III.ÚS 11/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 11/17 ze dne 30. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Kohla, zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem, sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2016 č. j. 21 Cdo 3718/2016-148, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2015 č. j. 15 Co 413/2014-127 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. května 2014 č. j. 13 C 32/2013-89, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a společnosti SANSIMON, s. r. o., sídlem třída Kpt. Jaroše 1928/9, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv (dále jen "Listina") a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v případě usnesení Nejvyššího soudu i právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu dopisem vedlejší účastnice (jako žalované) ze dne 18. 2. 2012, a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Zamítnutí žaloby městský soud odůvodnil tak, že stěžovatelův pracovní poměr vznikl na základě pracovní smlouvy datované dnem 29. 4. 2011, tento pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou a skončil uplynutím doby ke dni 31. 12. 2011, přičemž předmětná výpověď představuje nicotný, resp. neúčinný úkon, k němuž nelze přihlížet. Pokud stěžovatel tvrdil, že jeho pracovní poměr trvá na základě "Pracovní smlouvy dodatek č. 2/2010" ze dne 1. 7. 2011, uvedený soud s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že žádný dodatek k uvedené pracovní smlouvě účastníci řízení nepovažovali za platný (a také že nezmínili žádnou jinou pracovní smlouvu). 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice jmenovala dekretem ze dne 13. 6. 2005 stěžovatele do funkce prokuristy a na základě toho s ním uzavřela "neplatnou přílohu ke jmenování, která měla být pracovním poměrem ze dne 23. 3. 2006", že po odvolání stěžovatele z této funkce dne 3. 5. 2011 byla chybně přesvědčena o tom, že pracovní poměr stěžovatele trvá i nadále, a proto s ním uzavřela dodatek č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 29. 4. 2011. Ten měl náležitosti pracovní smlouvy podle § 34 zákoníku práce a na jeho základě vznikl stěžovateli pracovní poměr na dobu neurčitou. Následně však smluvní strany vyšly z toho, že pracovní smlouva i tento dodatek č. 1 jsou neplatné, a tak uzavřely pracovní smlouvu s datem 29. 4. 2011, a to na dobu určitou do 31. 12. 2011, čímž došlo ke změně původně sjednaného obsahu pracovní smlouvy. K listině "Pracovní smlouva dodatek č. 2/2010" ze dne 1. 7. 2011 krajský soud uvedl, že jde o neplatný právní úkon podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. ve spojení s § 18 zákoníku práce (ve znění účinném k datu daného úkonu), neboť jeho účelem bylo reagovat na výtky Úřadu práce České republiky (dále jen "úřad práce"), nikoliv uzavření nové pracovní smlouvy. 4. Uvedený rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud předsedou senátu v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než je stanoven v § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel - s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 849/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) - namítl porušení práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že o jeho dovolání rozhodoval jen předseda senátu, ač nešlo o výjimku stanovenou v § 243f odst. 2 o. s. ř., přičemž vytknul dovolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je nesrozumitelné, resp. nepřezkoumatelné, protože není zřejmé, z jakého důvodu podle § 237 až 239 o. s. ř. nebylo shledáno dovolání přípustným, a pokud dovolací soud uvedl, že byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., nelze z napadeného rozhodnutí zjistit, proč se dovolací soud takovým jiným dovolacím důvodem nezabýval. 6. Dle stěžovatele dovolací soud dále opomněl, že v dovolání učinil vícero námitek týkajících se právního posouzení, u něhož se měly soudy nižších stupňů odchýlit od praxe dovolacího soudu, přičemž některé z nich směřovaly i do porušení ústavně zakotvených práv a svobod a opíraly se o judikaturu Ústavního soudu. Proto bylo povinností dovolacího soudu, jak plyne z usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541), se těmito námitkami zabývat. Konstatování Nejvyššího soudu, že v dovolání jen polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, který shledal (výše uvedený) úkon neplatným pro nedostatek vážnosti vůle na jeho straně, prý nemá oporu v provedeném dokazování, neboť tento nedostatek nemohl odvolací soud zjistit, jestliže on jej netvrdil, a ani nebyl důkazy prokázán. Stěžovatel dále poukázal na to, že namítl i existenci tzv. opomenutých důkazů, na jejichž základě by bylo možné dospět k jiným skutkovým a následně právním závěrům, resp. při jejichž provedení by byl patrný jejich tzv. extrémní nesoulad s provedenými důkazy. 7. Jde-li o rozhodnutí soudů nižších stupňů, závěr o nedostatku vážnosti vůle uzavřené (a podepsané) "Pracovní smlouvy dodatek č. 2/2010" ze dne 1. 7. 2011 má být dle stěžovatele v rozporu s principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Současně stěžovatel poukázal na to, že v případě dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 29. 4. 2011 převzaly soudy argumentaci vedlejší účastnice o jeho antedataci (pozn.: stěžovatel nepochybně míní pracovní smlouvu nesoucí stejné datum), kterou on jako nezákonnou a nemravnou popíral, a namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně interpretovaly projevy vůle smluvních stran. Krajský soud se měl odklonit od rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že při posuzování uvedených úkonů ("dodatků") upřednostnil tvrzenou vůli vedlejší účastnice před jazykovým vyjádřením, kdy tato vůle byla vyjádřena jednoznačně, takže nebylo namístě používat výkladová pravidla obsažená v § 35 občanského zákoníku, resp. bylo třeba respektovat zákonná ustanovení týkající se ochrany zaměstnance jako slabší strany a vykládat právní úkony v jeho prospěch, a dále bylo třeba upřednostnit výklad, který nezakládá neplatnost právních úkonů. 8. Závěr o nedostatku vůle stěžovatel označil za extrémně rozporný s provedeným dokazováním, přičemž uvedl, že daný úkon (míněna "Pracovní smlouva dodatek č. 2/2010" ze dne 1. 7. 2011) učinil vážně, s vědomím jeho závaznosti, o čemž má svědčit i to, že příslušnou listinu vedlejší účastnice předložila úřadu práce. K tomu dodal, že tento extrémní nesoulad je dovolacím důvodem, stejně jako procesní pochybení krajského soudu, které má spočívat v nesprávné aplikaci § 120 o. s. ř., spočívající v tom, že na něj nepřípustně přenesl břemeno tvrzení i důkazní břemeno o vážnosti projevené vůle vedlejší účastnice, která jako jediná tvrdila, že tento úkon neučinila vážně, přičemž takto nelze dle stěžovatelova názoru postupovat ani s použitím § 118a o. s. ř. 9. Stěžovatel také argumentoval tím, že ho vedlejší účastnice uvedla v omyl, když předstírala vážnou vůli při uzavírání pracovní smlouvy (míněna "Pracovní smlouva dodatek č. 2/2010" ze dne 1. 7. 2011), přičemž jeho vůle byla vážná, a proto nemůže být tato pracovní smlouva dle judikatury dovolacího soudu neplatná podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Dále pak měl být dle stěžovatele aplikován § 20 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2011), a protože se neplatnosti nedovolával, bylo třeba výše uvedený úkon považovat za platný. Nadto měl soud, i když konstatoval neexistenci pracovního poměru, posuzovat jeho právní zájem na určení neplatnosti výpovědi s ohledem na to, za jaké situace byla učiněna (z důvodu závažného porušení pracovní kázně), resp. měl žalobě vyhovět, protože i nicotný úkon nutno považovat za úkon neplatný. 10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v odůvodnění soud neuvedl všechna skutková zjištění ani podstatnou část jeho přednesů, část důkazů nehodnotil, zejména těch, které se týkají listiny "Pracovní smlouva dodate