III.ÚS 119/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 119/15 ze dne 3. 12. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jindřišky Němcové, zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, AK se sídlem Praha 3, Táboritská 23, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 2014 č. j. 26 Cdo 3288/2014-103, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014 č. j. 28 Co 9/2014-73 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 11. 2013 č. j. 6 C 63/2013-57, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 12. 1. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2015, Jindřiška Němcová (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o vyklizení bytu. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 6 C 63/2013, vyplývají následující skutečnosti. Bytové družstvo Murmanská, se sídlem v Praze 10 (dále jen "žalobce") je vlastníkem domu v Praze 10, ve kterém žalovaná užívala byt o velikosti 2 + 1 (ve 4. patře), jehož nájem na ni přešel po smrti matky. Náhodnou návštěvou, zřejmě již koncem roku 2006, resp. počátkem roku 2007, žalobce zjistil, že stav bytu je neutěšený, byt je plný odpadků, různých věcí, nashromážděného papíru a pytlů. Tento závadový stav, který byl bezprostřední hrozbou požáru v bytě a domě, rizikem infekce a další možné škody k újmě žalobce a osob v domě, přes opakovaná upozornění, výzvy k nápravě, nabídku pomoci a marné snaze věc vyřešit dohodou, žalovaná neodstranila. Dne 10. 9. 2012 žalovaná převzala odstoupení žalobce ze dne 3. 9. 2012 od nájemní smlouvy, s výzvou k vyklizení bytu do 60 dnů. Žalovaná byt nevyklidila a nepředala, a od 11. 9. 2012 byt užívala bez právního důvodu. Proto se žalobce obrátil na soud s žalobou o vyklizení bytu. Dne 7. 11. 2013 rozsudkem č. j. 6 C 63/2013-57 Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nalézací soud po místním šetření, jehož provedení žalovaná účelově bránila, vykonaném bezprostředně po ústním jednání dne 7. 11. 2013, vzal za prokázané, že stav bytu se od posledních fotografií pořízených před rokem ještě zhoršil, neboť pro množství nashromážděného papíru a odpadků nebylo možno ani zcela otevřít vstupní dveře, které se daly otevřít jen v rozsahu cca 20 - 30 cm. Vstupní chodba byla plná uskladněných věcí, papírů a ošacení. Do obývacího pokoje vlevo od vstupních dveří se soudu ani nepodařilo pro nedostatek místa projít. Nalézací soud dále konstatoval, že skutečnosti týkající se stavu bytu byly dostatečně objasněny fotodokumentací a provedeným místním šetřením. Důvodem pro odstoupení od nájemní smlouvy byl značný nepořádek, uskladněné předměty a odpadky, které byly bezprostřední hrozbou požáru nejen bytu, ale i celého domu. Důvody odstoupení vycházejí také ze zprávy o revizi plynového zařízení ze dne 26. 11. 2009, v níž revizní technik doporučil vyklizení všech nebezpečných předmětů v bytě se nacházejících. Ačkoliv byla žalovaná opakovaně vyzývána o vyklizení uskladněných předmětů z bytu, žádný krok k tomuto neučinila. Následně byla žalovaná v průběhu let 2010 - 2012 opakovaně žádána o vyklizení nadbytečných a nebezpečných předmětů, což však neučinila; dalším důvodem pro odstoupení od smlouvy bylo nebezpečí vzniku infekce. Taktéž možnost vzniku požáru a jeho velmi rychlého šíření byla dle názoru nalézacího soudu reálná. Podle nalézacího soudu žalovaná byt neužívala podle pravidel slušnosti ani zásad hygieny, a proto dospěl k závěru, že je třeba žalobě vyhovět a že byly naplněny důvody vedoucí k odstoupení od nájemní smlouvy ve smyslu § 679 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "obč. zák."). Stejné okolnosti týkající se způsobu užívání bytu žalovanou a jeho stavu vedly nalézací soud k rozhodnutí, že žalované bude ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy odepřena bytová náhrada v podobě práva na zajištění přístřeší, "neboť by skutečně šlo pouze o přesunutí problému na jiné místo." Podle nalézacího soudu "[p]o pronajímateli za této situace nelze spravedlivě požadovat, aby pro žalovanou zajišťoval byť jen přístřeší jako provizorní bydlení, a naopak je na bývalé nájemkyni, aby si provizorní bydlení opatřila sama, a to i kdyby neměla jinou možnost bydlení. Chování žalované, kdy odmítá jakoukoliv spolupráci a pomoc ať už ze strany samotného žalobce, který v dopisech jednoznačně projevil snahu finanční pomoci s vyklizením bytu, jakož i žádost o pomoc ve vztahu k příslušnému sociálnímu odboru, a reakci tohoto odboru, jemuž žalovaná odmítla byt zpřístupnit, lze jen podotknout, že jsou rovněž důvodem vedoucím k odepření bytové náhrady sui generis - přístřeší (srov. Rozhodnutí NS čj. 26 Cdo 1311/2009, 26 Cdo 830/2013)." Dne 5. 3. 2014 rozsudkem č. j. 28 Co 9/2014-73 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 7. 11. 2013 č. j. 6 C 63/2013-57 potvrdil (výrok I), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II), rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů zástupci žalované (výrok III) a České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu a procesně správným způsobem, a skutková zjištění přehledně a srozumitelně popsal v odůvodnění rozsudku. Poukázal na zprávu o revizi plynového zařízení ze dne 26. 11. 2009 a v ní uvedené závěry, včetně hrozby požáru a nutnosti okamžité nápravy nepořádku v bytě. Jako správné a souladné s ustanovením § 679 odst. 3 obč. zák. shledal závěry nalézacího soudu, že žalobcovo písemné odstoupení od nájemní smlouvy bylo důvodné a platné, a že tímto způsobem nájem bytu žalované zanikl. Žalovaná v odvolacím řízení nebrojila proti rozhodnutí nalézacího soudu o odepření bytové náhrady v podobě práva na zajištění přístřeší, nicméně i toto rozhodnutí nalézacího soudu považoval odvolací soud za správné. Po žalobci v projednávané věci nelze spravedlivě požadovat, aby pro žalovanou zajišťoval byť jen přístřeší. Žalobce před zahájením soudního řízení vyvinul značnou snahu žalované pomoci, ale žalovaná pomoci nevyužila a sama neudělala nic pro to, aby stav v bytě zlepšila, a to ani v průběhu soudního řízení. Dne 21. 10. 2014 usnesením č. j. 26 Cdo 3288/2014-103 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 3. 2014 č. j. 28 Co 9/2014-73 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka v dovolání nevymezila způsobilé dovolací důvody, a tuto vadu, pro niž nešlo v dovolacím řízení pokračovat, v dovolací lhůtě neodstranila. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka bez podrobnější ústavněprávní argumentace tvrdila, že postupem obecných soudů byla porušena základní práva dle čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka stručně zrekapitulovala dosavadní průběh civilního řízení a uvedla, že "soud při svém rozhodování nevzal v úvahu skutečnost, že si nemůže dovolit pronájem jiného bytu a nevlastní žádnou (ani rekreační) nemovitost, čímž porušil její ústavně zaručená práva v hlavě druhé oddíl první a hlavě čtvrté." Dále stěžovatelka namítla, že bylo rozhodnuto "bez poskytnutí adekvátní náhrady a bez toho, aniž by žalobce hradil náklady spojené se stěhováním", čímž došlo k tvrzenému porušení základních práv. Byla toho názoru, že soud nebyl nestranný, a že soudy neměly vzhledem k ustanovení § 711 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen "obč. zák.") akceptovat výpověď, kterou obdržela od žalujícího, který postupoval dle ustanovení § 689 obč. zák. o odstoupení od smlouvy. Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti stručně popsal dosavadní průběh a výsledky civilního řízení, a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 5. 3. 2014 č. j. 28 Co 9/2014-73, z něhož je dle jeho přesvědčení zřejmé, že se plně vypořádal s námitkami stěžovatelky. Závěrem odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že jeho postupem stěžovatelka nebyla zkrácena na svých právech a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Vyjádření odvolacího soudu nebylo zasíláno stěžovatelce k eventuální replice, neboť neobsahovalo nic, co by jí nebylo známo z předchozího civilního řízení. Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Dovolacímu soudu ú