Ústavní soud III.ÚS 1531/20 – Zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

Samostatnými ústavními stížnostmi dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelky napadly v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeny, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy a v čl. 4, čl. 11, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jejich práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Každá ze stěžovatelek navrhuje zrušit napadená rozhodnutí v těch částech, které vyslovují zabrání jejího majetku. Stěžovatelky rovněž požádaly o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s tím, že výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě by znamenal pro ně nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020 č. j. III. ÚS 1531/20-13 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod sp. zn. III. ÚS 1531/20, I. ÚS 1540/20 a IV. ÚS 1545/20 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 1531/20.

Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 12. 2016 sp. zn. 40 T 16/2015 byli obžalovaní J. S., F. V., R. P., M. M., P. V., M. V., E. S. a M. K. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. l a 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a dále byli uznáni vinnými též P. K., D. K. a J. S. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. a) a c) trestního zákoníku, a dále obžalovaný B. H. byl uznán vinným pomocí k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 240 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku a obžalovaná E. V. pomocí k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 24 odst. 1 písm. c) k § 240 odst. 1 a 2 písm. a) a c) trestního zákoníku. Mimo uložení trestů bylo tímto rozsudkem vysloveno, že podle § 102 trestního zákoníku se vyslovuje zabrání v něm blíže označených náhradních hodnot.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 29. 11. 2019 sp. zn. 3 To 121/2018 byl rozsudek městského soudu částečně, a to mj. i ve výroku o zabrání náhradní hodnoty dle § 102 trestního zákoníku, zrušen. Vrchní soud co do postupu dle § 102 trestního zákoníku nově rozhodl, že se vyslovuje zabrání náhradní hodnoty, a to ve výroku blíže vymezených peněžních prostředků na účtech, peněžní hotovosti a pozemků.

Stěžovatelky uvádějí, že jim byl zabrán majek jako náhradní hodnota. Každá z nich shodně namítá, že v řízení měla být dle § 42 odst. 1 trestního řádu zúčastněnou osobou, avšak orgány činné v trestním řízení je ignorovaly, nepoučily je o jejich právech, odepřely jim možnost vyjádřit se k věci a dávat návrhy a opravné prostředky. Bylo třeba je vyrozumět o termínu nařízeného hlavního líčení či veřejného zasedání a doručit opis obžaloby (§ 196 odst. 1 trestního řádu), popřípadě opis návrhu státního zástupce na zabrání věci (§ 233 odst. 1 téhož zákona). To se nestalo. Prvostupňový rozsudek jim ani nebyl nikdy doručen, ačkoliv jím bylo přímo zasaženo do jejich vlastnického práva a povinnost soudu doručit rozsudek zúčastněné osobě je stanovena v § 130 trestního řádu.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Co se týče rozsudku městského soudu, ten byl co do výroku o zabrání náhradní hodnoty, tedy v části, proti které směřují ústavní stížnosti, již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu. Vzhledem k tomu Ústavní soud není v této části k projednání ústavní stížnosti příslušný.

Ke zbývající části návrhu, totiž té, k jejímuž projednání je Ústavní soud příslušný, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas k tomu oprávněnými stěžovatelkami. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny dle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Městský soud odpověděl, že setrvává na závěrech, které vyslovil ve svém rozhodnutí.

Vrchní soud uvedl, že jak již vyslovil v odst. 92 napadeného rozsudku, veškerý majetek, na který se vztahuje zabrání ve smyslu § 102 trestního řádu, považuje za majetek odsouzeného J. S. Konkrétně z finančního šetření provedeného v přípravném řízení a z jednotlivých usnesení o zajištění věci, nebo provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, vrchní soud zjistil, že peněžní prostředky na účtu majitelky M. S. byly v celkové výši 1 600 000 Kč zaslány odsouzeným J. S. z jeho vlastního účtu. Dále pokud jde o finanční hotovost ve výši 4 000 000 Kč a 4 165 EUR nalezenou v bezpečnostní schránce obchodní společnosti LBBW Bank CZ a. s. disponentky M. S. při nařízené prohlídce jiných prostor a pozemků dne 5. 3. 2013, které byla uvedená stěžovatelka přítomna, i tyto má vrchní soud za prostředky patřící odsouzenému, když sama stěžovatelka před otevřením schránky uvedla, že podle ní se ve schránce doklady nenacházejí, že schránku užívá její syn J. S. a podle ní tam budou pouze peníze, neví však kolik. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že předmět zabrání podle § 102 trestního řádu byl ve vlastnictví přímo odsouzeného a postup stěžovatelky M. S. se v současné době jeví ryze účelovým, stejně jako obhajoba J. S., že šlo o prostředky jeho matky představující celoživotní úspory.

Ke shodnému závěru o ukládání a hromadění prostředků pro vlastní potřebu dospěl vrchní soud, stejně jako soud nalézací, i ve vztahu k zajištěným, respektive zabraným peněžním prostředkům na účtu a pozemkům obchodní společnosti A, jejímž předsedou představenstva byl právě J. S., a která měla sídlo v místě jeho pobytu. J. S. zaslal finanční prostředky na účet, skrze který následně realizoval platby za předmětné pozemky v roce 2009. Obhajobu J. S., že předmětná společnost byla od roku 2009 vlastněna otcem a synem S. z Ch., tudíž že nemovitosti nejsou jeho majetkem a nejsou výnosem z trestné činnosti, neshledal vrchní soud věrohodnou, a ze stejných důvodů shledává nyní námitku obchodní společnosti A ryze účelovou, vedenou snahou znemožnit odčerpání adekvátní hodnoty z výnosu z trestné činnosti, za kterou byl J. S. pravomocně odsouzen.

Shodné platí i pro stížnost obchodní společnosti B, jejímž je J. S. jednatelem a má rovněž sídlo v místě jeho pobytu. I v tomto případě dospěl vrchní soud k závěru, že fakticky jde stále o majetek J. S., který s ním mohl plně disponovat.

S ohledem na uvedené má vrchní soud za to, že ústavní stížnosti všech stěžovatelek jsou nedůvodné, neboť nikdy vlastnickým právem k zabraným věcem nedisponovaly, toto de facto vždy patřilo J. S., tudíž nebyly v postavení zúčastněných osob podle § 42 trestního řádu, a jejich práva nemohla být v dosavadním trestním řízení nezákonně nebo protiústavně dotčena.

Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo, že statutárním orgánem obou obchodních společností byl J. S., kdy v případě společnosti A zastával funkci předsedy představenstva a ve společnosti B byl jednatelem. Obě společnosti také měly (mají) sídlo na adrese jeho pobytu. Tedy prostřednictvím svého statutárního orgánu byly obě stěžovatelky fakticky informovány o průběhu trestního řízení. Koneckonců, jak vyplývá z rozhodnutí vrchního soudu a trestního spisu, J. S. uplatnil námitky proti zabrání shora označeného majetku stěžovatelek a vrchní soud se jimi řádně zabýval.

Obdobná situace je i u stěžovatelky M. S., za kterou fakticky činil úkony J. S., což nepochybně vyplývá z okolnosti, že ve skutečnosti šlo o jeho majetek, který sám na účet i do bezpečnostní bankovní schránky vložil. V případě zajištěného účtu M. S. bylo prokázáno, že jednak byl účelově založen po jejich vzájemné dohodě a jednak předmětnou částku 1 600 000 Kč na něj sám přeposlal ze svého účtu. Pokud jde o bezpečnostní bankovní schránku, bylo doloženo, že byla sice rovněž formálně vedena na M. S., ta s ní ale reálně nedisponovala, když vůbec nevěděla, co se v ní nachází a sama uvedla, že schránku užíval syn. Naproti tomu J. S. měl ke schránce dispoziční oprávnění a také k ní poskytl klíč, který měl v držení.

Fakticky všechny stěžovatelky jak o konání soudních jednání, tak o rozhodnutí věděly a svá práva mohly kdykoli uplatnit, resp. je uplatňovaly prostřednictvím J. S. Vrchní státní zastupitelství v Praze nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelkám k případné replice. Ty krátce sdělily, že bez ohledu na roli J. S. zůstává faktem, že s nimi nebylo jednáno jako se zúčastněnými osobami.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat repliku k duplice, neboť neobsahovala žádné nové závažné informace nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

Ústavní stížnost v části, ve které je Ústavní soud k jejímu projednání příslušný, je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Stěžovatelky nesouhlasí s tím, jak soudy vyložily pojem zúčastněná osoba v § 42 trestního řádu, když je pod něj nezahrnuly. Ústavní soud nicméně považuje za nutné připomenout, že institut ústavní stížnosti má sloužit k ochraně před zásahy do ústavně zaručených základních práv a svobod majícími reálné následky ve sféře určité osoby. Stěžovatelky však toliko napadají procesní aspekty řízení, aniž by vůbec tvrdily, že uváděná pochybení nějak ovlivnila výsledek řízení a jakým způsobem. Stěžovatelky, byť jsou v řízení o ústavní stížnosti zastoupeny advokátem, tedy osobou způsobilou ke kvalifikované právní argumentaci, neuvádí nic konkrétního, co by jim bylo v řízení znemožněno uplatnit. Zásah do jejich práv již z tohoto důvodu tak zůstává načrtnut toliko v hypotetické rovině, což k důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje (podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 1337/08, ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1087/13 a ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 2472/17). To platí tím spíše, že soudy ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, proč předmětný majetek reálně patřil J. S., a nikoliv stěžovatelkám. Absenci možnosti reálného zásahu do práv stěžovatelek napovídá i skutečnost, že, jak případně upozornilo ve svém vyjádření Vrchní státní zastupitelství v Praze, stěžovatelky vzhledem k jejich úzkému propojení s J. S. o průběhu řízení fakticky věděly a jeví se, že veškeré námitky, které mohly být proti rozhodnutí o zabrání náhradní hodnoty učiněny, byly v řízení vzneseny J. S. a soudy se s nimi vypořádaly.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný. Byly-li ústavní stížnosti odmítnuty, sdílejí jejich "osud" i akcesorické návrhy na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.