Ústavní soud II.ÚS 854/24 – Neoprávněná výroba a jiné nakládání s omamnými nebo psychotropními

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel (vedle spoluobviněného F. K.) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za který byl odsouzen podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že šlo již o druhá rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu v posuzované věci. Předchozí odsuzující rozsudek okresního soudu ze dne 19. 1. 2022 č. j. 6 T 104/2021-799 byl zrušen usnesením krajského soudu ze dne 4. 4. 2022 č. j. 3 To 120/2022-905 a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud považoval za potřebné, aby okresní soud doplnil dokazování především za účelem prověření věrohodnosti výpovědi svědka T. H.

Při svém v pořadí druhém rozhodování ve věci krajský soud shledal, že okresní soud při novém hlavním líčení postupoval plně v souladu s jeho pokyny. K námitkám stěžovatele ohledně svědka T. H. (že by měl být opětovně vyslechnut, konfrontován s ostatními provedenými důkazy a podroben znaleckému zkoumání z hlediska jeho věrohodnosti) uvedl, že v souladu s okresním soudem nedospěl k závěru, že by bylo potřeba jmenovaného svědka opětovně vyslýchat či jeho osobu znalecky zkoumat.

Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu žádná z dovolacích námitek neodpovídá. K vypořádání námitek týkajících se ověření výpovědi svědka T. H. v plném rozsahu odkázal na odůvodnění usnesení krajského soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a znovu vyjadřuje přesvědčení, že opakované odmítnutí ověření věrohodnosti svědecké výpovědi svědka T. H. neodpovídá zásadám spravedlivého procesu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelů, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Okresní soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování, navíc doplněné v návaznosti na právní závěry vyslovené krajským soudem v jeho původním (kasačním) rozhodnutí ve věci, které mu umožnilo dovodit průběh skutkového děje bez důvodných pochybností. Logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

Krajský soud považoval závěry o vině stěžovatele učiněné okresním soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že o skutkových zjištěních učiněných okresním soudem nevznikají pochybnosti, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybností vymezená v § 2 odst. 5 trestního řádu (pozn. spíše však jde o jeden z cílů trestního procesu). Podrobně vysvětlil také to, proč okresní soud nepochybil, když nevyhověl návrhu stěžovatele na "ověření věrohodnosti" svědecké výpovědi svědka T. H. Zdůraznil, že uvedený svědek byl řádně a podrobně vyslechnut v přípravném řízení i v hlavním líčení, a to za přítomnosti obhájce stěžovatele, že následně nevyvstaly žádné okolnosti, s nimiž by bylo potřeba tohoto svědka znovu konfrontovat, a že jeho výpověď má oporu v ostatních provedených důkazech. Nic nenasvědčovalo ani tomu, že by šlo o osobu psychicky narušenou a že by bylo nutné provést znalecké zkoumání jeho duševního stavu, jak stěžovatel navrhoval.

Ke stejnému závěru dospěl po přezkoumání věci i Nejvyšší soud, z jehož rozhodnutí se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V takovém postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.