III.ÚS 1539/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1539/25 ze dne 9. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Pucholta, zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, sídlem Sadová 2446, Rakovník II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2025 č. j. 29 NSČR 1/2025-B-219, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2024 č. j. 4 VSPH 845/2024-B-196 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2024 č. j. KSPH 71 INS 18101/2015-B-182, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AAA INSOLVENCE OK, v. o. s., insolvenční správkyně stěžovatele, sídlem Vranovská 1169/108, Brno - Husovice, a JUDr. Michaely Strnadové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho vlastnické právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i "zákonné oprávnění mocenských orgánů" ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud" či "insolvenční soud") napadeným usnesením jednak vyslovil souhlas, aby první vedlejší účastnice (dále jen "insolvenční správkyně") vydala z majetkové podstaty stěžovatele druhé vedlejší účastnici jako zajištěné věřitelce č. 1 (dále jen "zajištěná věřitelka") částku 1 820 062,65 Kč z čistého výtěžku zpeněžení zajištěného majetku uvedeného v soupisu ze dne 26. 11. 2020 v položce n1, a to spoluvlastnického podílu stěžovatele k blíže specifikovaným nemovitým věcem v katastrálním území S., jednak schválil náklady spojené se správou zajištění ve výši 30 136,22 Kč a náklady spojené se zpeněžením zajištění ve výši 118 652,50 Kč (výrok I), insolvenční správkyni přiznal zálohu na odměnu v částce 156 148,62 Kč včetně daně z přidané hodnoty s tím, že se odměna uspokojí z výtěžku zpeněžení uvedeného předmětu zajištění (výrok II), a insolvenční správkyni uložil provést vydání výtěžku zpeněžení, zapsat do upraveného seznamu přihlášek k pohledávce zajištěné věřitelky, jaká částka na ni byla vyplacena, event. jaká její zbývající část se vypořádá při rozvrhu, a podat soudu písemnou zprávu o provedeném vydání výtěžku (výrok III). 3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, načež je Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením podle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve výroku I potvrdil, odvolání proti výrokům II a III podle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl s tím, že směřovalo proti rozhodnutím vydaným při výkonu dohlédací činnosti (§ 11 odst. 1 insolvenčního zákona), které nelze odvoláním napadnout (§ 91 insolvenčního zákona). 4. Proti napadenému usnesení Vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl. Dospěl k závěru, že odmítl-li vrchní soud stěžovatelovo odvolání proti výroku II a III usnesení krajského soudu, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a ve zbývajícím rozsahu není přípustné podle § 237 o. s. ř. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel namítá, že insolvenční soud selhal ve své dohlédací činnosti nad postupem insolvenční správkyně, jež vedl ke zpeněžení výše uvedených nemovitých věcí v dražbě. K tomu uvádí, že v době vydání usnesení o příklepu ze dne 25. 10. 2023 č. j. 158 ED 2/22-288 neexistovala podepsaná smlouva o další činnosti soudního exekutora, což má být patrno z řazení a datování dokumentů v insolvenčním rejstříku. Před nařízeným jednáním o vydání výtěžku zpeněžení se zde sice objevila smlouva ze dne 26. 6. 2023, která je za insolvenční správkyni elektronicky podepsána, ale v záhlaví datové zprávy je uvedeno, že podpis nelze ověřit, protože certifikát vypršel. Především nebyla tato smlouva účinná, protože ji neschválil věřitelský výbor, resp. insolvenční soud (§ 289a odst. 2 insolvenčního zákona). Výklad tohoto ustanovení soudy nižších stupňů, podle nichž v daném případě nebylo schválení třeba, označuje stěžovatel za svévolný. 6. Navíc má být podle stěžovatele tato smlouva neurčitá, neboť sama neobsahuje, jak má být postupováno, uvádí-li se v ní, že má být draženo podle pokynu zajištěného věřitele. Pokyn zajištěné věřitelky, že má být draženo za 2/3 ceny znaleckého posudku, považuje stěžovatel za rozporný se zásadami plynoucími z § 1 a 5 insolvenčního zákona, a tvrdí, že znalecký posudek stanovil cenu nemovitých věcí značně pod cenou obvyklou, což má plynout z toho, že tento majetek insolvenční správkyně pojistila na podstatně vyšší částku. V této souvislosti namítá, že ze znaleckého posudku není zřejmé, "jak znalec dovodil indexaci a stanovení obvyklé ceny". 7. Stěžovatel upozorňuje i na to, že uvedené nemovité věci i další nemovité věci v majetku jeho i manželky vydražila jediná osoba, jež je propojena se zástavní věřitelkou (neboť ta je členkou dozorčí rady obchodní společnosti K 42, a. s., která je společnicí vydražitelky obchodní společnosti Horizont Finance, s. r. o., a v nich je předsedou představenstva a jednatelem tatáž osoba). 8. Uvedl-li vrchní soud, že proti samotnému rozvrhu nic nenamítal, neodpovídá to skutečnosti, neboť po celou dobu tvrdil, že rozhodnutí o zpeněžení je předčasné pro nezákonný postup insolvenčního soudu. Stěžovatel nesouhlasí ani s výkladem vrchního soudu týkající se právních závěrů plynoucích z usnesení krajského soudu ze dne 4. 5. 2021 č. j. KSPH 71 INS 18101/2015-B-73, a tvrdí, že nebyl povinen, resp. nemohl vydat insolvenční správkyni svůj spoluvlastnický podíl, protože je předmětem zástavy. Oponuje přitom, že podřízená pohledávka nemůže být předmětem zajištění a že v této věci bylo podáno dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto, a navíc má být z majetkové podstaty "vymáháno i u jiných pohledávek". 9. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že výroky II a III napadeného usnesení krajského soudu jsou subsidiární k výroku I, takže je nelze napadat jinak než dovoláním. V souvislosti s výrokem I tomuto soudu vytýká, že se z velké části nezabýval jím podaným dovoláním (zde konkrétně zmiňuje svou námitku, že není povinen, resp. že nemůže svůj spoluvlastnický podíl vydat, jakož i interpretací § 289a odst. 2 insolvenčního zákona) a že se jen okrajově zabýval otázkou stržených prostředků a svévolným výkladem procesních norem [zde stěžovatel konkrétně zmiňuje smlouvu (patrně o další činnosti exekutora), resp. možnost její změny, pokyn zajištěné věřitelky, provázanost vydražitelky se zajištěnou věřitelkou a probíhající žaloby na neplatnost dražby)]. 10. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 2025 stěžovatel předložil rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře vydané ve věci jeho manželky o žalobách na neplatnost dražby a předtím na určení nepřípustnosti prodeje nemovitých věcí v dražbě a upozornil, že soudy konstatovaly, že je to insolvenční soud, jenž je oprávněn vyslovit neplatnost úkonů insolvenčního správce. Ten však podle stěžovatele nezákonné jednání insolvenčního správce a exekutora posvětil, konkrétně schválením nízkého výtěžku a neschválením smlouvy. Z toho má být patrno, že Nejvyšší soud rezignuje na sjednocování rozhodovací praxe soudů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 12. V části, kterou se stěžovatel domáhá zrušení výroku II a III usnesení krajského soudu a rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti těmto výrokům, je však ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť jak již uvedl Nejvyšší soud, uvedené rozhodnutí vrchního soudu lze podle § 229 odst. 4 o. s. ř. napadnout žalobou pro zmatečnost. Uvádí-li stěžovatel, že dovolání lze podat i proti výroku II a III usnesení krajského soudu, a to pro jejich "subsidiaritu", Ústavní soud připomíná, že dovolání