ve věci Patalakh proti Německu (rozsudek ze dne 8. 3. 2018, stížnost č. 22692/15) se ESLP zabýval přiměřeností intervalu mezi dvěma rozhodnutími o ponechání obviněného ve vazbě za následujících okolností. Podle vnitrostátního práva měl obviněný jak právo žádat o propuštění z vazby, tak právo na její periodický přezkum v intervalu nejvýše tří měsíců. Tříměsíční lhůta se nicméně pozastavovala, jakmile byl spis předložen soudu. Lhůtu pro rozhodnutí soudu vnitrostátní právo nestanovovalo (§ 21-22). Poprvé bylo o ponechání obviněného ve vazbě rozhodnuto koncem července 2014, další rozhodnutí bylo vyhlášeno v polovině dubna 2015 a doručeno v polovině května 2015, tedy devět a půl měsíce od prvního rozhodnutí (§ 11 a 20). ESLP za těchto okolností shledal porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Zdůraznil, že vnitrostátní právo předpokládalo automatický periodický přezkum v intervalu ne delším než tři měsíce, a interval v délce devět a půl měsíce označil za nepřiměřený (§ 43).

Význam automatického periodického přezkumu spočívá i v pravidelném konání vazebního zasedání, při kterém je jednak obviněný v kontaktu se soudcem, jednak má soudce možnost osobně zhlédnout obviněného. Tohoto významu vazebního zasedání si byl ostatně vědom i zákonodárce, podle něhož "osobní přítomnost obviněného v souvislosti s rozhodováním o vazbě je významnou zárukou proti porušování jeho práv" (viz Poslanecká sněmovna, 6. volební období, 2010-2013, sněmovní tisk 335/0). Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014 (N 5/72 SbNU 69) či nálezu sp. zn. II. ÚS 4085/17 ze dne 24. 4. 2018 (N 82/89 SbNU 239) je účelem periodického přezkumu "možnost obviněného předstoupit před soud, což patří nejen mezi záruky spravedlivého procesu, ale i prevenci špatného zacházení s osobami zbavenými osobní svobody" (bod 45).

O vazbě je rozhodováno usnesením (srov. § 119 odst. 1 trestního řádu), proti němuž je přípustná stížnost (§ 74 odst. 1 trestního řádu) ve lhůtě tří dnů od oznámení usnesení (§ 143 odst. 1 trestního řádu). Oznámení usnesení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení (§ 137 odst. 1 trestního řádu). Podle § 140 odst. 1 písm. b) pod písm. aa) trestního řádu je usnesení pravomocné a vykonatelné, jestliže zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak stížnost ve lhůtě podána nebyla. Konečně z ustanovení § 28 odst. 1 až 3 plyne, že využije-li obviněný svého oprávnění užívat před orgány činnými v trestním řízení jiného než českého jazyka, přibere se tlumočník, který písemně přeloží usnesení o vazbě. Jestliže je s doručením tohoto usnesení spojen počátek běhu lhůty, považuje se rozhodnutí za doručené až doručením písemného překladu.

Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že ustanovení § 72 odst. 1 trestního řádu je třeba vykládat v souladu s jeho účelem tak, aby byl zajištěn přezkum vazby v pravidelných intervalech a aby nebyl orgánům činným v trestním řízení poskytován prostor pro prodlužování této lhůty, a tedy k projevům libovůle při rozhodování o omezení osobní svobody. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3028/14 ze dne 17. 12. 2014 (N 232/75 SbNU 589) proto dovodil, že počátek běhu lhůty pro periodický přezkum spadá již na okamžik, kdy rozhodnutí o vazbě nabylo právní moci vůči obviněnému, a nikoliv až na okamžik jeho absolutní právní moci - tj. právní moci i vůči státnímu zástupci. Obdobně Ústavní soud již ve vztahu k dřívější právní úpravě dovodil, že odvíjí-li se běh lhůty pro periodický přezkum od rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vazbě, je rozhodujícím okamžikem den vyhlášení rozhodnutí stížnostního soudu [nálezu sp. zn. II. ÚS 234/08 ze dne 24. 4. 2008 (N 78/49 SbNU 147)]. Konečně v nálezu sp. zn. I. ÚS 1119/15 ze dne 16. 6. 2015 (N 116/77 SbNU 697) Ústavní soud vyložil, že nelze začátek běhu lhůty pro periodický přezkum vazby posouvat až na okamžik, kdy dojde k faktickému dodání obviněného na základě příkazu k dodání do vazby. Zároveň zdůraznil, že "ústavně konformní bude zpravidla ten výklad ustanovení o lhůtách pro další přezkum vazby, který umožňuje uskutečnit takovýto přezkum dříve" (bod 42).

Ústavní soud se v nedávné judikatuře zabýval i během lhůty k podání stížnosti proti rozhodnutí o vazbě. Za ústavně konformní označil výklad, podle něhož je třeba při rozhodování o vazbě běh lhůty k podání stížnosti odvozovat až od doručení písemného vyhotovení usnesení, a nikoliv od okamžiku jeho vyhlášení. Zdůraznil, že "[o]pačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění, je možnost seznámit se s písemným odůvodněním usnesení, porozumět argumentaci soudu a zvážit možnost obrany proti němu pro kvalifikované podání stížnosti klíčová." [viz nález sp. zn. IV. ÚS 3780/18 ze dne 5. 2. 2019 (N 21/92 SbNU 214), bod 14; obdobně nález sp. zn. III. ÚS 329/20 ze dne 3. 3. 2020, bod 16; a nález sp. zn. IV. ÚS 905/20 ze dne 12. 5. 2020, bod 12].

V důsledku této judikatury skončí obviněnému lhůta k podání stížnosti později (nevzdá-li se práva podat stížnost) a rozhodnutí o vazbě rovněž nabude právní moci (absolutní i relativní ve vztahu k obviněnému) později. Obecné soudy v napadených rozhodnutích tuto skutečnost promítly do běhu lhůty pro periodický přezkum, jejíž počátek odvíjí od tohoto pozdějšího okamžiku nabytí právní moci na základě jazykového výkladu § 72 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud se ovšem v judikatuře citované v bodě 13 nezabýval počátkem běhu lhůty po periodický přezkum vazby, ale pouze během lhůty k podání stížnosti. Úkolem obecných soudů však je současně aplikovat i principy plynoucí z judikatury týkající se běhu lhůty pro periodický přezkum, jak byla specifikovaná výše.

Není tedy přijatelné, aby výkladem obecných soudů docházelo k rozvolňování lhůty pro periodický přezkum nepřiměřeným prodlužováním lhůty pro zpracování písemného vyhotovení usnesení o vazbě, jeho doručování (případně vyhotovení a doručení jeho překladu).

Při ústavně konformním výkladu běhu lhůty pro automatický periodický přezkum je tedy třeba vyjít z účelu tohoto ustanovení, kterým bylo zajistit pravidelný přezkum vazby ve lhůtě odpovídající třem měsícům, přičemž není možno poskytovat prostor pro libovůli a oddalování počátku běhu této lhůty ze strany orgánů činných v trestním řízení. Je dále třeba zohlednit, že účelem periodického přezkumu je i zajištění pravidelného osobního slyšení obviněného a jeho zhlédnutí soudcem, a to jako nástroj ochrany práv obviněného a prevenci proti špatnému zacházení. V tomto ohledu je nejdůležitější doba, která uběhla od posledního kontaktu obviněného se soudcem, při němž bylo rozhodnuto o vazbě.

S ohledem na účel periodického přezkumu je tedy třeba § 72 odst. 1 trestního řádu třeba interpretovat tak, že o dalším trvání vazby by měly zpravidla obecné soudy rozhodovat tak, aby byla dodržena lhůta tří měsíců od předchozího rozhodnutí o vazbě. To by mělo mít vliv i na postup státního zástupce, aby podal návrh nejpozději 15 dnů před uplynutím takto interpretované lhůty. Neobstojí taková interpretace § 72 odst. 1 trestního řádu, která by nepřípustně prodlužovala interval, který zákonodárce pro periodický přezkum důvodnosti vazby zamýšlel stanovit, a dávala orgánům činným v trestním řízení nástroj pro prodlužování tohoto intervalu v důsledku otálení s vyhotovením (či překladem) prvostupňového usnesení o vazbě a snižuje záruky vazebně stíhané osoby proti špatnému zacházení. V daném případě však Ústavní soud takové otálení neshledal.

Ústavní soud si je vědom toho, že jak vazební, tak stížnostní soud ve stěžovatelově věci rozhodovaly v přesvědčení, že z výše citovaných nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3780/18, sp. zn. III. ÚS 329/20 a sp. zn. IV. ÚS 905/20 vyplývá, že za počátek běhu tříměsíční lhůty pro periodický přezkum důvodnosti vazby je třeba považovat až doručení stížností nenapadeného prvostupňového usnesení o vazbě obviněnému. Ústavní soud dále vyšel z toho, že stěžovatel měl k dispozici i další prostředek ochrany před nezákonnou vazbou - a to žádost o propuštění z vazby, který nevyužil, a dále též z toho, že s ohledem na výše citovanou judikaturu ESLP, podle níž je nepřiměřený interval periodického přezkumu pouze tehdy, pokud významně překračuje délku intervalu stanovenou vnitrostátním právem, což v posuzovaném případě nenastalo. Nelze odhlédnout i od další povinnosti soudu zajistit překlad do méně obvyklého jazyka, který měl též vliv na běh lhůty. S ohledem na tyto skutečnosti tedy Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelova práva na osobní svobodu, jak ji zaručuje Listina a Úmluva.

Z důvodů výše uvedených tedy Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pokud se jedná o návrh stěžovatele na přednostní projednání věci, Ústavní soud o něm nerozhodoval, neboť s ohledem na charakter věci - rozhodování o vazbě - věc projednal přednostně (přednostní vyřízení ústavní stížnosti je odvozeno od naléhavosti věci, upravené v § 39 zákona o Ústavním soudu; Ústavní soud tak postupuje například právě ve vazebních věcech).

Co se týče návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud nařídil jeho propuštění z vazby, je nutno uvést, že pravomoc Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti je upřesněna v § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z uvedeného ustanovení nelze dovodit oprávnění rozhodnout o propuštění stěžovatele z vazby. K takovému rozhodnutí je oprávněn pouze příslušný orgán činný v trestním řízení. Proto Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu; shodně viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3028/14 ze dne 17. 12. 2014 (N 232/75 SbNU 589)].